Hurá do ledu i s dětma

Na začátku? Chlapec Zach a jeho zážitek, na který nemůže zapomenout: plavec pravidelně zabírající ve studeném moři. Na konci? Taktéž plavec v chladné vodě. A možná se při tom usmívá... A mezi tím? Máma, táta, spolužáci a spousta nepochopení, nevíry, obav a marných pokusů. Ale rovněž trpělivosti a důvěry v ty nejbližší a ve vlastní tělo...

Je úsměvné, vidět najednou řeky, rybníka a jezera plné otužilců. Ale člověk musí s respektem uznat, že jsou horší módy a závislosti, než je otužování. 

Pár praktických rad neuškodí, takže:

Otužování dětí

Od jakého věku můžeme podle vašich zkušeností s otužováním dětí začít?
Napoprvé jsem se držel ponatků oficiální vědy, která říká, že přirozená tělesná termoregulace začíná významně pracovat ve druhém roce věku dítěte. Takže někdy mezi 2. a 3. rokem jsme začali u obou dětí.

Jak bychom měli dítě k otužování motivovat a jak vůbec při otužování postupovat? (začít např. sprchovat dítě chladnější vodou, brát ho do sauny atd.?)
Krátké studené sprchování jsme prováděli dokonce už v prvním roce. Na začátku je vždy rozhodující délka sprchování. Začínáme na sekundách a až si zvyknou, s citem přidáváme. Čím je nižší teplota vody a prostředí, tím volíme kratší čas otužování.

Kdy (ve kterém ročním období) je vhodné s otužováním začít? V zimě? Na podzim? V létě?
Kdykoliv! I v létě se najdou příležitosti. Ranní studená sprcha nebo běh po ranní rose osvěží vždy.

Jaké máte vy zkušenosti s otužováním vašich dětí? (podle fotografií je vidět, že to s otužováním dětí myslíte skutečně vážně…) Neprotestovaly děti proti tomu, když je tatínek vybízel ke koupání v ledové vodě?
Někdy protestují a jindy si chtějí „hrát na hrdiny“ a ukázat se např. před babičkou, co dokáží. Často se stalo, že při procházce zasněženou krajinou jsme si zuli boty a naše sotva chodící děti začaly plakat a vyvádět, že chtějí jít bosy také! A tak jsme je nakonec museli pracně vysvléci z punčocháčů, aby si vše mohly vyzkoušet. Nezapomínejme, že my, rodiče, potažmo my, dospělí, jsme pro děti jediný reálný život, který určuje, co je zima, sport, pohyb i strava. Pokud tedy například na procházce všichni cosi provádějí, je to pro ně „realita normálnosti“ a vyžadují ji také. Toho jsme si všimli i u dospělých. Zůstal-li v zimě na břehu rybníka jediný dospělý člověk, obvykle byl vyhecován do té míry, že se nakonec ponořil do vody s námi. Škoda jen, že již dnes tyto „hecíře“ postrádáme.

Pavel Reiss, z článku na mojemedunka.cz