Nedávno vyšly česky hned dvě prózy Olgy Tokarczukové (* 1962): po Anně In v hrobech světa (Kniha Zlín) je to román Běguni, za nějž autorka obdržela cenu NIKE 2008.

(...) Tokarczuková napsala bibli touhy po volnosti. Popsala všechny podivné myšlenky, které se člověku honí hlavou, když vyrazí na cestu, s kufrem či batohem, jakýmkoli dopravním prostředkem, kamkoli. To, co je jen podivně přitažlivý pocit svírající žaludek, vždycky když zamykáte dveře bytu a vykročíte na cestu, která vás může zanést, kam bude ona sama chtít, dokázala Tokarczuková pojmenovat, popsat, zachytit, vtělit do knihy - a přesto se během těchto procesů nikam neztratilo kouzlo tohoto tajemného a fascinujícího, veskrze osobního pocitu.

(...) Poslední opus polské spisovatelky Olgy Tokarczukové Běguni představuje v bohatém spektru její dosavadní tvorby předěl, jakousi románovou dekonstrukci, koláž z mikropříběhů ovinutých množstvím nezodpovězených otázek. Stejně jako plyne řeka, ubíhají i stránky vyprávění, jež nezastaví ani náhlá absence, zmizení či smrt jedné z mnoha postav. "Nevstoupíš dvakrát do téhož příběhu," mohlo by znít herakleitovské motto k tomuto románu. (...) Běguni jsou netradiční kniha vymykající se konvenčním představám o literatuře, alespoň té polské. Její nesourodý text, postmoderně roztříštěný román-řeka, plyne mezi stěnami labyrintu světa, těla a ducha. Zároveň však mohou Běguni posloužit jako příruční bildungsroman moderního poutníka, který v Odysseových stopách křižuje neviditelné poledníky a o samotě přemítá nad nekonečnými variantami položených otázek. Otázek, které udržují i čtenáře v napětí a nutí ho vstát a začít se hýbat.

V Polsku je vydání poslední knihy Olgy Tokarczukové považováno za literární událost roku 2007. Nový, dlouho očekávaný román, kterému zasvětila tři roky práce, je odvážným dílem, v němž vypovídá hodně o sobě a svém vidění světa.