Autorský doslov

Na počátku byla věta… respektive tři věty, které mi způsobily bolehlav při jednom z mých překladů knih Karla Poláčka do francouzštiny. V románu Muži v ofsajdu, poprvé vydaném na samém počátku roku 1931, autor ústy jedné z postav říká:

Svět se chýlí ke zkáze. Židi přijdou k vyhubení, uvidíte. To není samo sebou.

V první chvíli jsem slovo vyhubení (extermination) ve francouzštině takřka mechanicky nahradil neutrálnějším termínem zmizení (disparition). Když jsem se při čtení hotového překladu ke zmíněné pasáži dostal podruhé, něco mi na ní nesedlo a znovu jsem vyhledal originální znění. Po zralé úvaze jsem se rozhodl zříci eufemismů (motivovaných podvědomou obavou z nepochopení?) a podvolit se autorově vůli. Tak se i v mém francouzském překladu ocitlo slovo vyhubení.

Současně s tím mi hlavou začala vrtat otázka: Mohl český spisovatel židovského původu devět let před vypuknutím války a tři roky před Hitlerovým nástupem k moci tušit, co čeká Evropu v nejbližších dvou dekádách?

Vzhledem k žánrovému vymezení knihy se nezdálo namístě si nad tím příliš lámat hlavu: Muži v ofsajdu jsou humoristický román a uvedená pasáž je míněna v nadsázce. Filipiku JUDr. Maxe Načeradce na adresu Židů, kteří zapomněli na Talmud a oddali se modernímu životnímu stylu, opravdu nelze brát „smrtelně“ vážně.

Leč i přes tuto racionální úvahu mi věta z Poláčkova románu zněla v mysli dál coby pozoruhodné memento z dob, kdy byl Adolf Hitler pouhým — řadou tehdejších německých politiků podceňovaným — opozičním křiklounem:

Židi přijdou k vyhubení, uvidíte. Les Juifs finiront par être exterminés, vous verrez ça.

Vedle jeho tvorby jsem se začal blíže zajímat o autorovu osobnost a upřímně se zaradoval, když jsem na podzim 2015 z jedné pařížské univerzity dostal pozvánku na první poláčkovský seminář na francouzské půdě. Má očekávání se bohatě naplnila. Dozvěděl jsem se tam řadu fascinujících detailů ze spisovatelova života, zejména od Erika Gilka z olomoucké univerzity, jediného účastníka konference pozvaného z Česka. Tenkrát mě napadlo, že by tenhle romanopisec vydal sám na románového hrdinu. Od myšlenky nebylo daleko k činu a já jsem brzy začal spřádat plány, jak přeměnit život v literaturu, a neupadnout přitom do osidel popisnosti.

Na tomto místě přesto hrstka biografických údajů nezaškodí. Karel Poláček se narodil 22. března 1892 ve východočeském Rychnově nad Kněžnou v rodině obchodníka se smíšeným zbožím. Jindřich Poláček, povahou pedant a skrblík (k portrétům židovských obchodníků se pozdější spisovatel inspiroval mimo jiné vlastním otcem), měl s manželkou Žofií pět synů, z nichž Karel byl druhý nejmladší. Matka zemřela, když bylo Karlovi osm let, a otec se pak oženil s Emilií Posilesovou, s níž měl ještě dceru a syna.

Přes svou bystrost Karel záhy získal odpor k učení. Školní problémy vyvrcholily jeho vyloučením z rychnovského reálného gymnázia. Aby mohl odmaturovat, přestěhoval se do Prahy a nechal se zapsat na gymnázium v Truhlářské ulici, známé shovívavostí ke slabším studentům. Nakonec se dal na studia práv, ale nedokončil je. Svých školních nezdarů později zalitoval slovy:

Také já jsem býval jinoch ctižádostivý a chtěl jsem býti doktorem… Kdybych nebyl lehkomyslně promrhal své možnosti, i já mohl míti na svém psacím stole stiskátko elektrického zvonku, jímž bych přivolal pokorného zřízence, abych mu s chladnou tváří oznámil své rozkazy (Karel Poláček: Okolo nás, Čin, Praha 1927).

