Vzpomínky na pražský život a vojančení za císaře pána

Vážený čtenáři,

máte před sebou první stránky nedokončených pamětí pozoruhodného člověka. Antonín Fiala byl blízký přítel naší rodiny, kterému se u nás neřeklo jinak než „strýčku“. Sama jsem se s ním již bohužel nesetkala, přesto k němu mám velmi blízko díky textu, který právě držíte v rukou. S těmito vzpomínkami jsem se poprvé setkala jako mladá dívka, když jsem je objevila u své pratety. Ta je získala jako dědictví po rodinné přítelkyni Josefě Anně Mottlové, později Fialové. Ležely v knihovně ve velkých černých deskách a protože byly psány ručně na papíře nestandardního formátu a dost nelogicky stránkované, neměl nikdo chuť k jejich přečtení.

Jednou jsem si tyto vzpomínky z knihovny vypůjčila a zaujaly mě právě dost na to, aby neskončily v kamnech, jako mnoho jiných upomínek té doby. Postupně jsem začala rukopis přepisovat a moje zaujetí pro život Antonína Fialy jen rostlo. Bohužel jsem již neměla nikoho, kdo by mi mohl cokoli o něm sdělit z osobních vzpomínek. Proto jsem začala pátrat na vlastní pěst a zjišťovat fakta o jeho životě. Při tomto pátrání jsem si ho do jisté míry zamilovala, jako by byl skutečným členem naší rodiny. Antonín Fiala se narodil 13. června 1866 v Praze na Malé Straně, na Kampě v domě u Kozáků. Jeho otec se vyučil kominíkem u Demartiniho, v době narození Antonína byl zámeckým hasičem, později hradčanským hlásným. Matka Františka, rozená Böhmová, byla z rodiny mlynáře z Čisté. Sloužila v domě U Klíčů, později u zámeckého hejtmana Schöbra jako kuchařka. Vzhledem k pozdějšímu sňatku rodičů (obou svobodných) dne 4. října 1868 u sv. Víta v Praze byl syn legitimizován 20. 1. 1869. Vystudoval c. a k. kadetní školu s maturitou v Praze, první službu absolvoval v pražských Újezdských kasárnách.

Po léčbě tuberkulózy v tyrolském Meranu nastoupil k lazaretnímu pluku v Josefově, na podzim 1889 se stal učitelem na lazaretní škole ve Vídni, kde asi v roce 1892 učil tehdejší jednoroční dobrovolníky — mezi jinými budoucího ministra financí JUDr. Aloise Rašína a JUDr. Františka Soukupa, poslance Říšské rady a pozdějšího předsedu Senátu ČSR. Tady jeho vzpomínky bohužel končí. Bohužel. Už se zřejmě nikdy nedozvíme, proč přestal psát a proč v roce 1892 ukončil vojenskou službu. Už nikdy si nepřečteme podrobnosti z jeho svatby v roce 1901. Nebude nám vyprávět, jak dělal správce, později pak ředitele Hlávkových kolejí v Praze, kde setrval až do své smrti 25. března 1936.

Určitě porozumíte mému okouzlení textem, až si jej celý přečtete. Aniž bych naznačovala, že si ve svých vzpomínkách vymýšlí, přesto si ho řadím mezi pábitele. Jeho zvláštní smysl pro humor, tak oblíbený v naší rodině, otevřel i mé srdce, jakkoli nemám oficíry v nijak zvláštní oblibě. A že to byl oficír, jak se patří! Stačí se podívat na jeho svatební fotografii. Vysoký, s pečlivě a složitě upraveným vousem a licousy, s přímým a sebevědomým pohledem. Není těžké si představit, že u žen slavil nemalé úspěchy. O těch se však ve svých memoárech takřka nezmiňuje – inu, pravý c. a k. gentleman. S o to větší chutí, ba rozkoší, líčí různé žertovné historky ze svého života, rodiny a okolí. A sebe při tom ani trochu nešetří. A tak se dočteme o dvoumetrovém pradědečkovi – hospodském, dobromyslně se podvolujícím pohlavkům své maličké despotické maminky, o tom, jak se následník trůnu arcivévoda Rudolf nechal omámit lívanci paní Fialové, jak mladý kadet Fiala plaval v zeměpisu, jak s doktorem Rašínem podváděli ve Vídni v lazaretní škole školního inspektora — a desítky dalších více či méně zábavných a rozmarných vzpomínek. Věčná škoda, milý strýčku, žes přestal psát…

Filomena Jičínská, v Praze dne 11. února 1999