Curriculum vitae

1919
Ji­ří, syn Edu­ar­da Ohren­stei­na a Ber­ty, ro­ze­né Ro­sen­zwei­go­vé, při­šel na svět 30. srp­na 1919 v by­tě čís­lo 3 pseu­do­go­tic­ké­ho do­mu čp. 315 v Kollá­ro­vě uli­ci v Kut­né Ho­ře. Ob­ře­zán byl 7. zá­ří dr. Ju­li­em Fische­rem z Uh­líř­ských Ja­no­vic. Svěd­ci ob­říz­ky by­li stej­ní ja­ko u star­ší­ho bra­t­ra Ot­ty - Bedřich Klein z Kut­né Ho­ry a Ji­ří­ho zruč­ský dě­de­ček Ja­kub Ohren­stein.

1925-1930
Navštěvoval základní školu v Kutné Hoře.

1930-1932
Studoval na kutnohorské reálce (dnes gymnázium).

1932-1936
Studoval na kolínské reálce.

1936
Ne­byl při­jat na kon­zer­va­toř v Pra­ze. Stu­do­val zde na ja­zy­ko­vé ško­le a zá­ro­veň pra­co­val ja­ko ar­chi­vář v kar­lín­ské fir­mě Cre­di­ton.

1937-1940
Stu­do­val dra­ma­tic­ké od­dě­le­ní Stát­ní kon­zer­va­to­ře hud­by v Pra­ze. Již v do­bě stu­dií, ale hlav­ně po svém vy­lou­če­ní ze ško­ly pu­b­li­ko­val pod ci­zí­mi jmé­ny Ka­rel Jí­lek a Ji­ří Ja­kub (již v ro­ce 1928 se­psal Ji­ří ně­ko­lik vy­prá­vě­ní a pří­bě­hů, kte­ré na­zval Mlá­dí, vě­no­val je své mat­ce a po­de­psal se pseu­do­ny­mem Ji­ří Zruč­ský). Ak­tiv­ně se po­dí­lel na pří­pra­vě re­ci­tač­ních ve­če­rů a stu­dent­ské­ho di­va­dla, kte­ré hrá­lo v Jed­not­ném sva­zu na Zbo­řen­ci ne­bo v Umě­lec­ké be­se­dě ja­ko Di­va­dlo mla­dých. Pro svou bás­nic­kou čin­nost si zvo­lil pseu­do­nym Ji­ří Or­ten, ale v ce­lém je­ho dí­le ne­na­jde­me jed­no­znač­né zdů­vod­ně­ní vol­by to­ho­to bás­nic­ké­ho pří­jme­ní. Snad se jed­ná jen o pět pís­men z je­ho rod­né­ho pří­jme­ní.

De­bu­to­val v Mla­dé kul­tu­ře a Haló no­vi­nách (1936), kde po ur­či­tý čas re­di­go­val rubri­ku mla­dých. Kro­mě to­ho při­spí­val do ča­so­pi­sů Hej rup!, Eva, Roz­hle­dy, Čte­me, Kri­tic­ký mě­síč­ník a ji­ných. V ha­la­sov­ské edi­ci Prv­ní kníž­ky v na­kla­da­tel­ství Vác­la­va Pet­ra mu vy­šla o tři roky poz­dě­ji pr­vo­ti­na Čí­tan­ka ja­ro. Uve­řej­nil ji pod jmé­nem Ka­rel Jí­lek, s nímž spo­jil i dal­ší sbír­ku ver­šů, kte­rou mu Pe­t­ro­vo na­kla­da­tel­ství vy­da­lo pod ná­zvem Ces­ta k mra­zu. K pseu­do­ny­mu Jí­lek (jí­lek – druh pol­ní trá­vy) Or­ten na­psal 31. čer­ven­ce 1940 své­mu pří­te­li, di­va­del­ní­mu re­ži­sé­ru Gusta­vu Schor­scho­vi (1918-1945), do­pis v bás­ni, kde sto­jí:

