J. R. R. Tolkien: Nedokončené příběhy

Nedokončené příběhy jsou důležitým pramenem poznání světa Tolkienových knih - obsahují množství důležitých poznatků, které se mu podařilo o Středozemi odhalit, i příběhů, které se ve třech věcích odehrály. Rozvíjejí a doplňují svět, který čtenář zná ze Silmarillionu i Pána prstenů, odhalují mnohé nejasnosti a opětovně dokládají fascinující propracovanost tolkienovské mytologie.

Vyprávění v nyní předkládané knize stojí na zcela jiném základě: dohromady netvoří žádný celek a kniha není ničím víc než sbírkou spisů nesourodých formou, záměrem, mírou ukončenosti a dobou vzniku (i mým zacházením s nimi), jež se týkají Númenoru a Středozemě. Avšak argument pro jejich vydání se neliší povahou, ačkoli je méně silný, od argumentu, který podle mě opravňoval k vydání Silmarillionu. Bylo pro mě nemyslitelné, aby zůstaly neznámé. 

Christopher Tolkien

Gunvor Bjerreová, Elisa Maqeová, Zdeněk Lyčka: Pes  s drdolem

V jedinečné sbírce grónských pohádek a mýtů najdete – až na několik výjimek – texty v češtině dosud nepublikované. Jejich rázovitost vyplývá ze specifického způsobu života Inuitů v drsných přírodních podmínkách ostrova, který je z valné části trvale pokrytý ledem.

Pohádky a pověsti, které právě držíte v rukou, se odehrávají v Grónsku a vyprávěly se v době, kdy neexistovaly měkké matrace, zděné či dřevěné domy ani obchody, ve kterých by se dalo koupit jídlo. Jednotlivé příběhy neměly psanou podobu jako v této knize, protože tehdy žádné knihy nebyly a nikdo neuměl číst ani psát. Zato se hodně vyprávělo, takže děti poslouchaly s otevřenou pusou. Zasmály se spolu, když někdo udělal něco legračního nebo hloupého, anebo se k sobě přitiskly, když dostaly strach a bály se, že z tmavých koutů chatrče vylezou nebezpeční duchové – u nich doma totiž poblikávaly jenom lampy s hořícím velrybím tukem.

Kristina Andělová, Jiří Suk, Tomáš Zahradníček: Pro nás dějiny nekončí. Politická práce a myšlení českého levicového exilu (1968 - 1989)

Autoři prostřednictvím důkladného analytického výzkumu ukazují, že mezi třemi směry panovaly zcela zásadní rozdíly, které znemožňovaly nalezení ideologické a programové shody, což činnost levicového exilu výrazně limitovalo. Stejně tak se jim podařilo prokázat, že výrazné ideologické napětí existovalo i mezi exulanty po roce 1948 a emigranty po roce 1968. Navzájem si konkurovali nejen politicky, ale i při soupeření o finanční podporu od západních vlád, díky níž mohli exulanté působit prostřednictvím svých tiskovin na československou veřejnost. Nejkomplikovanější situace panovala mezi členy sociální demokracie do roku 1948 a sociálními demokraty, kteří se snažili o obnovení strany v roce 1968.

Kdyby byla pravda, že dějiny píší jen vítězové, tato kniha by nikdy nevznikla. Lidé se rádi ohlížejí zpátky po možnostech, které se neuskutečnily, a po pozoruhodných aktérech, kteří pro sebe sice nic nevyhráli, avšak podali pamětihodný výkon, což je, jak soudíme, společná charakteristika hlavních postav našich studií. Hodnocení úspěchů a neúspěchů politické práce bývají ostatně vratká, poněvadž všichni máme po ruce mnoho měřítek, která můžeme použít, a mnoho kontextů, které lze přivolat, a pokaždé budou dávat stejným dějům odlišné vyznění. Pro všechny následující kapitoly platí, že pojednávají o lidech, kteří pro sebe odmítli uznat politickou porážku pražského jara v podobě okupace vlasti cizími vojsky za definitivní výsledek. 

