Obě díla začínají ztrátou: zemřel muž a ženy, jež ho milovaly, na něj vzpomínají. Ale na rozdíl od Truffautova svůdce Bernarda hrdina Abgarjanové Simon ženy skutečně miluje. Právě ony ho udržují při životě. Jeho nečekané vniknutí do jejich životů, poznamenaných nesmírně bolestnými zážitky, je katarzní. Všechny ty ženy musely unést strašlivé století, v němž se odehrávaly hladomory a epidemie, války a genocida a které poznamenal stín sovětské moci. Simonova láska je pro ně kouzlem s fatálním účinkem.

Kameník Simon z arménského městečka prožil dlouhý život, těšil se úctě, ale současně proslul četnými milostnými aférami. Na jeho pohřbu se sejdou všechny ženy, které kdysi miloval: jeho první láska Susanna, žena s dětstvím prodchnutým temnotou, skromná a milující Eliza, zrazená vlastním manželem, lehkomyslná Sofie, plná života, ale poznamenaná bolestí z mnoha ztracených těhotenství, Silvie, kdysi zneužitá v psychiatrické léčebně, bez práva vidět své dítě... A nesmíme zapomenout ani na Melanii, manželku, která se postupem času smířila se Simonovými avantýrami, ale občas, v rámci zachování důstojnosti, neváhala spustit křik a rozbít sklo. Nebo na Šilhavou Vardanuš, magickou postavu, jež provází příběh každé z žen jako jakýsi antický chór.

Autorka bestselleru Tři jablka spadlá z nebe (Prostor 2020) nás opět vtahuje do vyprávění, v němž se krutost života prolíná s opojností lásky a tragika s humorem a bujarým veselím. A dopřává nám takřka biblickou moudrost.

Ukázka:

Poslední rozloučení Melanii Ajinancové umřel manžel. Nedá se říct, že by Simonova smrt někoho zaskočila, však už mu bylo hodně přes sedmdesát. Přesně řečeno by mu příští rok bylo osmdesát let. Ale zasáhlo to všechny – Melaniin muž byl duší každé společnosti a miláčkem všech. Vedl opulentní a nespoutaný život, penězi nešetřil, jedl, jako by to bylo naposledy, a pil, jako by nazítří měla začít platit prohibice a za alkohol hrozit trest smrti. A tak Simon snídal víno (na dobrou náladu), obědval morušovici (na pálení žáhy) a večeřel pálenku z dřínu (aby se mu dobře spao). Nehledě na puritánské mravy, které v Berdu panovaly, si neodříkal milostné pletky. Ženy zkrátka miloval – se zápalem a do roztrhání těla, rychle zahořel, žárlil a zbožňoval, a když se vztah chýlil ke konci, každou obdaroval nějakým laciným, ale krásným šperkem. „Člověk se musí umět rozejít tak, aby po něm ženská neplivla, až ji jednou někde potká,“ učil své přátele. Ti si z něj utahovali a v narážce na jeho přelétavost mu říkali džantlmane, podle slova džan – dušinka.

V mládí dělala Melanie svému muži žárlivé scény, ale jak roky plynuly, naučila se před jeho zálety přivírat oči. Aby však nezašel příliš daleko, čas od času mu ztropila scénu, při níž rozbíjela talíře a hrnky, které si předem nachystala, ty otlučené, na vyhození. Simon s neskrývaným obdivem pozoroval, jak jeho žena pobíhá po domě a tříská nádobím o zem. „Hleďme ji!“ říkával, když pak zametal střepy. Zatímco uklízel, Melanie kouřila na verandě a popel odklepávala do manželových svátečních bot.

Celkem vzato si žili svorně. Simon zemřel ve věku nedožitých devětasedmdesáti let, zcela zdráv a v plné síle. Vydatně povečeřel, obrátil do sebe panáčka dřínkovice proti nespavosti, usnul v obvyklou dobu, ale ráno nedokázal vstát z postele. Zavolali záchranku, ta diagnostikovala mrtvici, ale do nemocnice už ho nedovezla – Simon zemřel, když sanitka vyjížděla ze dvora. Rodině ho vydali druhý den ráno, oblečeného do vlněného obleku a sněhobílé košile, pečlivě oholeného a učesaného na pěšinku jako podle pravítka. Tak fešného nebožtíka by mohli bez rozpaků uložit do rakve a vystavit na odiv veřejnosti, nebýt brunátných namodralých uší, které jinak důstojný vzhled kazily. Mladý patolog, který předem tušil, že se na to rodina bude vyptávat, vysvětlil, že se to stává, když člověk umře na mrtvici.

