Doslov ke knize Střípky písně:

Diane di Prima jako básnířka jako vlčice jako žena

(útržkovitý proslov ke čtenářům)

Ponořit se do poezie Diane di Prima znamená vydat se na nekonečnou cestu v kruhu, který se postupně proměňuje ve spirálu, u níž nezáleží, zda se po ní stoupáme či klesáme, neboť, jak brzy zjistíme – jsou oba její „konce“ vzájemně propojeny.

Na poezii Diany di Prima lze vztáhnout jeden ze základních postulátů hermetismu, zaznamenaný v Smaragdové desce:

„Jest pravdivé, jest jediné, jest skutečné, že to, co je dole, je jako to, co je nahoře, a to, co je nahoře, je jako to, co je dole, aby byly dokonány divy jediné věci… Oddělíš zemi od ohně, jemné od hrubého, opatrně a nanejvýš moudře. On vystupuje od země k nebi a zase sestupuje z nebe na zemi a přijímá sílu věcí hořeních i doleních. Takto budeš mít slávu celého vesmíru; veškerá temnota prchne před tebou. Tu sídlí síla, ze všech sil nejmocnější, která překoná každou jemnou věc a pronikne každou věc pevnou…“

Básnířka Diane di Prima bývá řazena do souvislosti s autory beat generation, tedy po bok Jacka Kerouaka, Allena Ginsberga a Gregoryho Corsa. Jedná se přitom o pouhý zvyk, jehož počátek tkví v roce 1957, kdy se s touto trojicí básníků v New Yorku seznámila a následně se po jejich boku účastnila mnoha básnických vystoupení. Zároveň se tím část literární kritiky donedávna vyrovnávala s častou otázkou, jak to, že bylo mezi beatniky tak málo ženských autorek. To se v roce 1994 pokusil na jednom sympoziu odpovědět Gregory Corso: 

„Byly tam. Takové ženy existovaly, znal jsem je, ale jejich rodiny je strčily do blázinců, kde jim dávali elektrické šoky. Pokud jste byl v padesátých letech chlap, mohl jste stát rebelem, ale když jste byli žena, strčili vás pod zámek. Takové případy jsem znal a jednou o nich někdo napíše.“ A Diane di Prima k tomu v roce 1992 v rozhovoru s Josephem Mathenym na jeho repliku: „Když rebelovali muži, byli romantičtí, svobodní. Ale když rebelovaly ženy, byly označeny za cvoky,“ odpovídá: „Jo, za cvoky, za kurvy nebo tak. Jo.“ „A cítíte dnes nějaký rozdíl?“ „Nijak zvlášť…“

Pravdou je, že když di Prima vydala v roce 1958 svou první – a velice úspěšnou - sbírku Tento pták létá pozpátku (This Kind of Bird Flies Backward) v nakladatelství Totem Press LeRoie Jonese (2. vydání v r. 1963 již vyšlo s předmluvou Lawrence Ferlinghettiho), zaskočila i samotné beatniky, v té době na výsluní popularity. Rozdíl mezi jejich a její poezií byl obrovský – oproti ginsbergovským apokalyptickým litaniím, kerouakovskému proudu vědomí či corsovskému hledání nezvyklých, a ve svém důsledku groteskních spojitostí přišla s chladným, věcným, až strohým a ironickým obrazem reality.

Styčným bodem s beatniky bylo nakládání s jazykem, používání pouliční mluvy, slangu, jazzové hantýrky. Typickou ukázkou pro Dianin přístup k jazyku a poezii v té době nám může být báseň ,Malá poznámka o úspornosti jazyka‘, vykreslující na malé ploše celou historii jednoho vztahu za pomoci minima slov uvozených úslovím, které v sobě ukrývá nejrůznější nálady („ty jo“) – nadšený údiv, přijetí reality takové, jaká je, zklamání a konečně i povzdech nad minulostí, ke které se nemá smysl vracet. V podobném duchu je psána i sbírka básní v próze Večeře a noční můry (Dinners & Nightmares) z roku 1961.

