Autor upozorňuje, že současný svět procházel i bez koronaviru spoustou změn a krizí. V tomto smyslu je podle Zakarii pandemie něco jako katalyzátor. Mnohé trendy se s jejím přispěním urychlí a může dojít k řešení nahromaděných problémů.

Rychlost, s jakou se virus covid-19 rozšířil po celém světě, byla šokující a následky jsou ohromující. „Klidně se může stát,“ píše Zakaria, „že tohle virové smítko způsobí lidstvu největší hospodářské, politické i společenské škody od druhé světové války.“

Moderátor CNN a autor bestsellerů se ve své analýze moudře vyhýbá bitvám o respirátory a lockdowny i katastrofickým scénářům. Problematiku pandemie sleduje z více úhlů, mj. z pohledu ekonomiky a kultury. Jaké jsou jeho poznatky z katastrofy, která připomíná španělskou chřipku?

Autor hned v úvodu varuje před historickými analogiemi. Mor v pozdním středověku měl na svědomí asi třetinu obyvatel tehdejší Evropy, podle odhadů řádil sto let. Španělská chřipka, která zachvátila svět uprostřed první světové války a zabila asi padesát milionů lidí, odezněla už po dvou letech. Zatímco ve Spojených státech úmrtnost prudce rostla, ekonomika klesla jen o 3,5 %. Trvalo až do 30. let 20. století, než jsme virus skutečně spatřili pod elektronovým mikroskopem. Dnes byl virus SARS-CoV-2 sekvenován téměř okamžitě.

Historie je tedy jako kněžka Pýthie se svými dvojsmyslnými věštbami. Nejenže se od počátku 20. století významně posunulo vědecké bádání, ale stejně tak se poučily vlády. Státy se díky chaosu a krizím staly silnějšími. Zakaria právem oslavuje náš odolný svět: „Lidské dějiny můžeme číst s respektem k tomu, jak odolní jsme a jak závratným tempem jsme prošli neobyčejnými změnami. Máme za sebou doby ledové i morové rány, světové války i revoluce, a přece pořád přežíváme a pořád se nám daří… Nejsme odsouzeni k záhubě. Smyslem zvonění na poplach je probudit lidi, aby něco dělali.“ Je však otázkou, co mají dělat.

Autor rozmetává naivní představu, že despotům, jako je čínský prezident Si Ťin-pching, se daří lépe než demokratickým vůdcům. Za rozšíření onemocnění covid‑19 po celém světě vděčíme právě čínskému zatajování životně důležitých údajů o viru; poté převzal vládu policejní stát. Chameneího Írán a Erdoganovo Turecko si vedly špatně stejně jako Brazílie s autoritativním Bolsonarem.

„Obecně platí, že si s epidemiemi poradily lépe demokracie. Ve srovnání s autokraciemi, které byly na zhruba stejné příjmové úrovni, měly posléze významně nižší míru úmrtnost,“ píše Zakaria.

Zvláštní kapitolou jsou Spojené státy, nejbohatší země světa. Epidemii zpočátku zanedbaly, špatně ji zvládaly a dopustily prudké šíření nemoci, potom ale zasáhly a hospodářské dopady pandemie zmírnily nebývale velkorysou podporou: „V červnu 2020 přijal Kongres zákony, které v kombinaci s intervencemi Federální rezervní banky uvolnily víc než šest bilionů dolarů – v celkovém objemu je to největší protipandemická intervence na světě a v přepočtu na obyvatele patří k největší,“ uvádí Zakaria.

Autor popisuje cestu od pandemie k transcendenci Ameriky jako dysfunkční země. Seznam úkolů je dlouhý. Mobilita klesá, nerovnost roste. Univerzity ve Spojených státech v celosvětovém měřítku vedou, ale bakalářský titul na jedné z těchto špičkových škol stojí až čtvrt milionu dolarů. Země se může pochlubit nejlepšími zdravotnickými zařízeními, ale zdravotní péče pro masy lidí je organizována jako výdělečný podnik, pročež selhává.

Zakaria vybízí, že bychom měli převzít osvědčené postupy ze severní Evropy. Podle něho je novou zemí zaslíbenou Dánsko, a to i ve srovnání se zbytkem Evropy. Dánové, kteří dosahují podivuhodné rovnováhy mezi efektivitou, tržní ekonomikou a rovností, ztělesňují inspirativní model; bohužel je těžké ho přenést. Dánsko, malá a homogenní země na okraji světové politiky, je pravým opakem Spojených států. Možná by jeho obyvatelé měli Ameriku na pár generací okupovat, aby se 330 milionů rozmanitých občanů reformovalo.

Světové problémy nejsou jen „made in the USA“, správně poznamenává Zakaria. Mají kořeny v ultramodernitě: globalizaci, automatizaci, odcizení, masové migraci, vábení a úpadku rozrůstajících se světových metropolí.

Zakaria vypráví živým jazykem a uvádí trefné příklady, zároveň se brání šablonovitosti, k níž mají sklon levice i pravice. Nešetří ani svou vlastní liberální třídu, „meritokracii“ nejvzdělanějších a dobře situovaných: „Největším mravním selháním meritokracie je víra, že váš úspěch, vaše vyšší postavení ve společnosti z vás dělá nadřazenou bytost. Alespoň v demokraciích jsou však vrcholným zdrojem autority touhy lidí. Takže si jasně řekněme, že chceme-li úspěšně projít současnou pandemií i krizemi, které nás teprve čekají, musejí lidé expertům naslouchat. Ovšem také experti musejí naslouchat lidem.“

Hlavní poselství knihy přichází v posledním odstavci: „Vojáci, kteří během druhé světové války zahynuli, nám dali šanci vybudovat lepší, mírumilovnější svět. Dnes nám tahle ohavná pandemie také dává šanci na změny a reformy. Otevřela nám cestu k novému světu. Je na nás, zda se příležitosti chopíme, nebo ji promarníme. Nic není psáno.