Mateřské mléko, román obtížný a v mnohém ještě depresivnější než díly předchozí, se stal skutečnou literární senzací. Mimo jiné byl nominován na Bookerovu cenu a všeobecně považován za jednoznačného favorita. Natolik jasného, že když prestižní ocenění nakonec získala Kiran Desaiová za román Dědictví ztráty (česky vyšel 2007), bylo to obrovské překvapení, dosti nemilé především pro St Aubyna, který se s ním vyrovnal po svém a stvořil vtipnou frašku Marně hledám slov (vydalo Argo 2015). I v této knize dokázal využít vlastní zkušenosti (a pocitu určitého zranění, ublíženosti) k vytvoření nadčasové parodie o fungování literárních cen. I tato fraška tak pro St Aubyna byla jistým druhem autoterapie, totiž jak se vyrovnat s obrovským očekáváním, které bylo překvapivě zklamáno.

Na druhou stranu, román Mateřské mléko měl v dlouhodobém horizontu úspěch větší. Mimo jiné byl prvním z románů série, který se dočkal filmového zpracování ještě před výborným televizním seriálem, kde v hlavní roli zazářil Benedict Cumberbatch. Román v roce 2012 – za spoluúčasti autora na scénáři – zfilmoval Gerald Fox a hlavní roli ztvárnil britský herec Jack Davenport. Z literárního hlediska ho lze vnímat jako klíčový bod ve vývoji celé pentalogie, kdy se pozornost od otce obrací k matce a kdy se významným způsobem mění perspektiva.

První tři romány (Na tom nesejde, Špatná zpráva, Trocha naděje) se vyznačovaly několika společnými rysy: předně byly vyprávěny zcela z perspektivy protagonisty a jejich hlavní dynamiku určovalo napětí mezi ním a otcem: nejprve krutým tyranem, posléze trpící troskou a nakonec mrtvolou v newyorském pohřebním ústavu. Trauma způsobené otcem se však ukázalo jako natolik hluboké, že je nedokázala zahladit ani jeho smrt. Naděje ohlašující se v titulu třetího románu byla vskutku velmi mlhavá… a slabá. Protagonista sice dokázal některé věci nahlédnout, například do jaké míry byl jeho otec plodem určitého společenského prostředí a vlastně tedy sám obětí, nicméně nadále se zmítal ve víru alkoholové a drogové závislosti, jehož spirálu roztáčela neusměrnitelná sexuální touha.

Mateřské mléko v tomto ohledu představuje klíčový obrat, protože po románu Trocha naděje už vypravěč neměl kam jít. Mohl donekonečna líčit nejrůznější sebedestruktivní dobrodružství, do nichž se protagonista vrhá, aby zapomněl. Mateřské mléko znamená změnu tónu: najednou to není jen Patrick Melrose a jeho otec, ale do hry významně vstupují i jeho matka Eleanor, manželka Mary a děti. Ostatně právě z pohledu jednoho z nich, Roberta, se děj celé knihy otevírá. Patrick se na scéně objevuje jako starostlivý, byť lehce nejistý otec, až by čtenář mohl podlehnout mylnému dojmu, že se konečně „usadil“, „našel sám sebe“, „vyrovnal se se svou minulostí“ – použít lze jakékoli podobné klišé. Záhy se ale ukazuje něco mnohem znepokojivějšího: Patrick nejenže se s minulostí nevyrovnal, ale propadá se hlouběji do zoufalství, přičemž do propasti strhává i ostatní kolem sebe. Anebo, přesněji řečeno, v životě neexistuje žádný bod, který by byl zlomový a od něhož by jedinec již byl smířen sám se sebou. Vypravěč v jednom bodu odkazuje na Danta a jeho „život v půli se svou poutí“, ovšem jak St Aubyn ukazuje, tato půle není žádný milník, pouze relativně bezvýznamný časový údaj na cestě oním dantovským pustým lesem.

