Olga Tokarczuková (1962, Polsko)

"Typický Polák je narcista. Pravděpodobně to vzniká z narcistického traumatu, z nerealistického hodnocení toho, kým jsme, ze zdůrazňování nedoko-nalosti a omezení nebo na druhou stranu z nadměrné sebe chvály a připisování si pozitivních vlastností. Rodiče zřejmě nevědomky předávají dětem jakýsi druh nespo-kojenosti s vlastním národem, přesvědčení, že TAM jsou všichni lepší a že TAM je vždy lépe. Ono TAM je někde za hranicemi, v Evropě, v Americe... To je starý jev. Ve dru-hé polovině osmnáctého století se ve Varšavě kupovaly jen anglické klobouky.Teď je to stejné. Například je nutné udělat kariéru v zahraničí, teprve pak je člověk oceněn i doma. Je to mentalita člověka z provincie, kolonizovaného, neustá-le se snažit dosáhnout centra, které je venku, protože Polsko se ve vztahu k Západu stále cítí jako provincie, kolonie.Jsme natolik blízká provincie, že na nás vlivy centra velmi působí. Kdybychom leželi více na jih nebo na vý-chod, možná by se nás to tak netýkalo a lépe bychom se postarali sami o sebe. Mezitím se neustále srovnáváme s centrem a pořád jsme o krok pozadu, bez ohledu na to, jak moc se snažíme. Asi právě proto máme chronický pocit méněcennosti, který je čas od času narušen explozí zoufalého pocitu vlastní velikosti.Tento trvalý pocit méněcennosti způsobuje, že v sobě rádi hledáme jinou krev, jakoukoli, hlavně jinou. Na kon-ci večírku vždy hrdě vyvoláváme duchy mrtvých rakous-kých prarodičů, německé babičky, francouzského dědeč-ka a židovské nebo arménské předky, skotské osadníky, Holanďany, kteří meliorovali naše pole, důstojníky z na-poleonské armády."

ukázka z rozhovoru v časopisu Host

Peter Handke (1942, Rakousko)

Máte pocit, že už jste všechno viděli? Unavuje vás znovu a znovu sledovat ty stejné příběhy? Napodobeniny reality vás neuspokojují? Tragické konce vás nechávají chladnými? Nemáte potěšení ze hry? Bojíte se prázdnoty? Nudíte se? Cítíte se neobjeveni? Ztratili jste schopnost nechat se unášet sny? Pochybujete? Uvědomujete si, že čas běží?
Jste připraveni - přijďte si nechat vyspílat!

Peter Handke svým textem Spílání publiku, poprvé uvedeným v režii Clause Peymanna ve Frankfurtu nad Mohanem 8. června 1966, způsobil jeden z největších skandálů evropského divadla. Jeho ,,mluvená komedie" ovšem není samoúčelnou provokací. Cílem není samotné spílání respektive velkolepý verbální útok, kterým hra vrcholí, nýbrž zkoumání funkce divadla ve společnosti, pro kterou vzniká. Handke vyzývá k otevřené konfrontaci a přímé účasti každého, komu už nestačí jen z bezpečné vzdálenosti pasivně přijímat zážitky z druhé ruky.

V posledních desetiletích prošlo divadlo celou řadou pokusů o nalezení nových forem. Hledání moderního divadelního jazyka se přitom často zaměřovalo na vztah herce a diváka, jeviště a hlediště, reality a fikce. Peter Handke svým Spíláním publiku některé z těchto reforem přímo inspiroval, jiným razantně předešel, dalším zase po letech posloužil jako záminka. Proč se dnes vracet k Handkemu? V roce 2010, ve světě kde je bezprostřední kontakt s realitou nedostatkovým zbožím, je jasně čitelný apel k nezaplacení. Divadlo se k Handkemu nevrací - Handke je vítá v současnosti.

z programu divadelního představení Spílání publiku v Divadle Komedie v Praze v roce 2010