V roce 1914 byl Karel spolu se svými bratry naverbován do armády a čtyři těžké roky prožil na obou rakouských frontách: východní ruské i té jižní, kde skončil v srbském zajetí. Dva z jeho bratrů padli. Své válečné jizvy si pozdější autor léčil tak, že se z nich pokoušel vypsat.

Po válce si však nejprve nasadil klotové rukávy a v roce 1919 se stal úředníkem v Československé vývozní a dovozní komisi. Rok nato se oženil se svou studentskou láskou Adélou. Ani jedna z voleb se neukázala jako nejšťastnější: úřednickou dráhu ukončil Karel už po třech letech; přestože se ženou, s níž měl po roce dceru Jiřinu, zůstal takřka dvě desetiletí, manželství pro něho bylo utrpením. Když se na sklonku třicátých let zamiloval podruhé — do vystudované právničky Dory Vaňákové —, dlouho neváhal a krátce po Novém roce 1939 se k ní od manželky přestěhoval.

Poláček publikoval od počátku 20. let povídky v novinách a časopisech pod přezdívkou Kočkodan. Tak ho objevili bratři Karel a Josef Čapkové, kteří mu v roce 1922 zprostředkovali přijetí do redakce Lidových novin. Už o rok později tehdejší šéfredaktor Arnošt Heinrich mladého autora propustil. Poláček popsal tuhle traumatizující zkušenost ve své románové prvotině Lehká dívka a reportér z roku 1926. Hlavní postava, reportér Karel Hirsch, po vyhazovu z redakce prodává punčochy; jeho předobraz u novinařiny zůstal a jméno si udělal zejména coby osobitý soudničkář.

V roce 1931 se stal Poláček dramaturgem a scenáristou filmového studia AB Barrandov. Jeho klidná, nekonfliktní povaha se neslučovala s tamním dravým prostředím, a tak se místa — i s ním spojených nadstandardních příjmů — záhy dobrovolně vzdal. O dva roky později se vrátil do redakce Lidových novin, kam zatím na místo zesnulého šéfredaktora Heinricha nastoupil spisovatel Eduard Bass. V redakci nejprestižnějšího domácího deníku meziválečné éry pak působil nepřetržitě až do svého nuceného odchodu v březnu 1939.

Karel Poláček vedl všední existenci mezi redakcí, soudní síní a barem či kavárnou, kam utíkal před manželkou. Po vpádu nacistů do Prahy a zřízení protektorátu Čechy a Morava doznal jeho život radikální proměny a uznávaný autor se zařadil do anonymního zástupu lidí, kteří měli padnout za oběť projektu s eufemistickým názvem „konečné řešení židovské otázky“.

V červenci 1943 byl Poláček deportován do Terezína a v říjnu 1944 do Osvětimi. Až do počátku 90. let se coby datum jeho úmrtí udával den odjezdu z terezínského ghetta, neboť se předpokládalo, že neprošel osvětimskou selekcí. Později se začala vynořovat svědectví o jeho pobytech ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka), pobočném táboře Hindenburg i účasti — ve značně zbědovaném stavu — na pochodu smrti, který vyrazil z Hindenburgu (dnešního Zabrze) 19. ledna 1945. Tento pochod už Poláček přežít nemohl, a tak se v současnosti za datum jeho úmrtí označuje den příchodu vězňů do tábora Gleiwitz (Gliwice): 21. ledna 1945.