Nebyla to však jediná poloha básnického sdělení Diany di Prima. Hned její druhá sbírka poezie Nová příručka o nebi (The New Handbook of Heaven, 1963) rezignuje na rytmus, jazykovou pružnost i jakékoliv snahy po nějakých formálních inovacích. Poezie je plně zaměřena na osobní výpověď, na zaznamenání autorčiných emočních stavů. Důvod je prostý – ve sbírce se odráží pracovní i osobní vztah autorky k básníku LeRoi Jonesovi, v té době ženatým s básnířkou Hettie Cohenovou-Jonesovou, i období politických protestů v rámci kampaně Zakažte bombu (Ban-the Bomb) v roce 1961. Revoluční dopisy (The Revolutionary Letters) z roku 1968 jsou zase psány ve stylu ovlivněném anarchistickými letáky – vliv dědečka Domenica Mallozziho, anarchisty a přispěvatele do anarchistických novin v New Yorku, přítele Carla Trescy, zavražděného mafií, je nasnadě. A tak dál.

Podstatné je, že Diane di Prima hned na počátku své básnické dráhy projevila vůli a schopnost hledat a vydávat se do dosud neprobádaných oblastí (připomeňme, že chtěla původně studovat teoretickou fyziku) i ochotu obětovat pro to všechny své fyzické a duševní síly. Neboť

„básník je tím posledním člověkem, který dál říká pravdu, ač se to už nikdo jiný neodváží…, básník je tím prvním člověkem, který by měl začít utvářet a předvídat nové formy a nové vědomí, když nikoho jiného ještě ani nenapadly. … tohle jsou dvě nejzákladnější lidské funkce.“

A tak v jejích básních můžeme najít odkazy na poezii Charlese Olsona a jeho projektivní verš

(„Báseň je energie přenesená z místa, kde jí básník nabyl [a bude mít pro to asi několik příčinných spojení], pomocí básně samé do čtenáře, celou tou dlouhou cestou…“)

a svou hořkostí zároveň až na poezii Catullovu či Propertiovu. Ohlašuje se tu však i celoživotní Dianino téma přetváření mýtu, jež vykrystalizovalo v pozdějším cyklu Loba.

Přitom není pro Dianu di Prima prvotním být za každou cenu originální a nová, ale být pravdivá a uvěřitelná. Lze říci, že v tomto směru je mnohdy až bezohledná, bezohledná však především sama k sobě. Málokterý básník dokázal před obecenstvem obnažit své nitro, aniž by v něm byla skrytá snaha exhibovat. Nutno dodat, že stejným způsobem zřejmě jednala i v soukromém životě, ve vztahu k přátelům, svým životním partnerům i ve vztahu vůči státním institucím. Takový přístup, založený na předpokladu, že ostatní se budou chovat stejně, je jistě značně naivní (naivita je ostatně z dnešního pohledu průvodním znakem 60. let 20. století). Takovou naivitu si ovšem navzdory všem zklamáním a omylům může dovolit jen člověk vnitřně silný a přes své pochyby člověk vnitřně konzistentní, člověk přesvědčený o významu a smyslu slova řečeného tváří v tvář každému, kdo chce naslouchat.

Tedy - Diane di Prima je básníkem vskutku beatnickým, ochotným předčítat poezii a komunikovat s posluchači kdykoliv a kdekoliv. Pokud jde však o poezii samotnou - má-li nějaké škatulkování vůbec nějaký smysl -, pak má mnohem blíž než k beatnikům (s jejich whitmanovským „širokodechým veršem“) k poezii skupiny Black Mountain, jíž formoval právě již zmíněný Olson, dále pak Robert Creeley a Robert Duncan, či k poezii imagismu, u jehož zrodu stál Ezra Pound, pro jeho snahu zachytit prchavý, ale přesný a konkrétní obraz reality, v další rovině navíc prodchnutý „všepronikajícím mýtem, dávajícím celé básni onu symbolickou sílu“.

I takové vymezení poezie Diany di Prima však pokulhává, neboť zní příliš vykalkulovaně. Absorbovat a rozvíjet nejrůznější vlivy – duchovní, filosofické, vědecké, kulturní, společenské – a následně je přetvářet ke svým potřebám je pro Dianinu poezii vrozenou vlastností. Průvodním znakem je její přirozená dvousměrnost: v podobě mísení a křížení dvou kulturně filosofických tradic - dálněvýchodní (Japonsko, Čína, Indie, z pohledu Američana však dálnězápadní) a západní (Evropa, tedy východní) – v 60. letech 20. století jako předzvěst současné kulturní globalizace - a zároveň cesta zpět k jejich kořenům. Tento přístup dokonale vystihuje název její první sbírky. 

