Asi největšího ohlasu se mezi většinovým čtenářstvem dostalo vzpomínkové knize Eleny Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, která se v nakladatelství Triáda dočkala už třetího vydání (1997, 2002, 2010), byla přeložena do několika světových jazyků a kupříkladu se stala jedním z inspiračních i faktografických zdrojů pro irskoamerického spisovatele Columa McCanna k jeho románu Zoli (česky Odeon 2011). Ceněna je pro své historické i etnografické kvality, ve skutečnosti však nejde o původní romskou tvorbu, nýbrž o editorský počin Mileny Hübschmannové. Ta po dobu osmi let výpovědi Eleny Lackové natáčela v romštině, následně přepsala z magnetofonových nahrávek, vybrala to nejzajímavější a výňatky logicky uspořádala a přeložila. Jde sice o vlastní slova vypravěčky, která především ve slovenštině psala i autorskou tvorbu a mimo jiné je podepsaná pod hrou Horiaci cigánsky tábor (1946), považovanou za počátek romské literatury v Československu. Její vzpomínky spadají nicméně do žánru tzv. collaborative life stories, u nichž je nemožné vzájemně oddělit vklad vypravěče a editorské zásahy tazatele a v žádném případě pak nelze říct, že jde o román, jak se občas dočteme v populárním tisku.

Karolína Ryvolová, Psaní přes překážky, Ústav pro českou literaturu

ODMALIČKA RÁDA ČETLA

Když se Elena 22. března 1921 narodila, zděsila se její maminka, jak je černá. „A co bys chtěla? Je to přece romské stvoření!“ uklidňovala maminku její romská tchýně. Dostala jméno Ilona, které tehdy bylo v módě. „Ve stejném roce jako já se v naší osadě narodilo pět děvčátek a tři jsme se jmenovaly Ilona,“ vyprávěla Ilona Lacková.

Odmalička ráda četla. Do slovenské školy nastoupila se čtyřmi romskými dětmi, ve čtvrté třídě už byla jedinou Romkou ve třídě. Školu zvládala, i když do ní chodila jen v zimě, když nemusela pomáhat na poli. Knížky si půjčovala v obecní knihovně a četla všechno, co jí přišlo do ruky. 

„A pak, když jsem dělala u sedláka, jsem si ušetřila na Časopis paní a dívek. Vycházely tam na pokračování romány jako Hrabě Monte Christo, Čachtická paní a nebo červená knihovna.”

V dospívání začala sama psát. Potají. „Psala jsem básničky, samozřejmě zamilované, bublaly v nich potůčky, švitořili ptáčkové a srdíčka plakala nebo se smála, někdy podle toho, jak se opravdu chovalo mé srdce, a někdy, aby to vyšlo do rýmu.“

Psala slovensky, protože ji nenapadlo, že by se dalo psát také romsky. „Sedláci se nám posmívali, že mluvíme hantýrkou, hatmatilkou, farahúnskou řečí, do školy romština nepatřila, v životě jsem neviděla tištěné romské slovo, myslela jsem, že jediná řeč způsobilá pro literaturu je slovenština.”

Se svými básničkami slavila svůj první úspěch – dvě z nich zazněly ve školním divadelním představení a do Veľkého Šariše přijel reportér Elenina oblíbeného Časopisu paní a dívek, aby napsal o mladé cikánské básnířce. Chtěl k tomu i její fotografii, a tak se Elena vypravila do Prešova k fotografovi. 

„Poprosila jsem fotografa, aby mě na té fotografii udělal hezkou bílou. Fotografii jsem poslala do časopisu. Jenomže mezitím byl zřízen Slovenský stát a cikáni byli postaveni mimo zákon. Článek o mně už neotiskli a fotografii mi poslali zpátky.“

z textu Paměti národa