Poslední německy píšící spisovatelka židovského původu z Prahy? Lenka Reinerová

Od samého počátku ve své tvorbě navazovala na tradici pražské německojazyčné literatu ry, jejíž specifičnost vytvořilo prolnutí tří „živlů“ — německého, českého a židovského. I když každý z významných pražských autorů německého jazyka měl svou individuální a výrazně svébytnou poetiku, pro většinu z nich byl charakteristickým základní humanistický postoj a odpor ke všem formám šovinismu, nacionalismu a xenofobie. Odtud také přirozeně vyplývaly přátelské vazby k českému kulturní mu prostředí, často i vzájemná umělecká spolupráce. Po této cestě, vyšlapané dlouhou tradicí, se vydala i Lenka Reinerová.

Knižního debutu se Lenka Reinerová dočkala až po návratu do Prahy z exilu ve Francii, v Mexiku a z poválečného pobytu v Bělehradě, kam následovala svého manžela a kde se jim narodila jejich jediná dcera.

První próza o letech v emigraci Hranice uzavřeny vyšla nejprve česky v roce 1956 (Mladá fronta), německy (Verlag Neues Leben) o dva roky později. Ještě v devadesátých letech, kdy berlínské nakladatelství Aufbau vydávalo její prózy jednu za druhou, si mohli čtenáři v češtině přečíst pouze knihu povídek Sklo a porcelán, neskutečně skutečné příběhy, která vyšla v roce 1991 v dnes již neexistujícím nakladatelství Orbis. Kniha Barva slunce a noci o období politických pro cesů v padesátých letech byla záhy po vydání v roce 1969 stažena z distribuce a zničena. Převážná část díla často inspirovaná českými reáliemi a především Prahou zůstávala paradoxně českému čtenáři dlouho nezná má.

Až na jaře roku 2001, kdy spisovatelka oslavila své 85. narozeniny, vydalo nakladatelství Labyrint Kavárnu nad Prahou. Její vzpomínková próza vyšla v českém překladu Jany Zoubkové, podobně jako i Všechny barvy slunce a noci (2002).

...............

Facebookový post nakladatele Joachima Dvořáka:

Lenka Reinerová byla žena, která mi otevřela mnoho dveří.  Seznámili jsme se vlastně náhodou — a nakonec jsme spolu vydali šest knih, ta sedmá vyšla krátce po její smrti v roce 2008. Myslím, že jsme si byli hodně blízcí. Díky ní jsem poznal mnoho zajímavých lidí, až se mi z toho někdy točila hlava. Inspirovala mě k cestě do Mexika, po níž jsem vydal deníky Fridy Kahlo. Kvůli ní vyšly v mém Labyrintu cestopisy Kische i Hoffmeistera. A byla to ona, kdo mě upozornil na první německou knihu Jindřicha Manna…

—

Když ve Výmaru přebírala Schillerův prsten za zásluhy o německý jazyk a literaturu, mohl jsem sedět vedle ní. Jezdili jsme spolu autem na čtení po republice, probírali „celý svět“ a někdy i anonymní nenávistné dopisy, které kvůli svému původu dostávala. — Čas od času za ní chodím na Nový židovský hřbitov, kde pár řad od Franze Kafky leží její popel. Je to klidné, zarostlé a melancholické místo. Říkám jí tam, co se mi honí hlavou a srdcem, z čeho mám radost a o čem pochybuji. Ona patří k těm vzácným lidem-andělům, kteří člověka provázejí i po odchodu z tohoto světa.

—

V rukách držím první výtisk velké monografie „Lenka Reinerová — Nekonečná přátelství“. Děkuji germanistce Vierce Glosíkové za její literárněvědnou studii a za trpělivost, kdy roky čekala, až najdu správnou energii připravit knihu k vydání. Vybral jsem 250 archivních fotografií, reprodukcí a unikátních dokumentů a napsal k nim osobní popisky, které život „poslední německy píšící židovské spisovatelky z Prahy", jak bývala označována, paralelně komentují. A děkuji také Jirkovi Troskovovi a tiskárně H.R.G. v Litomyšli za mimořádnou grafickou a tiskařskou péči.

—

Některé knižní projekty potřebují čas. Jako by musely uzrát. Jsem šťastný, že se tuhle knihu nakonec podařilo přivést na svět. A věřím, že Lenka dnes sedí u svého stolku v Kavárně nad Prahou, usmívá se a má radost spolu se mnou.