Jak řekla v jednom rozhovoru v roce 1992:

„Západní myšlení se vždycky zastaví na hraně. Nikdy neudělá ten krok navíc. Ten by mohlo učinit, pokud by se opravdu nechalo prostoupit buddhistickou logikou.“

K dálněvýchodní tradici uvádí Dianu di Prima především haiku, jež má v americké poezii již pevné místo, jak o tom svědčí tvorba jejích generačních druhů, jako jsou Jack Kerouac, Lew Welch, Lawrence Ferlinghetti či ruth weiss, v návaznosti na tvorbu Ezry Pounda či Kennetha Rexrothe, s přihlédnutím k odezvám haiku v díle Williama Carlose Williamse, D. H. Lawrence či imagistů, a dále přes znalce čínské poezie Ernesta Fenolosu a Lafcadia Hearna až k japonským mistrům této formy, jako je Bašó nebo Issa.

S haiku pochopitelně souvisí myšlenky zenu a buddhismu, v USA úspěšně popularizované od 60. let 20. století Alanem Wattsem, Philipem Whalenem či Garym Snyderem, s jejich návazností na významné osobnosti z řad japonských imigrantů z počátku 20. století Daisetze Teitara Suzukiho a Njógena Senzakiho.

S evropskou tradicí je svázána poezií již zmíněných imagistů (viz kritická studie o Hildě Doolitleové Mysteries of Vision), obrazností Percyho Bysshe Shelleyho (o něm píše kritickou studii One Too Like Thee) a romantickou citovostí Johna Keatse.

Klíčovou osobností pro její poezii však zůstává Ezra Pound – jako průvodce oběma tradicemi, i jako ikona všeobecné vzdělanosti a vysoce kultivovaného a energického rebelství.

Intuitivní cestu do evropské minulosti doprovází stále rostoucí zájem o středověkou magii, alchymii, hermetismus (John Dee, Paracelsus, ale s důkladným přihlédnutím k pracem C. G. Junga -

„…číst alchymické texty je pro mě jako číst jazyk v jazyku v jazyku), bylinkářství, lidové léčitelství a čarodějnictví."

Bylo jen otázkou času, kdy se obě tyto cesty ke kořenům lidské kultury setkají.

Oním průsečíkem a výchozím bodem pro návrat do budoucnosti je společensko-kulturní instituce šamana. Podle Mircey Eliadeho „šamanismus je přesně vzato jednou z archaických technik extáze, je současně mystikou, magií a „náboženstvím“ v širším slova smyslu,“ a Gary Snyder navazuje:

„Ani filosof, ani básník-jógin nejsou příliš daleko od šamana (šamanky) s jeho (její) kožešinou a parohy či jinými maskami a jeho (jejími) písněmi odkazujícími k pleistocénu a dál do minulosti. Ústy šamana (šamanky) promlouvá divoká zvěř, duchové rostlin, hor a vodních předělů. On (ona) zpívá jim a oni zpívají skrze něho (ni). Této schopnosti šaman dosáhl citlivostí a cvičením.“

Jednou z cest, jak dosáhnout extáze, je ta pomocí drog, jimž 60. léta 20. století byla velice příznivě nakloněna. Diane di Prima vyzkoušela mnohé, koneckonců v roce 1966 pobývala i v komunitě Timothyho Learyho v Millbrooku, která kvůli zkoumání extatických stavů vznikla. Jak ovšem ironizoval William S. Burroughs již ve své knize Nova Express (1964, č. 1994):

„Naslouchejte nám. Nabízíme Zahradu rozkoší. Vědomí kosmické nesmrtelnosti, zaručeně nejlepší ze všech drogových rozšupů. A lásku, lásku, lásku, přetékající kýble lásky.“ 

Diane di Prima tedy měla mnohem blíž ke Kenu Keseymu, neboť se stejně jako on pokoušela „postoupit za kyselinu“ a najít způsob, jak s nabytými zkušenostmi naložit v „reálném“ životě.

Tak, jako šamanka, která se vrací ze své poutě do jiných světů, aby hájila „život, zdraví, plodnost, svět ,světla‘ proti smrti, nemocem, neplodnosti, neštěstí a světu ,stínů‘.“

To, co však dělá z její tvorby kompaktní celek, je aspekt ženství, bez něhož by všechny nastíněné polohy Dianiny tvorby byly pouhým součtem jednotlivostí. Vyvrcholením tohoto celoživotního tvůrčího směřování je cyklus Loba, jehož první části byly publikovány již v roce 1973, ale názvuky tématu jsou patrné již v básních dřívějších, ať již například v ironizující ,Praxi magické envokace‘, v ryze osobní básni ,Mám menses, září 1964‘, zaříkávací ,Modlitbě k matkám‘, nebo rebelujícím ,Zpěvu sv. Johanky‘.

