Kovbojové na moři - když se čtenář Londona a Hemingwaye stane námořníkem

Výběr knih k Světovému dni oceánů najdete TADY

Díky „posledním kovbojům“ typu Petra Kosa můžeme věřit, že sny jsou dosažitelné. Jeho kniha probouzí chuť opustit bezpečné přístavy a nechat se unášet proudy i pamětí. Současně nám však dává na vědomí, že skutečné dobrodružství začíná tam, kde končí bezpečí a pravidla, a že o přežití rozhoduje schopnost opravit nefunkční motor uprostřed ničeho.

Autor kupuje odepsaný vrak se jménem, jaké měla jeho babička, protože cítí vnitřní napojení. Rozpadající se plachetnice z roku 1907 pro něj nepředstavuje jen dopravní prostředek či romantiku, ale atavismus, který vyznávali Jack London a Ernest Hemingway, na něž se v knize odvolává.

Mj. právě v roce 1907 plul Jack London na svém Snarku napříč Pacifikem.

Kosova záchrana lodi a jeho osamělá plavba jsou jako vystřižené z románů obou klasiků – je to střet lidské vůle s převahou živlů. Děj plyne rychle, autor neztrácí čas popisy emocí, protože emoce jsou obsaženy v akci:

„Nářadí se dá vyrobit. Stojí to čas. Někdy jsem se chechtal. Kdyby mě tak kurva někdo viděl. Zasviněnej, zpocenej, ruce černý od dieselu a špíny zastrčený pod motorem, zkřivenej v nepředstavitelný poloze. Křeče, co hraničí s panikou, že už se nikdy nenarovnáš. Takové radosti z povoleného šroubu. A pak ten vztek, když ti z mastných prstů sklouzne a žbluňkne někam pod motor.“

Odysea Petra Kosa smrdí rybinou a naftou, mísí autorovu vlastní historii s osudy jiných lidí a lodí; skrze starou bundu se vrací do časů, kdy bolševici uvěznili jeho kamaráda Fífu. Mořeplavec pátrá po minulosti své plachetnice, pamětnice posádek a kapitánů, aby jí dal nový život. Současně líčí stesk po rodině, intimitě a sexu, jež mu během plavby sedí za krkem. Nevyhýbá se ani popisu zabíjení – znamená pro něho obživu. Smrt zvířete je zde přítomná, hmatatelná a odpracovaná.

.................

Rozhovor s iniciátorem knihy a autorovým přítelem Tomášem Výchopněm a redaktorkou knihy Martinou Mašínovou:

Tomáši, jak ses poznal s Petrem Kosem? Co je to vlastně za chlapíka? Od vždycky dobrodruh? 

Poznali jsme se na pražských Lužinách ve skautském oddíle Amites. Tam jsme četli všechny ty Foglary, Setony, Londony a Batličky, a i když jsme byli oddíl z paneláku, snažili jsme se podnikat různé dobrodružné akce. Když jsme pak odrůstali, Petr po nás na chvíli oddíl převzal. Myslím, že dobrodružnou povahu měl v sobě odjakživa, legendární jsou třeba jejich historky z cest po bývalých sovětských satelitech, Ukrajině a Dagestánu, kam jezdili s partou starších skautů, a pak je publikovali v cestovatelských zinech, co sami vydávali. Krásná doba!

Byl jsi to ty, Tomáši, kdo ho nutil, aby napsal knihu? Jako knihkupec k tomu měl vždycky blízko? A tys ji donesl do Arga?

Věřím, že jsem nebyl jediným šťouralem, ale nejspíš jsem se o vznik knihy zasadil víc než jiní. Bylo mi ctí, když se na mne Petr onehdá obrátil, jestli bych neposoudil, zda ty jeho zápisky mají nějakou hodnotu. Možná jsem byl rozhodným činitelem, nevím. Ale když jsem to pročítal – a věřím, že obdobně to měli i další, se kterými jsem se o vydání radil, Monika Oweyssi, Hanka Gelnarová a pak i Martina –, jednoznačně jsem cítil ohromný potenciál toho materiálu. Viděl jsem literární surový diamant, jen ho očistit od balastu, nabrousit, vyleštit, ukázat hrdě světu!

