Kniha Jaroslava Čechury vychází z dodnes nezpracovaných archivních zdrojů, uložených zejména v rožmberském archivu v Třeboni. Ukazuje rožmberského regenta jako zdatného hospodáře a správce, věnuje se jeho vztahu s oběma posledními Rožmberky, Vilémem i Petrem Vokem. Kniha sleduje Krčínův rodinný původ a kořeny i jeho osobní život, nebo třeba zájem o alchymii. Stranou nezůstává ani obraz slavného rybníkáře v krásné literatuře, který je až překvapivě rozmanitý.

Kniha Jaroslava Čechury je první výborně napsanou moderní syntézou, podrobně pojednávající o životě a díle velkého muže, který byl v jedné osobě úředníkem, regentem, rybníkářem, stavebníkem, mecenáše. Zda byl také lidsky sympatickým a empatickým člověkem, na tuto otázku si po přečtení knihy může každý čtenář odpovědět sám.

Svědectví o činech prvního jihočeského „developera“ Jakuba Krčína z Jelčan nese krajina nejenom v okolí Třeboně. Ve službách Rožmberků vybudoval desítky rybníků a staveb – dvorů, zámků nebo pivovarů. Historik Jaroslav Čechura v nové knize popisuje, jaký byl Krčín v osobním životě.

Ukázka z knihy, s. 259-260
Kdo tedy byl Jakub Krčín a jakou stopu po sobě zanechal? Ačkoliv od smrti tohoto mnohostranně činného muže uplynuly více než čtyři století, nacházíme dodnes řadu nepřehlédnutelných stop jeho aktivit. Přirozeně nejspektakulárnějším odkazem jsou velké rybníky, které jsou chloubou jižních Čech, zvláště potom Třeboňska. Ale nejsou to jen o ty nejslavnější v čele s Rožmberkem a rybníkem Svět. Nelze zapomínat ani na umělý kanál, případně nazvaný již Krčínem Nová řeka. Nechybí ani rybník Krčín. Co už není tolik patrné, ač je to nepochybně stejně významné, byl Krčínův podíl na řadě renesančních zámků a zámečků, v čele s Kratochvílí, Novým Leptačem, Křepenicemi, ale i Českým Krumlovem, méně potom s Třeboní či tamními kostely sv. Jiljí (u Domanína) a sv. Alžběty na třeboňském předměstí. Dodnes se rovněž zachovala řada dvorů, které založil a také navrhl Krčín. Nepůsobil tu přirozeně jako stavitel, ale řídil ve své době stavby po stránce logistické, personální, aby stavitelům „Vlachům“ nechyběl materiál ani pracovní síla.
Tyto památky můžeme navštívit, případně si v některých i zaplavat. Soudím však, že Krčínův odkaz je ještě významnější, a to v jeho činech jiné povahy. Jde na první pohled o zčásti nehmotný odkaz zásadního kulturně-civilizačního charakteru. Jednalo se totiž o jednoho z prvních, ne-li opravdu prvního manažera renesanční epochy v českých zemích. Krčínovo nadání, jeho osobní schopnosti se šťastně střetly s osobou mladého rožmberského vladaře Viléma z Rožmberka. Od okamžiku, kdy se v roce 1562 Krčín stal purkrabím na Českém Krumlově, měl v podstatě volnou ruku k realizaci představ jak mladého Rožmberka, tak i svých vlastních. V tomto ohledu byl mladý Krčín nekompromisní racionalista, jenž podstatně překračoval dobové zvyklosti.
Nepřekvapuje, že se záhy stal terčem řady pomluv a žil v podstatě mimo skupinu rožmberských úředníků. Za klíčovou považuji skutečnost, že již v polovině šedesátých let Krčínovy hospodářské aktivity překračovaly hranice krumlovského velkostatku. Už tehdy se v podstatě rozšířily na celé rožmberské dominium. Zakládal tu nové produkční kapacity, hledal cesty ke zvýšení příjmů panství, ke snížení nákladů. Těžiště tu spočívalo v stavbě pivovarů a zakládání dvorů, které měly obstarávat hlavní pivovarskou surovinu té doby – pšenici. Přitom se Krčín výtečně orientoval jak v stávajících normách, tak například v účetních praktikách, které bezpečně ovládal. Současně neváhal vstupovat do konfliktů s úředníky. Dokázal je zbavit úřadu, případně i dostat do vězení. Tímto racionálním a ve své době dosti výjimečným přístupem porážel staré zvykové principy, které byly nejednou dány ústními dohodami či zažitou praxí, případně tradicí, jež se dědila z generaci na generaci. To platilo např. při vaření piva městskými obcemi.