Sou­kro­mý tisk Zdeňka Ur­bán­ka k No­vé­mu roku 1941 - roz­sáh­lá bá­seň Je­re­mi­ášův pláč - byl již po­de­psán jmé­nem Ji­ří Ja­kub (Ja­kub po­chá­zí z hebrej­šti­ny v pře­ne­se­ném vý­zna­mu zna­me­ná  „dru­ho­ro­ze­ný“), stej­ně ja­ko sbír­ka Ohni­ce, kte­rá by­la za­řa­ze­na do edič­ní­ho plá­nu Me­lan­t­ri­chu v témže ro­ce. Sbír­ka Ohni­ce se tak sta­la po­sled­ní kníž­kou, je­jí­hož vy­dá­ní se au­tor do­žil. Sám si­ce ješ­tě uspo­řá­dal dvě sbír­ky - Ele­gie a Sces­tí - ale ty se moh­ly ob­je­vit na kniž­ních pul­tech až po osvo­bo­ze­ní.

Po­té, co mu v ro­ce 1936 ze­mřel otec a co je­ho star­ší bra­tr Ota ode­šel do An­g­lie, stal se Ji­ří opo­rou mat­ce a ma­lé­mu bra­t­ro­vi Zdeňko­vi. Pou­to k ro­di­ně však by­lo na­ru­še­no tím, že Or­ten ne­směl opouš­tět úze­mí Pra­hy. Zby­tek je­ho ži­vo­ta po­zna­me­nal rov­něž roz­chod s Vě­rou Fin­ge­ro­vou (1920-1990), dív­kou, k níž se před­tím upnul, tak­že ač­ko­liv i na­dá­le udr­žo­val sty­ky se svý­mi ko­le­gy sdru­že­ný­mi v ne­o­fi­ci­ál­ním klu­bu Noc, cí­til se stá­le osa­mě­lej­ší. Při­nu­cen okol­nost­mi stří­dal by­ty i za­měst­ná­ní. Spo­lu s bás­ní­kem Ha­nu­šem Bon­nem pra­co­val v Ži­dov­ské ná­bo­žen­ské ob­ci. Po­zo­ru­hod­ným svě­dec­tvím o Or­te­no­vě ži­vo­tě jsou tři kni­hy je­ho de­ní­ků - Mod­rá, Ží­ha­ná a Čer­ve­ná kni­ha, do nichž si za­zna­me­ná­val své po­stře­hy, bás­ně i vý­pis­ky z čet­by (Mod­rá kni­ha vzni­ka­la od 10. led­na 1938 do 12. pro­sin­ce 1939, Ží­ha­ná kni­ha od 13. pro­sin­ce 1939 do 9. pro­sin­ce 1940 a ko­neč­ně Čer­ve­ná kni­ha  od 9. pro­sin­ce 1940 do 29. srp­na 1941).

1941
Ji­ří Or­ten byl dne 30. srp­na 1941 sra­žen v Pra­ze na Ra­ší­no­vě ná­bře­ží rych­le je­dou­cím sa­nit­ním vo­zem. Je­di­ným svěd­kem té­to tra­gic­ké udá­los­ti, kte­rá se sta­la me­zi Že­lez­nič­ním a Pa­lac­ké­ho mos­tem, by­la Eliš­ka Klei­no­vá, teh­dej­ší Ji­ří­ho pří­tel­ky­ně. Nejdří­ve byl Ji­ří Or­ten od­ve­zen do ne­moc­ni­ce na Kar­lo­vě ná­měs­tí, ale poz­dě­ji pře­ve­zen do Ka­te­řin­ské uli­ce, kde by­lo v pá­tém po­scho­dí zvlášt­ní od­dě­le­ní pro ži­dov­ské pa­ci­en­ty. Tam ná­sled­kům těž­ké­ho zra­ně­ní dne 1. zá­ří 1941 pod­lehl. By­lo mu dva­a­dva­cet let.

zdroj: jiriorten.cz