3x Argo ze začátku léta (plus jedna audiokniha)

Lenka Horňáková - Civade: Já, Evropa

V kavárně velkého frekventovaného nádraží sedí žena. Pije kávu a zvědavě a zároveň zdrženlivě sleduje okolí. Jmenuje se Evropa. A tohle je její příběh...Lenka Horňáková-Civade ve svém esejistickém vyprávění představuje Evropu jako živoucí bytost, vypravěčku vlastní historie, v níž se mýtus prolíná s realitou, minulost se současností a literatura s geografií a filosofií. Evropa, tajuplná žena v nádražní kavárně, vzpomíná, jak ji unesl Zeus v podobě bílého býka, vysvětluje, proč ji středověcí geografové zpodobňovali jako královnu, a zkoumá vlastní identitu skrze otázky lidí, kteří kolem ní spěchají nádražní halou a promlouvají k ní různými jazyky.

Hranice zemí, náhle neprostupné a uzavřené, se mi zařezávají do těla. Prastaré jizvy se otevírají a krvácejí. Jsem zmrzačená. „Je to vážné, doktore?“ „Ne, je to opravdu pořádný zánět, adhezivní kapsulitida. To se dá vyléčit.“ „Doopravdy? Jsem Evropa. Poznáváte mě?“ „Aha.“ Vyprávím mu o Opicinovi z Canistris, jehož rozličné mapy jsou součástí souboru Vaticanus latinus 6435, uloženého ve vatikánském archivu. Vědci se hádají o správnou analýzu tohoto přinejmenším rozverného, záhadného a originálního díla, složeného ze 468 paragrafů — kapitol — a 49 listů, na kterých jsou kresby map s antropomorfními rysy; zobrazují evropský a africký kontinent v lidské podobě. Opicinovi přisoudili schizofrenii, parafrenii, rodící se mystiku, pokročilý symbolismus, středověký křesťanský zápal, boj s pocitem viny, kritiku církve — těch hodnocení je zkrátka nespočet, záleží na pozorovateli. Já prý mám pouze bolavé rameno, jenže díky těm Opicinovým mapám vím, co se se mnou skutečně děje. Lékař mi předepsal fyzioterapeutickou léčbu a klid.

 Edgar Rice Burroughs, Eric Corbeyran, Roy Allan Martinez: Tarzan z rodu opů

Francouzské nakladatelství Glénat zdařile pokračuje ve vydávání věrných, ale výtvarně moderních adaptací největších klenotů a nejproslulejších děl světové dobrodružné a fantastické literatury. Po velmi úspěšné sérii adaptací povídek R. E. Howarda o Conanovi došlo i na díla E. R. Burroughse, včetně těch o Tarzanovi.
Převedení prvního svazku Tarzanových dobrodružství do komiksové formy si vzal na starost Eric Corbeyran a výtvarně mu skvěle sekunduje Roy Allan Martinez. Verze těchto dvou autorů je dějově poměrně věrná Burroughsově předloze, ale inspiruje se také různými filmovými podobami světově proslulého příběhu a její vizuální stránka rozhodně není žádné retro; pokud autoři v něčem příběh modernizují, pak právě v obrazovém zachycení, nicméně dělají to vkusně a s mírou.

Tarzan of the Apes ( 1912 časopisecky v „pulp časopise“ All-Story Magazine, 1914 knižně), česky jako Tarzan, syn divočiny nebo jako Tarzan z rodu Opů. Úvodní svazek cyklu, ve kterém se velká africká pralesní opice ujme po tragické smrti jeho rodičů nemluvněte v kolébce a dá mu jméno Tarzan (Bílá kůže). Chlapec se brzy díky své síle a důvtipu stane nejmocnějším tvorem džungle, jako dospělý mladý muž zjistí, že je potomkem anglického lorda Greystoka, vrátí se do civilizace a jeho vzrůstající cit k mladé Američance Jane Porterové jej změní v gentlemana.

Paulo Coelho: Nejvyšší dar

„Měl jsem za to, že jsem už ve věci Lásky promyslel vše, když mi do rukou padlo kázání Henryho Drummonda. Od okamžiku, kdy jsem si přečetl jeho slova, snažil jsem se jeho učení naplňovat v praxi, a můj život se zásadně změnil,“ napsal Paulo Coelho o textu, který jej inspiroval ke knize Nejvyšší dar.
„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.“ Každý z nás někdy slyšel tuto pasáž z Listu Korintským od svatého Pavla, ale porozuměli jsme vskutku jeho poselství? Koncem 19. století byl mladý misionář Henry Drummond povolán nahradit slavného kazatele. A i když mu zprvu posluchači naslouchali s nedůvěrou, zakrátko byli uchváceni jeho výkladem slov apoštola Pavla. Z kázání Největší věc na světě se stal klasický text, nepochybně jeden z nejkrásnějších, jaké byly kdy o lásce napsány.
Drummond jej rozčlenil do devíti částí: trpělivost, laskavost, velkorysost, pokora, jemnost, oddanost, tolerantnost, upřímnost a nevinnost. Na rozdíl od toho, co jsme uvyklí slýchat, za největší poklad duchovního života nepovažuje víru, ale lásku. Nehledě na to, k jakému náboženství se hlásíte, právě tyto city váš život obohatí nejvíce. V Nejvyšším daru Paulo Coelho na základě Drummondova textu nabízí skutečně působivou zprávu, jež nám pomůže pojmout lásku do našich každodenních životů a zakusit její transformativní sílu.

Koncem minulého století se jednoho chladné ho jarního odpoledne shromáždilo několik mužů a žen, kteří přišli z různých míst Anglie, aby si po slechli kazatele v té době nejproslulejšího. S napětím očekávali, co jim řekne. Kazatel, který strávil posledních osm měsíců únavnou evangelizační prací v různých zemích světa, se však cítil vyhořelý. Pohlédl na malou skupinu posluchačů, pokusil se pronést několik vět, ale nakonec se odmlčel. Toho odpoledne ho Duch svatý neosvítil. Zesmutněl, nevěděl, co si počít, a napadlo ho obrátit se na mladého misionáře, který byl mezi přítomnými. Ten mladík se před nedávnem vrátil z Afriky, mohl by jim tedy říct něco zajímavého. Požádal tedy toho mladíka, aby ho zastoupil. Lidé shromáždění v té zahradě v Kentu z toho byli poněkud zklamaní. Nikdo z nich mladého misionáře neznal. On ve skutečnosti ani nebyl misionář. Odmítl svěcení na kněze, protože si nebyl jist, že to je pro něho to pravé poslání. Hledaje smysl svého života a sebe sama, mladík strávil dva roky ve vnitrozemí Afriky – stržen pří kladem lidí, kteří šli za nějakým ideálem. Posluchačům v zahradě v Kentu se ta výměna nelíbila. Přišli tam, aby naslouchali zkušenému, moudrému, proslulému kazateli, a teď byli nuceni naslouchat mladíkovi, který stejně jako oni ještě vedl zápas, aby našel sebe sama.