Bylo by mi nesmírně líto, kdyby ty střípky minulosti měly zůstat jen v Petrových vzpomínkách, celá jedna barvitá éra by zapadla a ztratila se navždy. Jsem rád, že to nakonec dotáhli do konce, a ještě tak pěkně! 

 Martino, když jsi poprvé knihu četla, co tě u toho napadalo? Chtěla jsi poznat autora víc? Bylo s textem hodně práce, tak jak to bývá u začátečníků?  

 M: Už to bude dva tři roky, co jsem četla první texty, příběhy z Aljašky, které si Petr po večerech na lodi zapisoval do mobilu. Takže bez diakritiky, hodně na surovo. Ale hned to do mě zaseklo dráp, nebo spíš rybářskou harpunu. Jako návnada i těch pár stránek, které jsem četla někde ve vlaku, zafungovalo skvěle. Nejspíš proto, že z nich na mě chlístlo neředěné dobrodružství a opravdovost, která není vůbec běžná. Člověka to okamžitě vtáhne do jiného světa, kde neplatí žádný kecy, ale odvaha a odolnost, a taky zkušenost, tu si ale musí každý dost tvrdě vysloužit. O Petrovi jsem tehdy nevěděla nic, jen že je to Tomášův kamarád, co má někde na severu loď. Příběh Anny se teprve začínal psát. Nechala jsem si toho poslat víc. A pak se někdy v zimě, když se Petr vrátil z lodi a byl pár měsíců zase doma, konala schůzka v hospodě v Davli, venku sníh a mráz, vevnitř přetopeno. Tam se to začalo celé rýsovat. Mluvili jsme tehdy s Petrem a Tomášem o tom, jak ze vzpomínek a deníkových záznamů udělat knížku. Vymysleli jsme kostru, bavili se o rytmu, střídání těch příběhů z minula, vlastních i vyslechnutých, a těch současných, spojených se záchranou Anny.

Tehdy ještě bylo ve hře, že to bude taková malá knížka, co se vejde do kapsy… Nakonec to ale dopadlo jinak, rostlo nám to pod rukama – přizvala jsem skvělou grafičku Terezu Královou, která se taky nechala strhnout vírem, té patří obrovský dík za to, jak báječně Kovbojové na moři vypadají.

 V čem jsou podle vás, Martino a Tomáši, přednosti téhle knihy? Když bys její výjimečnost měla představit přátelům, tak jak?

M: Díky Kovbojům na moři se člověk nadýchá „čerstvého větru a rozhoupe se“. Těžko se to vysvětluje, ale Petrova knížka vás svou silou „nakopne“: probudí chuť hodit za hlavu obavy, váhavost, a pustit se do toho, o čem většina lidí jen sní; on ten „kopanec“ může i bolet, protože tady neplatí žádné výmluvy; člověk do toho jde, dře se, pere se s tím, nebo sedí na zadku a fňuká nad promarněným časem. To se dneska hodí. Druhá přednost pro mě souvisí s tichem, nasloucháním, a taky prožitkem existenciální samoty  – Petr je podle mě tak výborný vypravěč, protože krom jiného umí taky mlčky poslouchat a pozorovat, naslouchá lidem, vlnám, stoleté lodi, starým věcem, které pak ukážou svou duši. I díky tomu má tahle knížka hluboký ponor.

T: Hlavní předností knihy je syrová autenticita podpořená nezpochybnitelným vypravěčským nadáním a navíc mimořádně nádherným provedením. Nelze ji číst jako cestopis nebo kaleidoskop historek, je to čistá a poctivá osobní výpověď, nevyumělkovaný upřímný testament. Když ji představuji přátelům, mluvím hodně o záznamu paměti starého a odcházejícího světa pravých mořských vlků, opravdovosti živlů a lidské touze jim čelit a nakonec je pokořit.

Není to žádná plytká fabulace, všechno je vykoupeno námahou, bolestí, prožitým fyzickým a psychickým vypětím a strádáním, neustálým a nepříjemně blízkým rizikem nahodilé a okamžité smrti, jde se na dřeň žití. A to se v literatuře nachází zřídkakdy.

 Oba jste měli, Martino a Tomáši, možnost na lodi být a něco tam prožít. Na co vzpomínáte, co je silou lodě Anny a mořského kovboje Petra? Co norská scenérie? Dejte pár postřehů z vašeho pobytu na palubě....

