Smrt Jana Masaryka jako detektivka: Druhý suvenýr otevírá záhadu českých dějin

Když americký právník žijící v Praze napíše thriller o jedné z nejdiskutovanějších záhad české moderní historie, výsledek stojí za pozornost. V románu Druhý suvenýr, který vyšel v rámci jarního Velkého knižního čtvrtka 2026, Michael A. Shaheen rozehrává detektivní pátrání inspirované záhadnou smrtí Jana Masaryka. Příběh propojuje historii se současností a vrací se k otázce, na kterou dodnes neexistuje jednoznačná odpověď: šlo o sebevraždu, nebo o vraždu?

Jak zemřel Jan Masaryk? Druhý suvenýr z historické záhady dělá detektivku

Začíná to zdánlivě banální sebevraždou řadového úředníka v pražské vile. Případ by mohl rychle skončit v šuplíku, jenže policejní inspektor Kafka není ten typ, který se spokojí s jednoduchým vysvětlením. A jak pátrá hlouběji, odhalí spojitost s legendami opředenou smrtí Jana Masaryka.

Masaryk, oblíbený ministr zahraničí a syn zakladatele republiky, byl v ranních hodinách 10. března 1948 nalezen mrtev pod oknem svého bytu v Černínském paláci. Skočil sám? Vypadl náhodou? Někdo mu k tomu pomohl? Otázka jeho smrti fascinuje českou společnost dodnes a každý rok vycházejí knihy a dokumenty, které případ znovu otevírají. Shaheen si ji přivlastnil pro fikci.

„Ten příběh mě vždy přitahoval, má všechny prvky detektivky," říká autor. „Laurence Steinhardt, někdejší americký velvyslanec v Československu, říkal, že fakta o Masarykově smrti lze poskládat tak, že si vzal sám život, ale i tak, že z toho jasně vyplývá, že byl zavražděn. Otázka stála, jestli dokážu najít klíč k novému pojetí," říká. “Při pátrání mi přišlo podezřelé, že u Masaryka nebyly nalezeny žádné osobní dokumenty – žádný dopis, nic. A že z místa zmizela jeho aktovka. Víc toho už prozrazovat nebudu,” směje se.

Michael Shaheen: americký právník v Praze, který píše o české historii

Michael Shaheen pochází z městečka na středozápadě Spojených států nedaleko St. Louis. Miloval Hemingwaye a už v mládí si řekl, že by jednou chtěl být jako on. Pragmatismus ho sice dovedl ke studiu práv, touha věnovat se psaní ho ale neopustila. Hned po vysoké škole napsal detektivku. Děj byl napínavý, ale kvalita slabá, přiznává. Zkusil ještě napsat autobiografičtější příběh s důrazem na kvalitu textu, ten ale postrádal spád. 

Do Prahy zavítal poprvé v roce 1990, krátce po pádu komunismu. Město ho okamžitě okouzlilo. S představou, že ho historie města i starého kontinentu inspiruje k vlastní tvorbě, se do Prahy v roce 1998 vrátil – bez práce, bez dalších plánů, bez znalosti jazyka. Další den si šel do trafiky koupit American post a v kavárně s tužkou v ruce začal se studiem jazyka. Časem si našel práci v advokátní kanceláři, která mu dovolila se tu usadit. Později dostal příležitost v advokacii a právě ta mu umožnila v Česku zůstat, profesně vyrůst a vybudovat si stabilní zázemí. Sen o psaní sice na čas ustoupil do pozadí, ale nezmizel. „Ten sen jsem měl v sobě pořád. Jen jsem asi nejdřív potřeboval normálně žít,“ řekne vám dnes výbornou češtinou. 

Debutoval v roce 2022 historickým románem Pátá královna. Příběh se točí kolem tajné milenky císaře Karla IV. a kombinuje historické pátrání se současnou detektivní zápletkou. Ke Karlu IV. se přitom nedostal nejprve přes texty, ale přes obrazy, architekturu a symboly. Bydlel blízko svatého Víta a chodil tam večer. Fascinoval ho Karlštejn, korunovační klenoty, výtvarná stránka Karlovy doby, celý ten svět znaků a významů. „To byl můj vstup do Karla IV. Až potom přišlo čtení textů, studium historie a všech souvislostí.“

Na otázku, jak lidé reagují na to, že Američan píše o české historii, odpovídá, že většinou velmi dobře. A zároveň v tom vidí jistou výhodu. „Jako cizinec mám odstup. U některých českých postav možná i větší volnost, než by měl český autor.“ Sám to srovnává s tím, že by nikdy nedokázal napsat román o George Washingtonovi. „Američan je u takové postavy svázaný představami, jaká má být. U české historie mám větší svobodu vidět ji trochu jinak – samozřejmě s respektem.“

Kniha si vysloužila literární cenu Talent roku 2022, ocenění udělované na podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě talentovaným autorům, kteří by jinak těžko hledali cestu k nakladatelům. Shaheen v té době v rozhovoru přiznal, že čeští nakladatelé se do knihy zpočátku nehrnuli, protože ji  považovali za příliš intelektuální. To mu ale nebránilo v tom napsat druhou knihu – ambicióznější i aktuálnější. 

Od Páté královny k Druhému suvenýru: Shaheen se vrací k českým dějinám

Osud Jana Masaryka Shaheena zajímal už od chvíle, kdy v roce 1998 přišel do Česka. Vždycky ho přitahovala politika i historie a Masarykova smrt vnímal jako událost, která měla význam i v širším evropském kontextu. K tématu se ale naplno vrátil až mnohem později. „Když Rusko znovu ukázalo své imperiální ambice na Ukrajině, šel jsem do knihovny a narazil jsem na knihu o Masarykově smrti. A odtud už to začalo. Jedna kniha vedla k další, další k další. Bylo to trochu jako detektivka.“

Když se během práce na Druhém suvenýru objevily nové materiály k Masarykově smrti, pocítil vedle zvědavosti i nervozitu. Příběh už měl rozpracovaný a říkal si, co se stane, pokud se najde něco, co jeho konstrukci zcela naruší. „Trochu jsem se bál. Už jsem věděl, jak ten příběh chci vést, a najednou přišly nové informace.“ Když se ale dostal k dokumentům, překvapilo ho, že nové nálezy jeho úvahy spíše potvrzovaly. „To pro mě bylo velké překvapení. A zároveň radost.“ Právě tohle ho na historických detektivkách přitahuje nejvíc: člověk se během psaní něco učí, zároveň doufá, že se něco dozví i čtenář, a přitom celé vyprávění neztrácí tah. „Má to dobrodružství, napětí, spád. Ta kombinace poznání a zápletky mě baví.“

Knižní novinka 2026 ve výběru Velkého knižního čtvrtka

Za první knihu získal ocenění Talent roku, druhá se dostala do výběru Velkého knižního čtvrtka. Přesto Michael Shaheen přiznává, že říkat o sobě „jsem spisovatel“ pro něj dlouho nebylo samozřejmé. „Po první knize jsem si tím vůbec nebyl jistý. Člověk si říká: nebyla to náhoda? Dokážu to udělat znovu? Teď už se jako spisovatel opravdu cítím. Můžu to o sobě říct nahlas a nepřipadá mi to falešné.“