Den, kdy padla noc je to nejlepší, co Shannonová napsala

Den, kdy padla noc je opus magnum. Bez sebemenší nadsázky je to asi to nejlepší, co autorka zatím napsala. Tuhle tendenci je u ní totiž možné pozorovat neustále – s každou další vydanou knihou je lepší a lepší, ve svém řemesle sebevědomější a snad i důkladnější v rešerších a přípravě. Samantha Shannonová patří mezi ty pomalejší spisovatele, kteří nechrlí dvě knihy ročně, většinou mají její romány větší rozestup. A jakkoli je to pro čtenáře frustrující – zvláště když nyní alternuje mezi svou dystopicko-urban fantasy-thrilleroidní sérií Kostičas a historickým fantasy Kořeny chaosu –, čekání vždycky stojí za to.
V novém dračím titulu se vracíme do světa známého z Převorství u pomerančovníku, avšak o několik stovek let víc do minulosti. Nečekejte tedy žádné známé tváře – snad kromě těch wyrmích a dračích, protože pro ty stovky let nepředstavují žádný problém. A jsou tu vlastně i další bezvěké entity… ovšem do spoilerů zabíhat nebudu. Jako v předchozím románu vypráví autorka svůj příběh z několika velmi odlišných perspektiv postav rozesetých po velké šachovnici celého světa. Máme tady berethnetskou princeznu Glorian, dceru Sabran VI., která vyrůstá na Západě ve stínu úspěšných rodičů, již sjednotili hned několik zemí do jedné říše zasvěcené Svatému. Další hrdinkou je Dumai Ipyedská, dívka dospívající ve svatyni na ledové hoře daleko na Východě, která umí kráčet sny a nic netuší o svém skutečném původu. Do příběhu vstupuje i Tunuva Melim, jedna z vysoce postavených sester Převorství u pomerančovníku, přítelkyně munguny Esbar, která vládne magií i mimořádnou moudrostí a silou, a přesto žije ve strachu z rozpustilých kousků své téměř rodné dcery Siyu. A samozřejmě je tu i Wulf, nalezenec, dítě, které se objevilo v Hvozdu a nyní slouží hróthskému králi, i když se o něm šeptá, že je potomkem čarodějnice.
Ti všichni mají svá přání, cesty, cíle, které jsou často v rozporu s tím, za co bojují ostatní – a přesto se jejich směřování proplétají, ovlivňují, někdy kráčí kus cesty pospolu a jindy se zase rozdělí. Jen těžko se dá v několika řádcích shrnout, o čem vlastně tahle kniha je, pokud se chci vyhnout banálním frázím o souboji dobra a zla – což by stejně děj příliš nevystihlo, protože Shannonová opravdu ráda maluje své postavy ve všech odstínech šedé. Já jsem si nakonec z Dne, kdy padla noc odnesla hlavně to, že je to kniha o rodině, o vztazích mezi rodiči a dětmi, a taky hodně o mateřství. O tom, jaké to je, být ženou, děti mít i nemít, chtít i nechtít, muset a nemuset porodit, ale taky děti ztratit a oplakávat. Shannonová se pustila do nelehkého tématu z mnoha úhlů a podařilo se jí ho mistrně vystihnout. A jakkoli Den, kdy padla noc obsahuje akční scény, srdcervoucí rozhodnutí i napínavé boje, právě zkoumání žen a ženství je jeho esencí. A klobouček za to, jak s tímto tématem autorka nakládá.
............
ukázka z textu psaného pro Kavárnu Hostu
Další články

Vizitka s Pavlou Horákovou

Dan Brown 2025: Nejnovější kniha Tajemství všech tajemství odtajněna