„Co si máme počít?“ slzela Melanie. „Pohřbít ho!“ suše utrousil patolog, který zjevně neměl náladu na žádné sentimenty. Melanie dlouho přemýšlela, jak by nebožtíka dala do pořádku. Návrh nejstarší snachy, aby se mu natřely uši make-upem, zlostně odmítla – přece neudělám ze svého muže klauna! Nejmladší snachu, která navrhla, aby mu uvázali šátek, osočila z drzosti a vystrčila za dveře. Prostřední snachu nenechala ani otevřít pusu – stejně by z ní nic kloudného nevypadlo. Protože nakonec na nic nepřišla, rozhodla se spolehnout na ohleduplnost svých krajanů a nechat to, jak to je. Dala snachám na starost přípravu pohřební hostiny, převlékla se do černých, záměrně prostých šatů a usedla v hlavách rakve, rozhodnutá strávit dva dny v truchlivém mlčení. Spoléhat se na ohleduplnost krajanů se však nevyplatilo. Při pohledu na nebožtíka rázem zapomněli na slova útěchy a ze všeho nejdřív se zajímali, proč má tak vyzývavě modrofialové uši. Melanie byla nucena přerušit mlčení a obšírně jim odpovídat. Muži nejistě pomlaskávali jazykem, ženy okamžitě navrhovaly nějaké řešení.

„Co se s tím dá dělat!“ vzdychala Melanie. „Aspoň něco!“ trvaly ženy na svém a jedna přes druhou chrlily stupidní nápady, jako přiložit na uši listy jitrocele, namalovat na ně jodovou mřížku, obložit je vykynutým těstem, nejlépe chlazeným, aby to bylo najisto. Muži si poklepávali na čelo a jízlivě se zajímali, jak se dá pomoct někomu, komu už není pomoci. Citát z Idiota o kráse, jež spasí svět, který ukvapeně pronesla učitelka literatury Ofélie Ambarcumovna, vyvolal mezi chlapy neomalený posměch a zcela logický argument, že žádná krása nebožtíka nevzkřísí. „Zato se na něj bude líp koukat!“ nedaly se ženské. Situace se čím dál víc vyostřovala a z posledního rozloučení se stávala přestřelka. Smuteční ráz vrátila události novopečená vdova. Vstala ze svého místa, slavnostním krokem zamířila ke kredenci, s vrzáním ho otevřela, vyndala těžkou polévkovou mísu a významně s ní třískla o zem. Ženské si okamžitě uvědomily, co je sem přivedlo, a svorně zanaříkaly, chlapi si šli ven zakouřit.

Melanie, spokojená s docíleným efektem, znovu usedla v hlavách rakve. Pomalu se začaly trousit Simonovy bývalé milenky, vystrojené jako na velikonoční bohoslužbu. Jako první se objevila Sofie Sev-Mušegancová v propínacím svetříku barvy přepuštěného másla a s falešnými perlami na povadlém krku. Vzápětí se zastavila Eliza Tevosancová. Elizini synové se už před dlouhou dobou přestěhovali do Fresna, takže na sobě měla všechno z Ameriky – šaty, střevíce, dokonce i kabelka a rtěnka se starorůžovým odstínem byly z ciziny, jak neopomněla podotknout, když usedala vdově po pravici. Melanie nakrčila nos a zamračila se – Eliza byla navoněná nesnesitelně sladkým parfémem. „Přehnala jsem to, co?“ zašeptala provinile a ujistila, že to nebude třeba snášet dlouho – parfém na rozdíl od všeho ostatního není z Ameriky, takže brzy vyvane.

Z dalekého Ečmiadzinu přijela Susanna Bočkancová a rázem všechny popudila spisovnou výslovností, povýšeně zvednutým obočím vytrhaným do tenké linky a úzkými rty složenými do drobných varhánků. Ihned jí škodolibě připomněli chromou negramotnou matku a otce trhana. Susanna vrátila obočí na své místo, povolila spletenec rtů a přešla do dialektu, čímž si rázem získala shovívavé sympatie. Jako poslední se objevila Silvie Vdova, která úspěšně provdala dceru do Ruska. Bez ohledu na teplé říjnové počasí přišla v kožíšku ze stříbrné lišky a tyrkysovém plstěném klobouku. Postavila se zády k oknu (aby jí denní světlo nepadalo na „odkvetlou tvář“, ale zato vhodně podtrhovalo bohatou garderobu) a s významnými, procítěnými pomlkami zarecitovala smuteční verše o loučení. Verše byly poslední kapkou. Melanie nešetrně odstrčila stříbrnou lišku, odešla do svého pokoje, převlékla se do šifonové halenky a dlouhé sukně, která vhodně podtrhovala její štíhlou postavu, a vlasy si sepnula želvovinovým hřebínkem po babičce.