Dalo by se jistě namítnout, že Patrick Melrose má prostě smůlu v tom, že namísto Beatrice má Mary, která záhy své city a pozornost přesouvá z něho na jeho syny, a tím pádem ho vlastně zrazuje stejně, jako ho předtím zradili rodiče. Otázkou přirozeně zůstává, zda by nějaká oddaná Beatrice Patrickovi vůbec pomohla. Patrick si to uvědomuje a čím dál víc sám sebe vnímá jako hráz, která má zastavit prosakování jedu z generace na generaci. Daleko největší zrady se však na Patrickovi dopustila jeho matka. Ta je v prvních románech celkem nepřítomná, je to zoufalá postava na okraji, jež je obětí Davidova sadismu stejně jako všichni kolem něj. S narozením Patrika (o jehož okolnostech se dozvídáme právě v tomto druhém svazku pentalogie) se ovšem mění z oběti na spoluviníka. Patrick a matka nejsou Davidovy oběti, nýbrž Patrick je obětí sadomasochistické hry mezi svými rodiči, jak si později uvědomuje. Zatímco v prvních třech románech byla Eleanor nepřítomná spíše metaforicky, v posledních dvou je nepřítomná doslova. Jsme svědky jejího pomalého odcházení, kterým však na rozloučenou ještě způsobí svému synovi další trauma: zejména tím, že jej připraví o značnou část majetku a hlavně místo, kde vyrůstal. Ve venkovském domě v Lacoste byl Patrick vystaven tomu nejhrubšímu týrání ze strany otce, zároveň zde však prožil dětství. Je to místo, s nímž se po vyrovnání s dětským traumatem může nějak ztotožnit a snad v něm nalézt i klid. Tomu není dopřáno, neboť Eleanor dům odkáže Transpersonální nadaci, jejíž satirický portrét, hraničící s fraškou, je neobyčejně působivý.

Z hlediska společenského tak pentalogie o Patricku Melroseovi nabízí kritický portrét hned tří společenských skupin: britské aristokracie, americké oligarchie a moderního „duchovního“ společenství. Všechny jsou stejně odporné, povrchní a kruté. Aby si tuto skutečnost nemusely přiznat, každé z nich volí jinou rétorickou strategii, která toto skrývá. Je zajímavé, že v případě všech tří mají tyto rétorické strategie elitářský, exkluzivní charakter. Na základě různých atributů vyčleňují ze světa jedince, kteří tvoří uzavřenou skupinu, vzájemně se posilují ve svých přesvědčeních, vzájemně se zrazují a zneužívají. Právě tento charakter dotyčných uskupení ovšem umožňuje nahlédnout, jak klaustrofobní jsou. Pokud chce Patrick „přežít“, tj. nespáchat sebevraždu, neupít nebo neufetovat se ke smrti, nutně potřebuje krustu těchto společenství prorazit a osvobodit se od nich. Jako Huck Finn musí vyrazit do širého světa. Ztráta dědictví je v tomto ohledu paradoxně osvobozující, neboť mu umožňuje zařadit se – alespoň částečně – do světa, který je těmito uzavřenými skupinami z toho či onoho důvodu vnímán jako opovrženíhodný a upadlý.

Románová sága Patricka Melrose nemá šťastný závěr v konvenčním smyslu slova, a to z toho prostého důvodu, že takový závěr by byl nevěrohodný. Patrick pronikavě nahlíží svět, který nemá žádné konečné, šťastné řešení a v němž neexistují jednoznačné výhry. Jak již bylo řečeno výše, Patrickovy cíle mohou být nanejvýš umírněné a omezené: přetnout linii pokračujícího trápení a ubližování. Nějaké plné štěstí nebo autentičnost jsou stejné iluze, jimiž se ve své omezenosti řídí skupiny popsané výše. Pokud se mu podaří toto, dá se říci, že v životě uspěl. I tento náhled může být většinou uspokojující.

Ladislav Nagy, překladatelův doslov ke knize, překladatel za převedení předchozího dílu obdržel cenu Litera