Vynalézavost ztroskotání

Beckettova antirománová trilogie je experimentální, avšak její experiment se neodvíjí od avantgardní literární formy či svobodného testování nových stylů a vyprávěcích postupů. Beckettovo psaní sleduje experiment na poli fyziky duše. Beckettovy texty ohledávají vazby mezi smysly, jimiž vnímáme a cítíme, a smysly, jež svým počínáním sledujeme a prosazujeme. Beckett nepíše nihilistickou či kvazináboženskou alegorii o tom, do jakého ochromení nás může uvrhnout ztráta širšího významového horizontu. Vytváří pravý opak alegorie, neboť jeho dílo vychází z jistého elementárního faktu zkušenosti: tím je rozdíl, který se vkládá a vkrádá do našeho konání, pohybu, vidění a vědění podle toho, zda se setkáváme se známým, či cizím, vstřícným, či nepřátelským, významným, či lhostejným; smysl věci či osoby formuje smysly.

U jiných autorů se tento fakt udává v pevném světě: Elizabeth Bennetová mění svůj pohled na pana Darcyho v univerzu, v němž lze pravdivě odhalit, jaký je pan Darcy doopravdy. Jinak řečeno, fakt zkušenostního rozdílu v těchto dílech spočívá na hlubším pevném základu (který může mít rozmanité podoby, vnějškové i niterné). U Becketta se sám fakt stává procesuálním základem a odhaluje svou propastnost. Neboť čím se řídit od okamžiku, kdy procitlá duše nahlédne, že rozdíly ve vnímaných hodnotách jsou zpravidla věcí zvyku, tedy setrvačnosti samotného vědomí ve směru, který je po procitnutí odhalen coby nahodilý?

Všechny úpony, z nichž duše odvíjí svou osobitost, se ve světle této kvaziosvícenské „odvahy vědět“ ocitají ve hře, stávají se jen proměnlivou konfigurací, s postupem času nutně ztrácejí na stabilitě a mizí z dohledu. Tkanina a tkáň smyslu, díky níž žitelný svět drží domněle pevně, se trhá a páře na pavučinu, na síť s volnými oky, na nitě marionety. Velcí křesťanští autoři – Augustin, Dante, Pascal – Becketta nepřitahují svými jistotami, nýbrž svou dynamičností, těkáním a zmítáním svých postřehů a slov.

Duše je u Becketta sama sobě ostrovem a vykonává sebereflexivní robinsonádu. Zatímco Defoeův Robinson hledá a nachází techniky, na něž se je možné trvale spolehnout, Beckettova ostrovní psyché (isola, toť ostrov) hledá techniky či metody, jimiž by mohla být. Jelikož však takovéto pátrání vždy nutně samo sleduje jinou metodu, je každý zdánlivý postup vpřed zároveň a především sestupem do bezedna. Dantovo trestní zásvětí je zalidněno tvory, kteří konečně vidí, jaký že to vlastně vedli život – to jest, čím byl jejich život rozpolcován, za čím se nevědomky honil, čemu nechápavě podléhal.

Beckett z Dantových pekelných a očistcových výstupů přejímá jejich zvláštní fragmentárnost, tříštivost výrazového záblesku, jenž nasvěcuje tvora vytrženého z prostředí, jež považoval za osudově své, a odtrženého od zdůvodnění a cílů, jimž důvěřoval a na něž sázel.

Duše u Becketta jsou – na způsob „mozku v nádrži“, brain in a vat – naložené v láku neurčitosti, v němž je každý kontakt zkusmý. Namísto na počátku je slovo u Becketta vždy „kdesi mezi“. Ne „uprostřed“ ve smyslu zprostředkování, sdílení a symetrie, ne „na cestě“ ve smyslu pouti a zacíleného vyprávění, nýbrž buď vychýleně mimo, nebo nevhodně v cestě. „Trefnost“ má u Becketta podobu obscenity či brutality, takže i stav ideální sdělnosti vlastní vahou přepadá do „nevyřknutelného“: při neustálém oboustranném honění mezi slovem a tělem se okamžik plného vtělení stává obludností. Beckettova mluvící duše se nahlédnutím nahodilosti vlastních zvyků a zájmů odpárává z tohoto světa, aniž by se ocitla v jiném: nenachází ani žádné zásvětí ani „hlubinu nitra“.

I samotná označení „duše“, „vědomí“, „subjekt“ či „nitro“ jsou proto nakonec nepřípadná tím, že sugerují cosi uzavřeného či v sobě soudržného oproti nahodilostem světa. Určujícím rysem Beckettových „postav“ či zvolna se vynořující „postavy“ jediné je nakonec mluvení, tedy činnost, posun, výraz, který se sice zdánlivě může obracet k sobě, ale vždy tak činí přes rozskok okamžiků a přes přeryv momentálního smyslu, bez garance mysli, jež by měla jasno v tom, co míní, a bez záruky autoritativního slovníku, který by dokázal povznést posloupnost momentů k trvalosti. Mluvení je obnovovaným zájmem o smysl, zkouškou smyslu, hrou o smysl či se smyslem – smyslem neustále se vynořujícím a znovu tonoucím, bez půdy pod nohama.

Martin Pokorný, doslov ke knize