Pokušení zabodnout si do drdolu starožitné pletací jehlice ze slonoviny s lítostí potlačila. Zato se přepudrovala a namalovala si rty – přece nebude sedět mezi těmi vyfintěnými husami jako nějaká vypelichaná slepice! Než se vrátila, publikum značně prořídlo. Zůstali jen ti nejvytrvalejší: příbuzní, manželovi bývalí kolegové, milenky (všechny) a skoro slepá stará Kátěnka, kterou tu nejspíš schválně zapomněly její děti. Právě ta navrhla, aby nebožtíkovi natřeli uši přepuštěným kachním sádlem. Že prý už to nemůže ničemu uškodit, ale co kdyby to náhodou pomohlo. Vždyť mastičkářka Piruz celkem úspěšně léčila kachním sádlem nejen modřiny a pohmožděniny, ale i zlomeniny. „Přece ho nepochováme s modrýma ušima, holka!“ zamumlala Kátěnka a utírala si slzy krajem zástěry. Melanie chtěla namítnout, že nebožtíkovi už je jedno, jakou barvu mají jeho uši, ale periferním pohledem zachytila, jak se dalo do pohybu obočí Susanny Bočkancové, a rozmyslela si to – žádnou záminku ke škodolibosti jí nedá.

„Doneste kachní sádlo!“ poručila vdova. „Hlavně se na to musí dát svrchu obklady s kafrovým olejem. Tak to dělávala mastičkářka!“ sypala instrukce Kátěnka a dohlížela na to, aby kafrové obklady nepřeložily. Jinak by to mohlo způsobit křeče, vysvětlovala. „Tomu už žádné křeče nehrozí!“ odbyla ji Melaniina snacha. „Jak to můžeš vědět?“ naježila se stará Kátěnka. „A vůbec, nemel zbytečně pantem a raději to kachní sádlo zchlaď na pokojovou teplotu!“ „Proč zrovna na pokojovou?“ zajímala se Silvie Vdova, která se ovívala časopisem: v kožíšku a klobouku jí bylo hrozné horko, ale všechny návrhy, aby si odložila, rázně odmítla. „Jak to proč?“ spráskla ruce Kátěnka. „Přece aby to nebožtíkovi nepopálilo kůži!“ Silvie si vyměnila s Melaniinou snachou významný pohled, něco si pro sebe zamumlala a zmlkla.

Ve chvíli, kdy se v Kátěnčiných dětech pohnulo svědomí a konečně se pro matku vrátily, zdobila Simonovu hlavu velká bezdrátová sluchátka, která přes jeho hlasitý protest odebraly nejmladšímu pravnukovi. Sluchátka spolehlivě přidržovala obklady s kafrovým olejem. Bez ohledu na jistou trapnost celé situace vypadal nebožtík zcela smířeně, a dokonce šťastně. Okolo rakve se usadila vdova a bývalé milenky, usrkávaly domácí víno, a jak byly rozparáděné, ať už alkoholem, nebo tím, jak bezmocně Simon vypadal, vedly upřímné hovory „o životě“. Silvie Vdova si posunula plstěný klobouk do týlu, vystavila svým společnicím na odiv skoro lysou hlavu a stěžovala si na řídnoucí vlasy. Sofie sundala falešné perly, shrnula rolák a předvedla nehezkou jizvu, která jí zůstala po operaci štítné žlázy. Eliza se smutně přiznala, že se její synové rozhodli rozjet vlastní byznys, nabrali si půjčky a sotva to utáhnou, a tak má všechno oblečení místo ze slušného obchodu ze second handu, vlastně skoro na váhu. Susanna si horlivě stěžovala na namyšlenou tchyni z města: „Ta stará ježibaba mi předhazuje, že jsem venkovanka, a sama říká ruksaku lugzag!“ „Tak jí namaž uši kachním sádlem, třeba ji to obměkčí,“ poradila jí za všeobecného smíchu Melanie. Občas některá z žen nahlédla pod sluchátka a sdělovala ostatním, že kachní sádlo zatím nijak nezabírá. „Copak si někdo myslel, že bude?“ zajímala se pokaždé Sofie, spokojeně vyslechla ujištění, že nikoli, a rozlila do sklenic další víno.

překlad Kateřina Šimová