Umberto Eco: Šest procházek literárními lesy

Eco vyzývá čtenáře, aby se znovu zamysleli nad tím, jak čtou a co od nich text očekává. Na nesčetných příkladech od Tří mušketýrů přes romány o Jamesi Bondovi až po současné detektivky (či porno) ilustruje literární techniky, kterými texty dosahují svých cílů, roli, kterou v nich hraje čas, či míru, do jaké fikce parazituje na realitě a naopak. Vzhledem ke své nadčasovosti má Šest procházek literárními lesy čtenáři dozajista co říct i po třiceti letech.

V narativním textu se čtenář musí rozhodovat neustále. Na tuto nutnost volby narážíme dokonce na úrovni jednotlivých vět – minimálně pokaždé, když se v nich objeví tranzitivní sloveso. Kdykoli se řečník chystá ukončit větu, my čtenáři či posluchači podvědomě uzavíráme sázku: předpovídáme jeho volbu nebo trneme zvědavostí, jak se rozhodne (tedy alespoň jde- -li o dramatickou promluvu typu „Včera v noci jsem na farním hřbitově spatřil…“). Někdy nám vypravěč chce dát volnost domyslet si, jak bude příběh pokračovat.

Jenny Colganová: Vánoce v knihkupectví

Knihkupectví sice stojí na nádherném místě, v samém srdci historického Edinburghu, ale spíš než obchod připomíná pavučinami opředený strašidelný zámek. Navzdory tomu všemu má své skryté kouzlo a ukrývá pod letitými nánosy mnohá tajemství a poklady. Dokáže Carmen vdechnout obchodu nový život a přilákat do něj před Vánoci dostatek zákazníků? Co se stane, když se o knihkupectví – a o Carmen – náhle začne zajímat slavný a charismatický autor? A bude vánoční atmosféra stačit na to, aby Carmen našla cestu k sestře a jejím dětem?

Ten dům stál v řadě domů různých velikostí, sám však byl jeden z nejmenších: čtyři patra celkem, pokud počítáte suterén. Byl postaven z masivního šedého pískovce v georgiánském období na samém konci tehdejšího „nového Edinburghu“ (který nebyl vůbec nový). Měl pět dokonalých oken, každé s dvanácti tabulkami, takže připomínal dětský výkres – před okny v horním patře měl balkon ozdobený tepáním a k vchodovým dveřím stoupalo elegantní schodiště s černým kovaným zábradlím, v současnosti obtočeným tlustými liánami cesmíny a ozdobeným vkusnými teplými žlutými světýlky a červenými kostkovanými skotskými mašlemi. Připomínal dům z vánoční pohlednice. Na zamrzlý chodník zevnitř dopadalo hřejivé světlo a v každém patře byl vidět vánoční stromek s úplně stejnými žlutými světýlky a červenými stuhami.

Leila Slimani: Země těch druhých II. - Koukejte jak tančíme

Manželé Belhadžovi, Maročan Amin a Francouzka Mathilda, si splnili sen. Po letech tvrdé dřiny proměnili své hospodářství v prosperující a vzkvétající podnik. Teď už konečně patří mezi elitu země, užívají si svůj blahobyt a věří, že dál bude jenom lépe.
Jenomže jejich soukromý život i veřejné dění mají do idyly velmi daleko. Stýkají se sice s bohatými Francouzi, ale jejich rovnost je jen zdánlivá a pohrdlivá samolibost bývalých kolonistů stále hmatatelná. Ani běžní, často živořící Maročané je nepovažují za jedny z nich. Také jejich vzájemný vztah není tím, co ukazují navenek. Útěchu jim přináší úspěchy nadané dcery Ajši, těžkou hlavu jim však dělá vzpurný syn Selim. Rodinný mikrokosmos odráží situaci v celé zemi. V Maroku se více než deset let po získání nezávislosti mezi povznesenými privilegovanými a zbytkem obyvatelstva nic nezměnilo.