Podstatně víc než novinařinou, již považoval za pouhý denní chléb, žil Poláček literaturou. V jeho knihách není hrdinů, jsou tam jen antihrdinové. Poláčkův „malý český člověk“ se moc nepodobá malému člověku přítele a souputníka Karla Čapka. Zatímco ten Čapkův je trochu směšný, ale hlavně dojemný ve své „nenapravitelné“ lidskosti, je Poláčkův ekvivalent groteskní figurkou zmítající se v zajetí banálních frází a četných protimluvů svědčících o jeho slabosti a zranitelnosti. Jistý protimluv ostatně panuje i v autorově vztahu k jeho vlastním hrdinům: na jednu stranu se jim nepokrytě vysmívá, na druhou stranu jim projevuje sympatie, za nimiž lze vycítit cosi jako hold lidské nedokonalosti.

Karel Poláček byl považován za humoristického autora, jemu samému byla ovšem tahle definice těsná jako nepadnoucí sako. Před přáteli si občas posteskl, že nechápe, co přijde lidem na jeho knihách k smíchu. Zraňovalo ho jejich řazení k „nižšímu žánru“ i přezíravé soudy valné části kritiků. A tak po sérii humoristických (?) románů mapujících nejrůznější prostředí — majitele nemovitostí a jejich nájemníky v Domě nad předměstí (1928), fotbalové fanoušky ve výše zmíněných Mužích v ofsajdu, karbaníky v Hráčích či nesvědomité rodiče v Hedvice a Ludvíkovi (všechny tři knihy vyšly v roce 1931) — se vrhl po hlavě na pole tzv. vážné literatury.

Román Hlavní přelíčení (1932), v němž zúročil své zkušenosti soudního zpravodaje, je důkladnou, i když typicky poláčkovskou psychologickou sondou do mysli úkladného vraha. V románu Michelup a motocykl (1935) zas na nejmenší součástky rozebral vlastnický pud. Nejambicióznějším autorovým projektem se pak stala válečná pentalogie, v níž s odstupem dvou desetiletí zpracoval vlastní traumatizující zkušenost z fronty. Děj se zčásti odehrává v Poláčkově rodišti a podle prvního dílu bývá celá série nazývána Okresní město.

Autor stačil vydat čtyři díly. Pátý psal na jaře 1939, kdy už nesměl publikovat. Dle dobových svědectví nechal originál uložit do trezoru nakladatelství František Borový a čtyři kopie uschoval u přátel. Po válce nebyl žádný z exemplářů k nalezení, a plánovaná i dokončená — pentalogie se tím proměnila v tetralogii. Uplynula další dvě desetiletí a oklikou přes ruský Petrohrad (tehdejší Leningrad) do Prahy dorazilo pětatřicetistránkové torzo rukopisu, jež bylo poprvé časopisecky zveřejněno v roce 1968. Po zbytku textu se nejspíš nenávratně slehla zem…

Kurióznost téhle kauzy umocňuje skutečnost, že Poláček za okupace pokračoval v psaní a všechny jeho pozdější rukopisy (včetně korespondence a deníku z roku 1943) se dochovaly. Humoristický román Hostinec U kamenného stolu vyšel v roce 1941 pod jménem malíře Vlastimila Rady; rukopis posledního románu Bylo nás pět, v němž se autor vrací do vlastního dětství, byl poprvé zveřejněn těsně po válce, stal se bestsellerem a dočkal se nesčetných vydání.

Na poláčkovských seminářích pořádaných v Rychnově nad Kněžnou v letech 1992–2012 několikrát zazněla — prozatím nevyslyšená — výzva českým spisovatelům k dokončení pentalogie. Našel by se však i dostatek materiálu k sepsání samostatného díla o tom, jak za ni byl autor svými spoluobčany „po zásluze potrestán“. Po vydání prvního dílu v roce 1936 se řada zástupců rychnovské smetánky poznala v postavách, jejichž jména se příliš nelišila od těch pravých, na Poláčka se sesypala sprška nenávistných kritik v místním tisku a on sám se stal v rodném městě nežádoucí osobou.

