Sebrané texty Pavla Zajíčka

Z předmluvy

Zajíček básník se naplno zrodil se Zajíčkem androšem, hudebníkem, frontmanem kapely DG 307, kterou založil s plastikovským Milanem Hlavsou.  Ivan Jirous v Pravdivém příběhu Plastic People vzpomíná, že rané texty adepta básnictví nesly surrealistickou pečeť [Jirous 1997, 368], lze se domnívat, že k jejímu „prolomení“ došlo i díky tomu, že DG 307 v samých počátcích snad měli být „oddechovkou“ obou spřátelivších se protagonistů, v nichž se s vtipem setkává estetika hospody a smetiště.

Pochopit umělecký potenciál tohoto východiska trvalo Zajíčkovi s Hlavsou opravdu krátce, tento okamžik ale mohl být okamžikem zrodu básníka.

Historie skupiny DG 307, která se s přestávkou osmdesátých let psala od roku 1972 do roku 2016, byla shrnuta již několikrát.

Lze ji rozdělit do několika etap: hlukové / pre-punkové (1972–1976, shrnuté mj. na kompilaci Historie hysterie [DG 307 2004a]), komorní / voice-bandové (1978–1980, shrnuté mj. v boxu Svědek spálenýho času [DG 307 2013b]), rockové, reprezentované například albem Kniha psaná chaosem [např. DG 307 1996] a konečně rockově-elektronické, o níž vypovídá třeba album Životy? Nebo bludné kruhy? [DG 307 2013a]. Zpětně hodnoceno zde s výjimkou přerušení v podobě Zajíčkovy přibližně desetileté emigrace nešlo o násilná přerušení a hledání nových výchozích bodů, vývoj probíhal organicky a pozdější DG 307 se ke své starší tvorbě vraceli a zasazovali ji do nových souvislostí.

Rané texty DG 307 byly často vlastně punkové: profánní a kazatelské. V nich i v použití nehudebních nástrojů lze vystopovat vliv nejradikálnější pre-androšské kapely, Knížákova Aktualu. Poměrně záhy ale Zajíček s Hlavsou dospěli k vlastnímu jazyku, vážnému a rezignujícímu na bezprostřední srozumitelnost; apelativnost už nebyla proklamací, ale nedílnou součástí celkové intenzity.

Textař Zajíček začal hrát na zdánlivě introvertnější struny. Výrazná subjektivnost jeho veršů – jsou to jeho vlastními slovy výkřiky, sny, deníky, útržky – ale přišla ruku v ruce se strohostí archetypů a petrifikovaných výjevů. Zajíček zkoumá významy základních pojmů, přestává se opírat o prvoplánovost rýmů (jež poetisty odváděly od myšlenek k mikropointám), rozvolňuje rytmickou stavbu veršů a místo s hovnem proti plátnu běží čelem proti zdi pravzorů.

...................

Po návratu z emigrace se čtyřicetiletý Zajíček k mikrofonu vrátil, ale již nezpíval. Hudba DG 307 se nejvíc přiblížila písňové rockové formě, texty už ale byly bez výjimky čteny, recitovány.

Vícehlasy byly, až na občasné zapojení ženského zpěvu, minulostí. Jistým ohlédnutím za první fází DG 307 bylo album Uměle ochuceno [DG 307 1992, přepracovaná verze 2001], na němž se shledala zakladatelská dvojice Zajíček–Hlavsa a které se vyznačuje jistou bujarou ukřičeností. Obsah písňových textů se v tomto období definitivně přibližuje prozaickým deníkovým záznamům, které Zajíček ostatně s doprovodem DG 307 někdy čítával v úvodech koncertů [viz DG 307 2005], současně si ale jeho tvorba vždy zachovávala povahu sbírek/cyklů/souborů, potřebu alespoň pomyslně „vázat do knih“. Je evidentní, že alba jako Kakofonie cesty [Zajíček 2007], Podobenství [Zajíček 2011b] či Životy? Nebo bludné kruhy? [DG 307 2013a] vznikala s myšlenkou textového celku, byť třeba obohaceného o starší verše. Část textů alba Uměle ochuceno [DG 307 1992] „jsou fragmenty z Knihy měst od P. Z.“ [Zajíček 1993], což není nijak ojedinělý příklad prolnutí básnických sbírek s písňovými alby.

V chronologicky řazeném výboru Zajíčkových písňových textů jsou obsažena studiová i koncertní alba, proto se řada textů opakuje. Učinil-li Zajíček při vystoupení v textu výraznou změnu – mohlo to být záměrně i nedopatřením – a tato změna se dochovala, je text zařazen. Některé prošly větší, některé menší proměnou, při chronologickém čtení knihy mohou tyto variace umocňovat dojem pro Zajíčkovy verše tak charakteristické a pro jejich milovníky tak uhrančivé repetitivnosti.

Petr Ferenc