 T: Říkal jsem to tuhle na tom druhém křtu na lodi Tajemství. Martina a já (když pomineme samotného autora, samozřejmě) jsme měli neopakovatelnou a vlastně nesdělitelnou příležitost prožívat obsah knihy a to přímo na lodi během plavby, když jsme knihu v červnu 2025 redigovali. Skoro všechno, o čem jsme četli, jsme viděli a hmatali přímo v tu chvíli. Z pánve, kterou Petr zachránil na smeťáku, jsme ten den obědvali; záchod, který po čase vmontoval do přídě, jsme denně používali; motor, který tak složitě a napínavě dával dohromady, nám k tomu nonstop klepal a hučel; autor stál nahoře v kormidelně a jistil nám záda. Těžko to popisovat slovem „sugestivní“, my jsme to částečně měli možnost skutečně prožívat. Proto všem, co se na Anně plavili, doporučuji přečíst si knihu. A všem, co knihu četli nebo budou číst, doporučuji alespoň na chvíli se na Anně plavit. Zpřítomnit si čtené. Tohle se dá málokdy zažít, unikátní příležitost. A do toho ty zážitky, plovoucí losi, plachtící orli, na hladině usazení papuchalci, nekonečný obzor, řídké osídlení, trochu ty živly, polední den a takřka nonstop zlatá hodinka. Čistá krása. Ale měli jsme hodně štěstí na skvělé počasí, asi je to jinak, když jde do tuhého.

M: Na Anně jako by platil jiný čas, jde z ní klid, zvládla toho už za těch víc než sto dvacet tolik, že bych se na ní snad nebála ani bouřky. A jako by to z ní nasál i její kapitán. Fakt jsem cítila vděčnost, že díky Petrovi a všem, co při něm stáli, může tahle loď plout dál. Že se její příběh ještě nedopsal. A že jsem se na její palubu díky jeho knížce dostala i já.

Překvapivě často vzpomínám na tíhu těch tlustých lan, co se při kotvení házela na molo a pak zas uvazovala, na ryby, co mi při kuchání prošly rukama, vlny, vítr a daleký horizont. A radost, že jsem součástí něčeho, co mě přesahuje.

Zaujaly mě dva detaily – jednak to, že autorovu posedlost lodí snáší jeho rodina. A druhak: knihkupci většinou nedokážou opravovat lodě a dělat rozborku a sborku motoru. Co je ten Petr Kos vlastně za úkaz? Vypadá jako tvrďák autentic... i když samozřejmě s duší

T: S Petrovou manželkou Zuzkou se pochopitelně trochu znám, i když méně, než bych si přál, s Petrovým nejstarším Péťou jsme měli možnost se vloni plavit. Zuzka je skvělá. Petr má velikou kliku, že ji má, život s námořníkem musí být někdy peklo. Držím jim palce, ať to dokážou skloubit i nadále. Kovbojové na moři jsou do velké míry nejen vyznání lásky k moři, lodím, přírodě a životu na dřeň, ale často je to silné vyznání lásky i k Zuzce. Myslím, že si Petr uvědomuje, koho v ní má. A to s tím knihkupcem-opravářem motorů – Petr to opakuje při každé příležitosti: netřeba se motorů bát. I knihkupec může být chlap, co prostě udělá, co je třeba udělat, jakýpak s tím štráchy. Martin Eden byl námořník, co měl puzení psát.

Petr Kos je vypravěč, který se rozhodl své sny proměnit ve skutečnost, aby se sám sobě mohl podívat do očí a nelhat si do kapsy, no tak se stal námořníkem, co umí svou loď udržovat nad hladinou stůj co stůj. Sympatická zaťatost.

M: Do úvah, o tom, jak Petrovu vášeň snáší rodina, se s dovolením montovat nebudu, ale co se ostatního montování týká: podle mě je za tím zvědavost a ochota věci prozkoumat, zkrátka to zkusit, nebát se už dopředu. Což platí to i o knížkách: čtenáři (a tedy i knihkupci) jsou vesměs zvědavé bytosti. Já v tom vidím jasnou návaznost. Hromadu zkušeností, zážitků lze nabrat z knížek, ale to vám nebrání zakoušet dobrodružství venku; mám-li být osobní, že jedna od mala ráda louská písmenka, neznamená, že s chutí neotočí dětský kočárek na budku a nepokusí se z něj odšroubovat kolečka. Jen to není vždycky hned celá loď!