Ničema Beatrice Salvioni: hlavně zůstat neposlušní

Beatrice Salvioni, která má na spánku stejné mateřské znaménko jako Maddalena, přiznává, že v sobě nese rysy obou hrdinek. Román Ničema představila na letošním Světě knihy. Jsme stále v severoitalské Monze, ale tentokrát v roce 1940, kdy Mussolini vyhlašuje válku Francii a Velké Británii. Francesca nemá o Maddaleně, zavřené v blázinci, žádné zprávy.

Román začíná právě v okamžiku, kdy zjistí, že četné dopisy, které přítelkyni psala, nebyly nikdy doručeny – její otec ji podvedl. Rozhodne se utéct z domova a hledat útočiště u kamaráda Noèma, kde také zůstane. Nestará se o pomluvy sousedů, pomáhá Noèmovi v malém obchodě, který zdědil, a učí se jezdit na kole. Snaží se získat zprávy o Maddaleně, a když se s ní konečně setká, najde přízrak té, již znávala:

„Tmavé oči zabodnuté do mých, jako by mě chtěla sníst, pozřít zaživa i s kostmi (…) mastné, tuhé vlasy jakoby potřené lepidlem, svázané na temeni provázkem plným uzlů. Popraskané rty. Nezdálo se, že by jimi pohnula, když řekla: Dospěla jsi.“ Dívky se postupně vrací ke starým zvykům, ale léta strávená v blázinci se na Maddaleně podepsala. Obě přítelkyně se musí vypořádat s břemenem minulosti a novými ranami přítomnosti. Jejich vztah je instinktivní, navzájem se zachraňují, čelí násilí, sexismu, nespravedlnosti i vzájemné přitažlivosti, která se v těch časech nemůže skutečně rozvinout. Maddalena z dálky dohlíží na Francesku, jež se připojila k partyzánskému odboji, zatímco ona sama se stává milenkou významného fašisty. Role se opět obrací.

Beatrice Salvioni se při psaní románu inspirovala dokumenty pacientek ústavu Sant’Antonio Abate v Teramu z dob fašismu, shromážděnými v knize Ničema Annacarly Valerianové (nakl. Donzelli 2017).

V doslovu uvádí, že právě jim vděčí za název svého druhého románu a za potřebu vyprávět příběh o neposlušných ženách, odmítajících se podřídit paradigmatu, jež je chtělo mít poslušné a mírné, a označovalo za „úchylku“ každý pokus o sebeprosazení, o emancipaci. Dalším inspiračním zdrojem byly osudy skutečných obyvatel Monzy (autorčina rodiště), kteří se zapojili do protifašistického odboje: ženy, jež rozdávaly letáky a podněcovaly stávky v továrnách, poskytovaly úkryt vojákům po 8. září 1943, dávaly jim civilní oblečení nebo je schovávaly ve sklepech, ženy vězněné, mučené a vražděné. Muži, kteří se podíleli na činnosti tajných politických skupin, bojovali a umírali na horských svazích Ossoly. „I po pádu fašismu byl patriarchát stále v plné síle. A to natolik, že jsme si tenhle zákeřný systém, který se nechce nechat zničit, přivlekli s sebou až do dnešních dní,“ píše Salvioni a dodává: „Je nutné nepřestat vzdorovat, vyprávět příběhy, zůstat neposlušní.“

Beatrice Salvioni (*1995 v Monze) vystudovala moderní filologii na Katolické univerzitě v Miláně. Poté se zapsala na prestižní školu tvůrčího psaní Holden (kterou mimo jiné spoluzaložil známý italský spisovatel Alessandro Baricco) v Turíně. Od začátku studia vynikala svým talentem. V roce 2021 obdržela cenu Itala Calvina a cenu Premio Raduga za nejlepší povídku. V mládí se věnovala historickému šermu. Říká, že když jí bylo devět let, dala si do batohu ponožky a jablečný džus a utekla z domu za dobrodružstvím. Doběhla jen k domovní bráně, pak se vrátila, a od té doby píše příběhy.