Den, kdy padla noc je to nejlepší, co Shannonová napsala

/ Kateřina Hajžmanová

Saman­tha Shan­no­no­vá je úkaz. Není zase tolik spi­so­va­te­lů, kteří by svou stá­le vzkvé­ta­jí­cí kari­é­ru nastar­to­va­li v deva­te­nác­ti letech a byli schop­ní pořád dál a dál sta­vět na tom, co na začát­ku vybu­do­va­li. Den, kdy padla noc, a vůbec celá vol­ně pro­vá­za­ná série Koře­ny cha­o­su, je podle překladatelky Kate­ři­ny Hajžmanové to nej z jejího dosavadního psaní.
Saman­tha Shan­no­no­vá je úkaz. Není zase tolik spi­so­va­te­lů, kteří by svou stá­le vzkvé­ta­jí­cí kari­é­ru nastar­to­va­li v deva­te­nác­ti letech a byli schop­ní pořád dál a dál sta­vět na tom, co na začát­ku vybu­do­va­li. Den, kdy padla noc, a vůbec celá vol­ně pro­vá­za­ná série Koře­ny cha­o­su, je podle překladatelky Kate­ři­ny Hajžmanové to nej z jejího dosavadního psaní.

Den, kdy padla noc je opus mag­num. Bez sebe­men­ší nad­sáz­ky je to asi to nej­lep­ší, co autor­ka zatím napsa­la. Tuhle ten­den­ci je u ní totiž mož­né pozo­ro­vat neu­stá­le – s kaž­dou dal­ší vyda­nou kni­hou je lep­ší a lep­ší, ve svém řemes­le sebe­vě­do­měj­ší a snad i důklad­něj­ší v rešer­ších a pří­pra­vě. Saman­tha Shan­no­no­vá pat­ří mezi ty poma­lej­ší spi­so­va­te­le, kte­ří nechr­lí dvě kni­hy roč­ně, vět­ši­nou mají její romá­ny vět­ší roze­stup. A jak­ko­li je to pro čte­ná­ře frustru­jí­cí – zvláš­tě když nyní alter­nu­je mezi svou dysto­pic­ko-urban fan­ta­sy-thrille­ro­id­ní sérií Kostičas a his­to­ric­kým fan­ta­sy Koře­ny cha­o­su –, čeká­ní vždyc­ky sto­jí za to.

V novém dra­čím titu­lu se vra­cí­me do svě­ta zná­mé­ho z Převorství u pomerančovníku, avšak o něko­lik sto­vek let víc do minu­los­ti. Neče­kej­te tedy žád­né zná­mé tvá­ře – snad kro­mě těch wyr­mích a dra­čích, pro­to­že pro ty stov­ky let nepřed­sta­vu­jí žád­ný pro­blém. A jsou tu vlast­ně i dal­ší bez­vě­ké enti­ty… ovšem do spo­i­le­rů zabí­hat nebu­du. Jako v před­cho­zím romá­nu vyprá­ví autor­ka svůj pří­běh z něko­li­ka vel­mi odliš­ných per­spek­tiv postav roze­se­tých po vel­ké šachov­ni­ci celé­ho svě­ta. Máme tady bere­th­net­skou prin­cez­nu Glo­ri­an, dce­ru Sabran VI., kte­rá vyrůs­tá na Zápa­dě ve stí­nu úspěš­ných rodi­čů, již sjed­no­ti­li hned něko­lik zemí do jed­né říše zasvě­ce­né Sva­té­mu. Dal­ší hrdin­kou je Dumai Ipyed­ská, dív­ka dospí­va­jí­cí ve sva­ty­ni na ledo­vé hoře dale­ko na Výcho­dě, kte­rá umí krá­čet sny a nic netu­ší o svém sku­teč­ném půvo­du. Do pří­bě­hu vstu­pu­je i Tunuva Melim, jed­na z vyso­ce posta­ve­ných sester Pře­vor­ství u pome­ran­čov­ní­ku, pří­tel­ky­ně mun­gu­ny Esbar, kte­rá vlád­ne magií i mimo­řád­nou moud­ros­tí a silou, a přes­to žije ve stra­chu z roz­pus­ti­lých kous­ků své téměř rod­né dce­ry Siyu. A samo­zřej­mě je tu i Wulf, nale­ze­nec, dítě, kte­ré se obje­vi­lo v Hvozdu a nyní slou­ží hró­thské­mu krá­li, i když se o něm šeptá, že je potom­kem čarodějnice.

