4x novinky Arga - mezi tajemstvím vesmíru a pozemskými starostmi

Ema Šindelářová: Kde hnízdí orli

Když se Ema, česká emigrantka žijící v Nizozemí, rozhodne s partnerem Basem koupit opuštěnou usedlost ve španělských horách Las Alpujarras, věří, že začíná nová, idylická kapitola života. Namísto růžového sadu se však hned po dramatickém odjezdu uprostřed první vlny pandemie a tvrdého lockdownu noří do nelítostného boje s vlhkostí, nefunkčním topením a zarostlou džunglí namísto zahrady. Rychle však pochopí, že těžší než práce na pozemku je Basova emocionální zeď, kterou si před světem vytvořil, a její vlastní strach z opuštění, čímž se hledání hnízda mění v cestu za vnitřní svobodou.

V neděli 15. března 2020 nasedáme do yetiho a vyrážíme vstříc no vému životu, přes všechny výstražné zprávy od kamarádů a zná mých o tom, že Španělsko zavírá hranice. Jak to, „zavírá hranice“? To se přece dneska už nedělá, říkáme si. Co to tedy znamená? Na webových stránkách ministerstva zahraničních věcí jsme objevili jakýsi semafor. Cestovat do Francie a Španělska se nedo poručuje, na semaforu svítí oranžová. Z Číny se sem přenesl nějaký neznámý virus, říkají mu „covid 19“ a ten postupně terorizuje ce lou Evropu. A nejen ji. Američané již také podlehli panice. Trump si pochvaluje svou novou zeď na hranici s Mexikem, ta určitě tenhle virus zastaví, myslí si. Česká vláda chce vyhlásit nouzový stav. Virus se šíří rychle, strach ještě rychleji.

Sarah Perry: Osvícení

Thomas Hart i Grace Macaulayová žijí celý život v městečku Aldleigh v Essexu a docházejí do baptistické kaple. Ačkoli je dělí třicet let, mají mnoho společného – oba jsou rozpolceni mezi svou vírou a touhou po něčem víc. Až jim vstoupí do života několik nových lidí a s nimi láska, nenávist a tajemství.
Thomas se zamiluje do Jamese, ředitele místního muzea, s nímž ho spojuje záhada zmizelé paní pobořeného viktoriánského sídla. Podaří se jim z postupně nacházených dopisů a deníků vyčíst její osud, svázaný s hvězdami? Grace zatím propadne kouzlu Nathana, chlapce pocházejícího z naprosto odlišného rodinného prostředí. Je jejich vztah předem odsouzen k zániku? A pomůže jim tanec nebeských těles udělat si jasněji v pozemských vztazích?
V tomto velkorysém díle o lásce, víře a astronomii se Sarah Perryová vrací v plné síle jako jedna z nejzajímavějších současných britských autorů a autorek.

Thomas Hart seděl za svým stolem v redakci Essex Chronicle a díval se na město zamženým oknem. V té hodině a z téhle výšky vypadala světla jako ohně, které tu rozdělali poutníci, co se sem přebrodili močálem – zářivky z obchodů s obuví a trafik, které ještě nezavřely, zář z obchodního centra s ki nem a bowlingovou hernou tři kilometry od města, lampa v hospodě U Kavky a vrány a pouliční lampy na London Road. Thomasi Hartovi bylo padesát a byl to Essexan každým cou lem – byl vysoký a vlasů mu od čtyřicítky prakticky neubylo, 13 takže jich měl pořád víc nad límcem než nad skráněmi. Oble čený byl tak jako vždy, tedy tak, aby dělal dojem – jednořadé sako z kvalitního tvídu, bílá košile se stříbrnými manžetovými knoflíčky, světlehnědá kravata z hedvábného úpletu. Tvář, o které si nenamlouval, že je kdovíjak hezká, ale chápal, že si ji lidé zapamatují – nos trochu asymetrický, ale příjemně výrazných rozměrů, oči velké a víceméně zelené, pohled přímý. Celkově působil dojmem, že nepatří do téhle doby – možná by mu to víc vyhovovalo v edvardiánském hodovním salonu nebo na palubě plachetnice rozrážející vlny. Pravdě podobně ano.

