Oceán Davida Attenborougha vychází v den jeho 99. narozenin

„Mám to štěstí, že žiji už bezmála sto let. Během této doby jsme se toho o oceánu dozvěděli víc než v jakékoliv jiné fázi lidských dějin. Oceánografie odhalila přírodní divy, které si chlapec ve 30. letech minulého století nedovedl ani představit... změnili jsme světový oceán natolik, že se v příštích 100 letech staneme buď svědky masového vymírání jeho života, nebo velkolepého zotavení.

David Attenborough

Předmluva

Mou nejranější vzpomínku na oceán tvoří tropická laguna. Ve sloupci teplé vody stoupají a klesají amoniti, tu a tam se postrčí vpřed. Ulity stočené jako beraní rohy fungují ve vodě bohaté na sedimenty aerodynamicky. Belemniti tvaru náboje prchají před predátorem a vystřikují přitom inkoust, dno pod nimi je porostlé ústřicemi. Nepochyboval jsem o tom, že v tomto bohatém moři žijí stovky živočišných druhů, které jsem zatím nezahlédl. Rozhodl jsem se je dál vyhlížet. Tato tropická laguna je ve skutečnosti jen výplodem mé fantazie živené průzkumy starého vápencového lomu v Leicestershiru, nacházejícím se bezmála sto kilometrů od pobřeží. Pro malého chlapce představoval takový důl ve 30. letech minulého století úchvatné místo pro dobrodružství a vědomí, že před miliony lety tu místo něj byla teplá, divoká laguna, jeho přitažlivost jen zesilovalo. Celé dny jsem tu mohl hledat poklady pohřbené v horninách, jež kdysi omývala dávná tropická moře. Mou zvídavost podněcovaly okamžiky, kdy jsem v dlani svíral fosilie dávno mrtvých mořských tvorů, které jsem právě odlomil od skály s vědomím, že přede mnou je nikdy nikdo nespatřil.

Většinu života jsem měl strávit přemítáním o tom, co žije pod hladinou oceánu. Paleontologové vědí, že podoba pradávného oceánu, kterou rekonstruují ze vzácných zachovaných fragmentů, není úplná. Mnohé zázraky, jež plavaly v jurských a křídových mořích, mohou zůstat jednoduše nepoznatelné – pokud nezkameněly, nemůžeme je nikdy objevit. Najdeme tu jisté paralely s úsilím porozumět oceánu v mé době. Během prvních desetiletí mého života jsme zachytávali jen záblesky podmořského života. Měli jsme se toho ještě tolik dozvědět. Objevovali jsme tvory v nesmírných hlubinách, avšak o tom, jak žijí nebo s jakými dalšími druhy se dělí o prostředí věčné tmy, jsme věděli jen o něco málo víc než o mořích, ve kterých kdysi plavali moji zkamenělí amoniti.

Lovili jsme obrovské množství velryb, a neměli přitom ponětí o tom, jaký dopad budou mít naše činy na širší ekosystém oceánu. Mohli jsme pořizovat fotogra)e korálových útesů, ale nedokázali jsme vysvětlit, proč jsou živnou půdou tak úchvatné pestrosti. Mám to štěstí, že žiji už bezmála sto let. Během této doby jsme se toho o oceánu dozvěděli víc než v jakékoliv jiné fázi lidských dějin. Oceánogra)e odhalila přírodní divy, které si chlapec ve 30. letech minulého století nedovedl ani představit. Nové technologie nám umožnily natáčet takové živočichy, o jejichž dokumentování jsem v raných fázích svého profesního působení mohl jenom snít.

Světový oceán jsme změnili natolik, že se v příštích sto letech staneme buď svědky masového vymírání jeho obyvatel, nebo velkolepého zotavení. Já se už nedozvím, jak tento příběh skončí. Poté, co jsem strávil celý život objevováním naší planety, zůstávám ale přesvědčený, že čím více lidí bude přírodě rozumět a nacházet v ní potěšení, tím větší máme naději, že zachráníme ji i sebe samé. Když jsme se s Colinem rozhodli napsat tuto knihu, chtěli jsme předat vzrušení pramenící z objevování a prozíravě upozornit na nebezpečí, v němž se náš oceán nachází. Především se ale chceme podělit o příběhy, které podle nás mohou inspirovat novou generaci k tomu, aby nahlédla za okraj souše a do hlubiny pod vlnami.

David Attenborough, únor 2025