Ti všich­ni mají svá přá­ní, ces­ty, cíle, kte­ré jsou čas­to v roz­po­ru s tím, za co boju­jí ostat­ní – a přes­to se jejich smě­řo­vá­ní pro­plé­ta­jí, ovliv­ňu­jí, někdy krá­čí kus ces­ty pospo­lu a jin­dy se zase roz­dě­lí. Jen těž­ko se dá v něko­li­ka řád­cích shr­nout, o čem vlast­ně tahle kni­ha je, pokud se chci vyhnout banál­ním frá­zím o sou­bo­ji dob­ra a zla – což by stej­ně děj pří­liš nevy­stih­lo, pro­to­že Shan­no­no­vá oprav­du ráda malu­je své posta­vy ve všech odstí­nech šedé. Já jsem si nako­nec z Dne, kdy padla noc odnes­la hlav­ně to, že je to kni­ha o rodi­ně, o vzta­zích mezi rodi­či a dět­mi, a taky hod­ně o mateř­ství. O tom, jaké to je, být ženou, děti mít i nemít, chtít i nechtít, muset a nemuset poro­dit, ale taky děti ztra­tit a opla­ká­vat. Shan­no­no­vá se pus­ti­la do neleh­ké­ho téma­tu z mno­ha úhlů a poda­ři­lo se jí ho mis­tr­ně vystih­nout. A jak­ko­li Den, kdy padla noc obsa­hu­je akč­ní scé­ny, srd­cervou­cí roz­hod­nu­tí i napí­na­vé boje, prá­vě zkou­má­ní žen a žen­ství je jeho esen­cí. A klo­bou­ček za to, jak s tím­to téma­tem autor­ka nakládá.

............

ukázka z textu psaného pro Kavárnu Hostu

Další články

Právě vychází jí třetí román – tentokrát milostný – Okno na západ z dob dodýchávajícího socialistického Československa, v němž si zkusila napsat i mužskou postavu. „Miluju texty, kde se něco nového dozvídám. Sama didakticky přecpávám své texty fakty,“ říká ve Vizitce. Není někdy přehlcena slovy? A jak složité je živit se jako spisovatel?
Aktuality

Vizitka s Pavlou Horákovou

Právě vychází jí třetí román – tentokrát milostný – Okno na západ z dob dodýchávajícího socialistického Československa, v němž si zkusila napsat i mužskou postavu. „Miluju texty, kde se něco nového dozvídám. Sama didakticky přecpávám své texty fakty,“ říká ve Vizitce. Není někdy přehlcena slovy? A jak složité je živit se jako spisovatel?
 | Český rozhlas
Pamatujete, jak Dan Brown sliboval, že se jednou Praha dostane do jeho knihy. Tak už. 9. září 2025 vyjde celosvětově a současně i česky jeho nová kniha Tajemství všech tajemství (Secret of Secrets). Dan Brown o nové knize říká: „Tajemství všech tajemství je můj zatím nejambicióznější román s nejpropracovanější zápletkou – a také ze všech nejzábavnější. Jeho psaní byla nezapomenutelná cesta plná objevů.“ Foto credit: Ben Flythe
Aktuality

Dan Brown 2025: Nejnovější kniha Tajemství všech tajemství odtajněna

Pamatujete, jak Dan Brown sliboval, že se jednou Praha dostane do jeho knihy. Tak už. 9. září 2025 vyjde celosvětově a současně i česky jeho nová kniha Tajemství všech tajemství (Secret of Secrets). Dan Brown o nové knize říká: „Tajemství všech tajemství je můj zatím nejambicióznější román s nejpropracovanější zápletkou – a také ze všech nejzábavnější. Jeho psaní byla nezapomenutelná cesta plná objevů.“ Foto credit: Ben Flythe
 | nakl. Argo
Celý život zápasil s psychickými problémy a závislostí na drogách a dožil se pouhých dvaapadesáti, přesto po sobě francouzský básník a divadelník Antonin Artaud (1896–1948) zanechal nesmazatelnou stopu. Jeho dílo zásadně ovlivnilo moderní divadelní tvorbu a k jeho dramatickému odkazu se hlásili klasikové Eugène Ionesco, Samuel Beckett a Jean Genet, později i Jerzy Grotowski či Peter Brook.
Aktuality

Stal se inspirací mnohých

Celý život zápasil s psychickými problémy a závislostí na drogách a dožil se pouhých dvaapadesáti, přesto po sobě francouzský básník a divadelník Antonin Artaud (1896–1948) zanechal nesmazatelnou stopu. Jeho dílo zásadně ovlivnilo moderní divadelní tvorbu a k jeho dramatickému odkazu se hlásili klasikové Eugène Ionesco, Samuel Beckett a Jean Genet, později i Jerzy Grotowski či Peter Brook.