Tato předmluva byla napsána v březnu 1580, ve chvíli publikace prvního vydání Esejů. Téhož roku autor stejně píše králi Jindřichovi III.: „Moje kniha obsahuje pouze vyprávění mého života a mých činů.“ Montaigne ve všech vydáních ponechal předmluvu beze změny podle své zásady „Nikdy neměnit, nanejvýš přidávat“, ačkoliv se mu postupem tvoření záměr Esejů rozšířil: psal i nadále výhradně o sobě, ale hodlal v sobě objevit a definovat „úplnou podobu lidské přirozenosti“ (III, kap. 2). (VČ)

Čtenářovi

Máš před sebou, čtenáři, knihu počestnou. Hned na počátku ti dává na vědomí, že jsem si v ní předsevzal cíle výhradně domácké a soukromé. Naprosto jsem v ní nedbal o to, abych tobě posloužil a sebe proslavil. Moje síly na podobný záměr nestačí. Zasvětil jsem ji osobnímu pohodlí svých příbuzných a přátel: až mě ztratí (což je nutně čeká brzo), mohou si v ní oživit některé mé způsoby a rysy mé povahy, aby si představu, již si o mně učinili, touto cestou udrželi úplnější a živější. Kdybych byl zamýšlel ucházet se o přízeň světa, byl bych se lépe vyzdobil a představil bych se podle uváženého postupu.

Chci však, abych se v ní jevil zrakům ve své podobě prosté, přirozené a obvyklé, bez násilí a umělosti: vykresluji totiž sebe samého. Moje nedostatky projeví se v ní bezprostředně, i můj přirozený způsob, pokud mi to dovolil slušný ohled na veřejnost. Kdybych se byl narodil mezi oněmi národy, které prý dosud žijí v sladké svobodě původních přírodních zákonů, ujišťuji tě, že bych se zde byl velmi ochotně představil úplný, a zcela nahý. Látkou své knihy, milý čtenáři, jsem zkrátka já sám: není rozumné, abys plýtval svým volným časem na námět tak lehkovážný a planý. Proto s Bohem, ze zámku Montaigne dne prvního března roku tisícího pětistého osmdesátého.