Katherine Marshová: Ztracený rok

Píše se rok 2020 a třináctiletý Matthew je během covidové pandemie uvězněný doma, jeho táta trčí ve Francii a maminka přestěhuje chlapcovu stoletou prababičku k nim domů, aby ji ochránila před nemocí. V domácnosti proto platí dvojnásob přísná pravidla a Matthew se může ukousat nudou. Zoufalá situace se změní, když hrdina najde v prababiččiných věcech, které dostal za úkol uspořádat, fotografii dvou holčiček. Prababička se zpočátku odmítá o své dávné minulosti bavit. Matthew ví jen to, že se narodila na Ukrajině a uprchla odtamtud. 

Planeta Země bylo to poslední místo, na kterém jsem chtěl být. Skončil jsem v podstatě v domácím vězení s mámou a prabábinkou. Nevykládejte si to špatně – mám prababičku moc rád. Když jsme za ní s mámou do pečovatelského domu jezdili, vždycky mi nenápadně podstrkovala čokoládové tyčinky 3 Musketeers. Nikdy toho moc nenamluvila, ani předtím, než měla mrtvici, ale to mi bylo fuk; usmívali jsme se na sebe, zatímco máma kladla pečovatelkám milion otravných otázek, aby se ujistila, že je o prabábinku dobře postaráno. Po přestěhování k nám nebyla prabábinka o nic upovídanější a přestala se usmívat. 

Matt Haig: Holka, která zachránila Vánoce

Je Štědrý den, ale malé kominici Amélii Darreckové není ani trochu do skoku. Trčí zavřená ve sklepení robotárny pana Plazila a pomalu ztrácí naději, že jí Otec Vánoce splní přání a vysvobodí ji. Jenže to byla právě ona, kdo v Otce Vánoce uvěřil jako první. A jelikož Amélie teď věřit přestává, jsou Vánoce v ohrožení. Proto ji Otec Vánoce musí najít. S pomocí elfů, osmispřežení sobů, královny Viktorie a taky jistého pána jménem Charles Dickens se ji vydává hledat. Je nejvyšší čas…

Otec Vánoce vešel dovnitř a zjistil, že přípravy jsou v plném proudu. Veselí, rozesmátí elfové tu prováděli výstupní kontrolu hraček: sundavali panenkám hlavy, zkoušeli, jak se točí káči, houpali se na houpacích koních, rychle pročítali knížky, trhali mandarinky ze stromů, mazlili se s plyšáky, pinkali si s míči… Hudbu zajišťovaly Zvonky štěstí, tedy nejpopulárnější kapela v Elfhelmu, a muzikanti zrovna zpívali jednu ze svých nejoblíbenějších písniček „Vánoce jsou tady (radostí jsem si cvrnknul do tuniky)“.

Hannah Goldová: Poslední medvěd

Představte si, že se skamarádíte s ledním medvědem. Zdá se vám to nemožné? Tak si přečtěte Posledního medvěda. Na Medvědím ostrově v souostroví Špicberky už dnes kvůli měnícímu se klimatu žádný lední medvěd nežije. To aspoň tvrdí malé April její ovdovělý tatínek, klimatolog, kterého výzkum i s dcerou zavede na vědeckou stanici daleko za polárním kruhem. Jenže April tam jednoho ledního medvěda přece jen zahlédne. Je zraněný, vyhublý a dočista osamělý. Holčička se rozhodne, že mu pomůže. Začíná tak největší dobrodružství jejího života… Dojemný příběh ukazuje, že každý bez ohledu na věk a sílu může vykonat velké činy a přispět k záchraně života na naší planetě.

„Je to tam nebezpečné?“ hlesla. „Je to divočina,“ odpověděl Tör. „Tam hrozí nebezpečí vždycky.“ „Ale lední medvědi tam nežijou?“ Tör zavrtěl hlavou. „Už roky ne. Ale proč se tváříš tak smutně? Lední medvědi se nechovají přátelsky. Nejsou to domácí mazlíčci. Tebe by slupli jako malinu.“ April předstírala, že zírá na moře, aby se nemusela dívat na jeho přihlouplý úsměšek.