Josef Škvorecký 100

První díl životopisné monografie z pera zkušeného literárního historika Michala Přibáně podrobně sleduje Škvoreckého životní i tvůrčí osudy od prvních literárních pokusů až po odjezd do torontského exilu v roce 1969.

Ukázka:

ÚVODEM

„Každý máme autora, k němuž přes vzdálenost času, místa, osudu, námětu i kvality cítíme vnitřní spřízněnost, který byl pro nás kdysi něčím na způsob zjevení.“ (Josef Škvorecký) Bylo mi patnáct let, když mi rodiče dali do rukou Zbabělce, a já jsem je přečetl tak, jak by je přečetl každý kluk, kdyby se k nim v roce 1981 dostal tak jako já. S Dannym a Přemou jsem prožil dobrodružství při ostřelování německého tanku, jako bych byl u toho. Postavy Dannyho kamarádů z jazzbandu jsem zcela spontánně osazoval tvářemi svých přátel a v naprostém souznění duší jsem si s vypravěčem protrpěl marnost jeho lásky k Ireně i pochyby o ní. Nedalo mi žádnou práci identifikovat se s Dannyho pohledem na svět a hlavnímu hrdinovi jsem spolehlivě naletěl i v těch pasážích, kdy jsem k němu měl být kritičtější.

Četl jsem ten zakázaný román s prožitkem, který sice nebyl vysloveně neopakovatelný, ale s přibývajícím věkem je mi čím dál méně dostupný. A snad právě hloubka tehdejšího prožitku vyvolala k životu nevyhnutelný průvodní jev: získal jsem k autorovi důvěru a dodnes jsem ji neztratil. Nad jeho dalšími knížkami, eseji a články samozřejmě tu a tam přicházely dílčí pochyby, otázky a někdy i nesouhlas, jenže důvěra měla pevné základy a já jsem dokázal Josefa Škvoreckého respektovat i tam, kde k naprostému souznění mezi autorem a čtenářem nedocházelo.

O dva roky později mi třídní profesor Zdeněk Staněk půjčil k přečtení Mirákl. Přiznávám, že tentokrát jsem se do příběhu tolik nevcítil, zato jsem však usoudil, že některé kapitoly by mi mohly posloužit téměř jako učebnice nedávných literárních dějin, kdybych si za jména všech Vrchcolábů, Hejlů, Kocourů a Vohnoutů dokázal dosadit jména jejich reálných předobrazů. Brzy jsem samozřejmě pochopil, že to nebyla úplně správná úvaha, ale i s dlouhým časovým odstupem ji omlouvám poukazem na fakt, že informace o literárním životě šedesátých let nebyly tehdy zvídavým gymnazistům k dispozici, a když, tak nepokrytě zkreslené.

Za pomoci pamětníků a starých novin jsem tedy začal luštit a překládat: Hejl musel být Havel (moc se mi to nelíbilo), Vohnout asi Pilař, nebo Skála, anebo někdo jiný takový, Foglar určitě nebude Foglar, ale spíš Ptáčník atd. atd. Pro zábavu a pro kamarády jsem o tomto poznávacím procesu napsal článek nazvaný „Nápady čtenáře Miráklu“, a když přišel převrat, nabídl jsem ho k uveřejnění do brněnského časopisu Rok, kde v roce 1991 vyšel. Členové redakční rady se chytali za hlavu nad mojí čtenářskou naivitou a já jsem se začal obávat, že mají pravdu a že jsem své jméno budoucího literárního historika navždy připravil o jakoukoli vážnost. K dovršení pochyb mě po čase našel dopis se zpáteční adresou Josefa Škvoreckého. Vzpomněl jsem si na jeho prohlášení v úvodu Miráklu, připomínající, že fiktivní postavy jsou fiktivní postavy a podobnost s realitou je čistě náhodná, a napadlo mě, co v ještě nerozlepeném dopise asi stojí: Vážený pane, přečetl jsem si váš článek a rád bych vám sdělil, že jste hlupák, neboť takhle se knihy přece nečtou! S pozdravem Škvorecký.

Poněkud roztřesen jsem dopis otevřel — a četl jsem: Vážený pane, přečetl jsem si váš článek a rád bych vám sdělil, že postava spisovatele Kocoura nezobrazuje Jiřího Koláře, jak uvádíte v článku, nýbrž Josefa Hiršala. S pozdravem Škvorecký. Namísto uklidnění však přišly nové pochyby. Co to tedy ten Škvorecký v Miráklu vlastně napsal? Fikci? Kroniku? Vzpomínky, které mají reálný základ, ale pochopitelně též právo na omyl? Anebo dokonce právo na fabulaci? Mohou mít vzpomínky v rukou beletristy právo na fabulaci?

Ve starých exilových Listech jsem našel článek, v němž autor dopovídá osudy postav ze Zbabělců: dozvěděl jsem se, že Benno umřel na počátku normalizace během koncertu přímo na pódiu, Harýk že se rozvedl s Lucií a Irena si Pivonku nakonec nevzala… A pak mi kdosi řekl, že Harýk ovšem kromě toho v šedesátých letech napsal znělku ke Křemílkovi a Vochomůrkovi, a mně došlo, že nejen Vohnouti, Kocourové a Hejlové mohou mít zcela konkrétní tváře Pilařů, Hiršalů a Havlů, ale že i všechny Ireny a Marie a další slečny z Prima sezóny měly své reálné, nejen literární půvaby. A skutečně: od devadesátých let Škvoreckého spolužáci Jarka Suchý a Libor Volný prováděli po Náchodě turisty a ukazovali jim Port Artur, kavárnu v Beránku, ale také „dům, kde bydlela Irena“, a tak podobně.

Ani já jsem neodolal a vydal jsem se tehdy do Náchoda. Ale místo toho jsem přijel do Kostelce. Vždyť tady, právě u tohoto stolu pronesl Benno onu památnou větu, že se revoluce vodkládá na neurčito. Věděl jsem, že se prohřešuji proti všem desaterům závazným pro všechny literární historiky, ale nedokázal jsem odolat. Překročit ve dveřích Port Arturu hranici mezi realitou a fikcí bylo tak svůdné… A snadné! Šťastným řízením osudu jsem se v polovině devadesátých let s Josefem Škvoreckým seznámil a později sblížil. Naše přátelství bylo však zprvu především pracovní. S několika kolegy jsem sestavoval jeho bibliografii, s manželkou Alenou jsme k vydání připravili několik jeho knížek a postupně jsme pronikali do jeho soukromí. Ovšem do Toronta je to z Brna daleko, a tak bylo naše přátelství převážně korespondenční, což mi tehdy bylo líto, ale dnes vidím, že to mělo i světlou stránku. Když k tomu byly dobré důvody, vyměnili jsme si i několik mailů denně — a já jsem pomalu začal klást otázky, o nichž jsem si myslel, že je slavnému spisovateli ještě nikdo nepoložil. A všechny odpovědi jsem si schovával.

..............

Michal Přibáň