Zesnulého autora, jehož věhlas vzrůstal, vzali Rychnovští na milost a v roce 1967 mu naproti jeho rodnému domu odhalili bustu. Pár let nato byl dům zbořen a do kamene vytesaný Poláček byl celou demolici nucen sledovat. Nějaký čas zíral do měsíční krajiny a následně pozoroval, jak z ní raší nevzhledné panelové domy. Když se na ten beton dosyta vynadíval, shledali radní umístění busty nedůstojným a v roce 1992 ji přesadili do parku zříze-ného na místě vyhořeného gymnázia, odkud byl kdysi Poláček vyloučen. V roce 2003 se busta stěhovala potřetí. Prostranství, na němž se nachází dnes, dostalo název Poláčkovo náměstí; bude to stačit k tomu, aby se zabránilo jejím dalším přesunům?

Snad aby svého slavného rodáka symbolicky odškodnili za to, jak s ním léta vláčeli z kouta do kouta, přibylo mu v roce posledního stěhování busty v Rychnově pět dalších soch… I když nejpravděpodobnějším motivem instalace sousoší dětských hrdinů Poláčkova románu Bylo nás pět byl fenomenální úspěch stejnojmenného televizního seriálu z poloviny 90. let. Téhle hypotéze nasvědčuje i fakt, že sousoší, které se záhy stalo vyhledávanou turistickou atrakcí, odhaloval režisér seriálu Karel Smyczek.

Během studia pramenů ke své knize jsem se autorovu rodnému Rychnovu taktéž nemohl vyhnout. Při první ze svých návštěv jsem měl příležitost osobně poznat mladšího z obou Poláčkových vnuků (druhý žije v Kanadě). Potajmu jsem z něho učinil jakési médium ke zprostředkování komunikace s jeho dědečkem; je mu podobný fyzicky, tak proč by se mu nemohl podobat i povahou?

Na samý závěr dlužím čtenáři vysvětlení, proč se na rozdíl od jmen Poláčkových známých i méně známých přátel či rodinných příslušníků, jež jsou vesměs autentická, hrdina mé knihy nejmenuje Poláček. Třebaže respekt k historickým faktům byl mou prioritou, autorův život za německé okupace provázejí četné nejasnosti. Zpráv z doby jeho internací je pak jako šafránu a mnohé si vzájemně protiřečí; po více než sedmdesáti letech a úmrtí všech přímých svědků je nelze nijak ověřit. Čtenář románu — na rozdíl od čtenáře biografie — však vyžaduje souvislý příběh a autorovi rád odpustí, vyplní-li bílá místa s pomocí vlastní fantazie jako zedník spáry maltou. Ústřední postava spisovatele se též značnou měrou podílí na dialozích; v drtivé většině samozřejmě nejde o Poláčkovy autentické promluvy. Z úcty k autorovi a v touze získat si od něho odstup jsem tak tuto postavu — dle hrdiny výše zmíněné autobiografické novely Lehká dívka a reportér — pojmenoval Karel Hirsch. Díky tomu si nemusím dělat hlavu s tím, že vedle Poláčka se v mém Hirschovi skrývá i jisté množství (větší než malé) mě samotného.

Současně s tím víceméně symetricky platí tvrzení právě opačné: spoluautorem této knihy je Karel Poláček. Pravda, jeho jméno vedle toho svého jsem si na obálce uvést netroufl, nejen z obavy, že budu obviněn z klamavé reklamy. Chtěl jsem tím předejít i řečnické otázce jízlivého kritika, která by zněla asi takhle: Pokouší se nám tu někdo namluvit, že tuhle knížku sepsal mrtvý autor sám o sobě?

Poláček kdysi napsal, že život je stylizovaná literatura (Karel Poláček: 35 sloupků, V. Horák, Praha 1925). Ostatně nic prý nezní nevěrohodněji a méně realisticky, než když spisovatel popisuje realitu. Pevně věřím, že to nebude případ tohoto románu. Mé ambice jsou však mnohem vyšší: vrcholné zadostiučinění pocítím, sáhnete-li poté, co dočtete poslední stránku, po některé z knih nesmrtelného Karla Poláčka.

Martin Daneš