Dobře vystihují důvody, proč píše tak, jak píše a proč vůbec píše, slova z její autobiografie Vzpomínky na můj život jako život ženy (Recollections of My Life as a Woman) z roku 2001:

„Píši tuto knihu, abych se pokusila pochopit, jaká sdělení jsem podala o tom, co to je být ženou. Co to znamená. Jak to vyjádřit. Nebo jak to přijmout. Nebo unést. Nebo dovolit zazářit jako led pod nohama.“

Cyklem Loba předkládá Diane di Prima účet své celoživotní snahy při odkrývání pokrytectví rodinných, národnostních či společenských tabu, i svého soukromého boje o místo uprostřed veskrze mužského společenství své básnické generace8 i v kontextu americké poezie vůbec. V jednotlivých rovinách tak zaznívá její hlas jako hlas ženy, vymaňující se z ,omerty‘ klanového společenství italské komunity v USA, i jako hlas všech utlačovaných a přehlížených žen uprostřed muži ovládané společnosti napříč věky i místy.

Vlčice, Loba, není jednolitá postava, ale spíše konglomerát nejrůznějších inkarnací ženy (mladé, věčné, staré báby) na ose „od světice k prostitutce“: vidíme ji jako postavu z Vermeerových obrazů, ale i jako krvavou a krutou bohyni Kálí, jako ztělesnění mateřského principu, když zpívá svým dětem nebo vyrábí amulet pro svou dceru, i jako Lilith, temnou stránku ženské sexuality. Loba povstává z mytologie původních obyvatel Ameriky (jako „protiklad“  ke kojotovi, jenž bývá v indiánské tradici stvořitelem světa), ze světa středověkých příběhů (Tristan a Izolda, Abélard a Heloise), z biblických příběhů o Panně Marii, z řeckých bájí (Persefona, Ariadna, Helena), sumerské mytologie o bohyni lásky a války, „Paní bitev a bojů“ Inanny (Ištar, Astarté).

Loba je polemikou s veskrze negativním obrazem vlka (vlčice) v křesťanské mytologii jako divé, či ďábelské moci, kterou dokáží zkrotit jen „světci“ (např. František z Assisi), ačkoliv to vlčice kojila zakladatele Říma Romula a Rema, to vlčice je indickým symbolem mateřské péče, u turkotatarských národů zase pozitivním a totemickým symbolem, v Mexiku symbolem tanečníka, průvodcem do světa duchů zemřelých, a v řecké mytologii dokonce i symbolem ranního slunce, Apollónem Lykeiem (vlčím Apollónem).

Výsledkem zpochybnění, přetvoření zažitých, muži vytvořených mýtů jsou mýty nové, v nichž je žena nikoliv obětí, ale (morálním) vítězem, ženou nezávislou, čistou (očištěnou) a hrdou.

Loba, v níž se střídají básně milostné, filosofické, hermetické, popisní, humorné či lyrické, jež jsou v mnoha příkladech polemikou s mnoha jinými autory – např. Danteho Novým životem (báseň ,Apparuit‘), Poundovými Cantos(,Píseň o Heloise‘ vs. ,Canto XCI‘), Ginsbergovým ,Kvílením‘ (,Loba oživuje paměť klisny‘) či Bílou bohyní(The White Goddess, 1948) Roberta Gravese, je též výpravou ke kořenům básnické imaginace, léčebným procesem, alchymickým pokusem vytvořit nové vědomí („Ty posbíráš Mne / však sbíráním Mne / Ty sám Sebe posbíráš“).

Podle literárního kritika Jacka Foleyho jsou v Lobě ústřední tři pojmy – tělo, duše a duch, jež charakterizují princip trojnosti hermetické koncepce člověka, stejně tak však v básních můžeme najít odkaz na tři mystéria mahájánového buddhismu – tělo, hlas a mysl. Ještě jeden krok a splynou v jedno.

Je dobré při čtení Diany di Prima znát výše uvedené jednotlivosti, neboť se tak odkryjí skryté vrstvy její poezie, ale stejně tak je dobré nechat se unášet nějakou šťastnou vlnou jejího jazyka časem & prostorem & ke hvězdám… Jak Diane di Prima říká v narážce na Creeleyho slova v úvodu:

„To svět dává světu specifickou formu, která se mění každou minutu. A my si z toho vždycky vezmeme to, co chceme, to, co můžeme, muži i ženy bez rozdílu.“

l.bosch, červen 2004 (doslov ke knize Střípky písně, Maťa, Praha 2004