Škvorecký stylizovaný do žáka III. obecné

Vánoční dárek

(úvod k  faksimile rukopisu Josefa Škvoreckého Život v našem městě)

V roce 1952 se české Vánoce slavily za zavřenými dveřmi, vždyť tam venku řádil Děda Mráz. Byla padesátá léta, doba studené války, strachu, úzkosti a přežívání. Nebylo radno koledovat, aby si člověk nevykoledoval udání, předvolání či ještě něco horšího. Zbývaly jen tiché soukromé radosti, pozornosti a malé dárky.

A právě v roce 1952 věnuje zamilovaný Josef Škvorecký Marii Štichové originální rukopis, sešit se štítkem Úvahy z jazyka českého od Josefa Krátkého, žáka 3. třídy obecné školy v Náchodě. Školní rok 1933‒34, 1. pololetí. Na první pohled legrace, ale trochu z ní mrazí, přihlédneme-li k okolnostem vzniku, době a podtextu.

Josef Škvorecký se ohlíží hluboko do času první republiky a popisuje život tehdejší mládeže z tzv. lepších rodin na malém městě. Hlavním tématem rukopisu je zábava, popisují se první citové a erotické projevy, které se ale malému Josefovi jeví jako podivné a směšné.

Už věnování a motto rukopisu naznačují leccos a vypovídají o autorovi tehdy už napsaných, ale nevydaných Zbabělců. Věnování je vepsáno anglicky, Škvorecký je anglista do morku kostí, svou zálibu a vášeň nezapře ani v době, kdy je angličtina téměř na indexu. „To Maria, who loves the days gone by.“ Christmas 1952, podepsán Errol.

Motto převzaté od amerického filosofa George Santayany nám sděluje asi toto: základ všech věcí je lyrický, tragický ve svém osudu a komický ve své existenci. Lepší motto si Škvorecký ani nemohl vybrat, patří k jeho vnímání světa, a hlavně k jeho literatuře. Na začátku se jeví vše jako báseň mládí, ale pak život zamíchá karty a výsledkem bývá tragikomedie.

Úvahy žáka Josefa Krátkého nejsou literaturou, slouží jen k pobavení, ale napsal je významný český spisovatel. Je to půvabný dokument a není třeba v něm hluboce bádat. Půvab spočívá v pohledu žáka, který se na svět ještě dívá dětskýma očima. Pokud bychom hledali nějakou paralelu, pak se rozhodně nabízí kniha Karla Poláčka Bylo nás pět, která je ale už literárním činem.

Škvorecký píše plnicím perem, píše naivně, záměrně se opakuje, stylizuje se do dětského autora. Sešit je doplněn vlastními kresbami, ilustracemi, které mají zvýšit zábavný charakter rukopisu. Propojení textu s kresbou nám tak trochu připomene některé zábavné črty a fejetony Karla Čapka. I v těchto detailech se projevuje Škvoreckého ideové zakotvení v první republice nedotčené soudobou ideologií a aktuálními „údernickými“ příběhy. Škvorecký se nikdy nepotřeboval politicky zařadit, vyjít s režimem, zachovával si občanský i literární odstup.

Nevíme, čemu se smála Marie, které je rukopis věnován, mnohé už vyvanulo, humor je nejistá těkavá látka. Opomenout ale nelze jisté místo v textu, kde Josef Krátký popisuje chování Josefa Škvoreckého na večírku, kde Josef Škvorecký hraje na klavír a zpívá, samozřejmě anglicky, a opije se. Opili se i další účastníci, pustili si gramofon a tančili. Škoda že zde nejsou zaznamenány názvy oblíbených písniček a jazzových skladeb, které Škvorecký na večírku hrál a zpíval. Výmluvná je i doprovodná kresba rozjařené mládeže, na které u klavíru sedí postavička s brýlemi – ano, Josef Škvorecký.

Hvězdy, které Škvorecký přikreslil do vánočního dárku, jsou pěticípé, svítí teď na každém továrním komíně, na školách, na úřadech okresních měst i v Praze. Nejsou to hvězdy betlémské, jsou to hvězdy komunismu, neblahá znamení. Ale české Vánoce se slaví dál, v roce 1952 jako kdysi, vzpomíná se na staré časy, vzpomíná i Josef Škvorecký.

Marie Štichová, Škvoreckého spolužačka z filosofické fakulty, se nakonec vdala za jiného spolužáka. Studentská láska ale přetrvala ve vzpomínkách, dopisy, fotografie, rukopisy zůstaly zachovány a po celá léta byly opatrované jako vzácné relikvie. Skromná Marie se nikdy nechlubila známostí se Škvoreckým, rukopisy byly její poklad. Až jednou je, šťastnou náhodou, u ní objevil Tomáš Mazal a zveřejnil je v knížce Putování k Port Arthuru. Cestopis zbabělců. Tom není akademický historik, což je možná i dobře, setkání s autorem bere jako osobní dobrodružství, píše srozumitelně a čtivě, podává živé svědectví.

Nejcennější částí sbírky paní Štichové, v době, kdy se s ní Tom setkal, už staré šedovlasé paní, byly dva tlusté svazky, strojopis Zbabělců. Ve sbírce nečekaně nalezl i mapu Náchoda, do které Škvorecký zaznamenal topografii románu, ta je dalším unikátem. Paní Marie Štichová nebyla „kráska z Náchoda či Kostelce“, není Irenou, byla spíše tou „neznámou holkou“, kterou chtěl Josef Škvorecký-Danny Smiřický „potkat v Praze“. Potkal ji, ale osud opět zamíchal karty a všechno bylo, jak to v životě chodí, jinak.

Na fotografii z Václavského náměstí pořízené pouličním fotografem (ti patřili tehdy k životu velkoměsta) vidíme spokojený pár – Josefa a Marii. Josef je do Marie zavěšen, oba jsou na tehdejší poměry elegantně oblečeni, obrýlený Josef vypadá „americky“, jako vystřižený ze studentského kampusu. Z obou dýchá energie mládí, radost ze života. Fotografie patrně vznikla ještě před Mariinou svatbou.

Vánoční dárek Marii je jen malou pozorností, ale i tak doplňuje biografii Josefa Škvoreckého. I maličkosti přispívají k hlubšímu poznání Josefa Škvoreckého jako autora.

Josef Kroutvor