Madeline Martin: Tajný čtenářský spolek

Konec 19. století v Londýně byl přelomovým obdobím pro ženy a jejich práva. Do této doby bylo až strašidelně snadné označit ženu za vyšinutou hysterku a zavřít ji do ústavu pro duševně choré, odkud už se nemusela nikdy dostat. Tento osud hrozí Eleanor, kterou tyranizuje despotický manžel, a dokonce i mladičké, nervově labilní Lavinii, o níž má zase přehnanou starost její vlastní otec. A nejlépe se nevede ani mladé Američance Rose, která se těžko prosazuje ve vyšší anglické společnosti a jejíž snoubenec je v tuhém područí svého šosáckého bratra. Naštěstí je tady též lady Duxburyová, která všechny tři ženy, jimž je zakazováno číst romány, spojí ve svém Tajném čtenářském spolku…

Zaplavil ji pocit malátnosti a rozostřil zlaté a zelené de korace přijímacího pokoje do nechutné palety. Opřela se o stůl a opatrně nasávala vzduch, aby se opět vzpamato vala. Ale jak se může dát do pořádku, když se děje tolik špat ného a ona si právě uvědomila, že její síla je pouhá fasáda? Opět už dokázala pokoj vidět ostře, tu ohavnou kytici s hrozbou čišící z každého jedovatého květu. Spěšně se roz hlédla, aby se ujistila, že nikdo nebyl svědkem okamžiku její slabosti. Pohled jí opět padl na holínku, na proužek papíru vyč nívající zpod jazyka, jehož si předtím nevšimla. Sevřela okraj, zlehka uvolnila papírek bezpečně zastrčený dovnitř a rozložila ho. Bolestně vydechla, když okamžitě rozpoznala dopisní papír zdobený zkříženými větvičkami vřesu a svůj vlastní rukopis. Vzkaz, který nechala dámám potají doručit před dvěma měsíci. V té době si vůbec neuvědomila, že její snaha nabídnout pomoc by jim naopak mohla způsobit újmu. Přestože to sama sobě chtěla zakázat, její oči přejely řádky a četly slova, která na samém začátku právě ona kladla na papír. Jste srdečně zvána do Tajného čtenářského spolku…

Richard Panek: Pilíře stvoření

Výzkum vesmíru zaznamenal v posledních desetiletích velké úspěchy; vděčíme za ně mimo jiné vesmírným dalekohledům, přístrojům umístěným ve vesmírném prostoru a monitorujících viditelné i neviditelné záření. Prvním z nich byl Hubbleův vesmírný teleskop, který zahájil pozorování v roce 1990 a umožnil vědcům nahlédnout do vesmíru hlouběji než kdykoli předtím. Jeho pokračovatelem se stal v roce 2021 Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Panek ve své čtivé knize popisuje nejen tyto přístroje, ale i týmy vědců a techniků, kteří za nimi stojí, líčí události, které předcházely jejich vypuštění, jejich provoz a objevy, které umožnily. Ilustruje na nich příběh vědeckého poznání: každý nový objev vytyčí hranice našeho vědění, a další vědci usilují o to, aby tyto hranice překročili a nastolili nový horizont, který zase budou chtít posunout dál jejich nástupci.

Už od těch dob, kdy Galileo v roce 1609 namířil k noční obloze primitivní dalekohled, se astronomové setkávají s dalšími a dalšími zbrusu novými obzory. Galileo objevil měsíce obíhající kolem jiné planety. Další astronomové objevili měsíce u dalších planet. A potom ještě dvě planety. A taky měsíce u těch planet. Objevili dosud neviditelné hvězdy, které se rozprostíraly všude tam, kam až jejich stále silnější dalekohledy dohlédly, a objevili nezřetelné skvrny, se kterými si nevě děly rady ani ty nejsilnější teleskopy, jaké byly k dispozici na přelomu devatenác tého a dvacátého století. Samotný Edwin Hubble ve dvacátých letech usoudil, že některé z těchto skvrn jsou „ostrovní vesmíry“ či „hvězdné ostrovy“ – galaxie, jako je naše Mléčná dráha. V devadesátých letech pak dalekohled, který nesl jeho jmé no, odhalil, že vesmír je galaxiemi hustě zaplněn, kam až oko dohlédne – a prav děpodobně ještě dál. Dále napříč vesmírem, a protože světlu trvá nějakou dobu, než dospěje k našim očím, také dále v minulosti. Jak daleko v prostoru? Jak daleko v čase?