Dospívající Miv a Sharon a jejich svérázné pátrání po vrahovi podle seznamu podezřelých věcí

Z rozhovoru s autorkou:

Vraždy v Yorkshiru pro vás nejsou jen historickou událostí, že ne?

Ne. Jedna z mých nejživějších vzpomínek z dětství je z dne, kdy byl chycen Peter Sutcliffe, muž známý jako Yorkshire Ripper, protože se velmi rychle ukázalo, že ho můj táta znal a nějakou dobu s ním pracoval.

Povězte nám o severu Anglie a Yorkshiru v této době. Je tam hodně hněvu na novou premiérku Margaret Thatcherovou?

Yorkshire nebyl zrovna nejšťastnějším místem. Ekonomika byla extrémně depresivní. A Margaret Thatcherová, která byla pravicovou premiérkou, nebyla na severu vítána a byla vnímána jako někdo, kdo nám situaci ještě zhorší, což se skutečně ukázalo jako pravda. Ale jak je z románu vidět, druh humoru a stoicismu Yorkshiru z něj skutečně vyzařuje. Je to do značné míry v charakteru lidí, kteří tam žijí.

Povězte něco o Miv a Sharon. Kolik z vás si v sobě nesou?

Vím, že někteří debutující romanopisci nemají rádi otázku, zda je román autobiografický. Ale události v románu samozřejmě naprosto autobiografické jsou. Miv je opravdu hodně ze mě a v Sharon hodně z nejlepších přátel, které jsem za ta léta měla. Jako dítě jsem byla Miv velmi podobná. Měla jsem projekty, koníčky a věci, které mi pomohly to zvládnout, a samozřejmě knihy. Byla jsem rozhodně dítě, které – když se dělo něco těžkého - zmizelo v příběhu. 

Ukázka:

1

Miv

Říct, že to všechno začalo vraždami, by bylo zjednodušení, ve skutečnosti to začalo, když se Margaret Thatcherová stala premiérkou. „Aby ženská vedla zemi, to prostě není správné. Nejsou na to dělané,“ mudrovala tetička Jean v den, kdy byly vy hlášeny výsledky voleb. „Jako by ta banda předtím nebyla dost hrozná. Ta Yorkshire dovede do pekel, to vám teda povídám.“

Pobíhala po naší malé kuchyňce a rázně utírala linku, kterou jsem uklidila už před chvílí. Já jsem seděla u stolu s oloupanou laminátovou deskou, na sobě jsem měla hnědo oranžovou školní uniformu a do cedníku jsem loupala hrášek. Vždycky když se nedívala, hodila jsem si pár kuli ček do pusy. Chtěla jsem podotknout, že teta Jean je taky žena jako Margaret Thatcherová, ale teta nesnášela, když jí někdo skákal do řeči, a navíc jsme tu byly samy dvě, tak že před jejími argumenty, kterých měla pěknou řadu, ne bylo úniku. Bylo jich tolik, že je začala číslovat. „Tak za prvé,“ pokývala hlavou, až jí šedivé kudrliny po skočily, „stačí se na ni jenom podívat a hned vidíš, s ženskýma dělá moc: ztvrdnou. Stačí jeden pohled a po znáš, že je bezcitná, no ne?“ Aby podtrhla význam svých slov, vzala z odkapávače vařečku a zamávala mi s ní před očima. „Hmm,“ zabručela jsem.

Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že sem tam při kývnu a přitom si budu tajně číst knížku, jejíž roh jsem za tížila cedníkem, aby držela otevřená. Jenomže zatímco sluch tetičky Jean za moc nestál, její další smysly byly ostré jako břitva a ona by vmžiku zavětřila, že nedávám pozor. „Za druhé, už sebrala mlíko těm ubohým děckám a taky vzala práci tvrdě pracujícím chlapům.“ Věděla jsem, že v tomhle bodě má aspoň částečně pravdu. Říkanka „Thatcherová, Thatcherová, mlíko vzala, nic nedala“ se v naší škole ještě pořád dala zaslechnout, i když už uběhlo pěkných pár roků, co zatrhla rozdávání láhví s odporně vlažným mlékem, které jsme museli denně pít.

„A za třetí, každých pár minut tu někoho zamordujou. Díky tomu je teď Yorkshire slavný, díky mrtvým holkám.“ Tetička odložila vařečku a otevřela dveře naší prastaré lednice se zarezlými rohy, která na protest zaskřípala. Když zjistila, co všechno uvnitř schází, nespokojeně zamlaskala a vytáhla ošoupaný sešit s kroužkovou vazbou, který neustále nosila u sebe. Z kroužků vyndala podobně otlučený pahýlek tužky a olízla ho. „Máslo, mléko, sýr.“ Viděla jsem, jak si ta slova slabikuje, zatímco je úhled ně zapisuje anglickým krasopisem, na který byla tak pyšná.

Tetička Jean v životě nestrpěla žádný nepořádek, všechno vždycky srovnala do řady. Občas mě napadlo, jestli nedělá to samé i s naší rodinou. Dopsala seznam, zavřela ledničku a podívala se na mě. „A ani to nejsou obyčejné holky, ale tamty ženské.“ Strašně ráda bych se zeptala, jaký typ žen tím myslí, jestli jsou třeba stejné jako Margaret Thatcherová. Vždycky mě zajímaly ženy, které tetička Jean neschvalovala — a že jich bylo —, ale už jsem věděla, že ode mě neočekává ani nevyžaduje žádný komentář. A tak jsem dál mlčela, jenom jsem se pohodlněji uvelebila, zatímco tetička opakovala své názory jako kolovrátek.

Na ty vraždy jsem se jí ale ptát nepotřebovala. Každý v Yorkshiru věděl, že se tu usadil bubák, který má kladivo a nenávidí ženy.

Poprvé jsem o yorkshirském Rozparovači slyšela před dvěma lety, krátce před mými desátými narozeninami. Všichni jsme seděli u nás v obýváku: já, máma, táta a tetička Jean. Bylo to krátce poté, co se k nám tetička musela nastěhovat, a já jsem si na její přítomnost ještě pořád zvykala a snažila se plnit všechny požadavky, které na mě měla. Snažila jsem se nebýt vidět, nebýt slyšet, ale navzdory všemu úsilí mě moje povaha vždycky zradila a v nečekanou chvíli se vydrala znovu na povrch.

V černobílé televizi posazené na poličce zrovna běžely večerní zprávy. Máma, táta a tetička Jean seděli na pohov ce a vzhlíželi k ní, jako kdyby v kostele poslouchali kázání. Jednou týdně jsem si myla vlasy a dnes jsem je zrovna měla mokré a díky tomu jsem mohla sedět v křesle, které bylo většinou rezervované pro mámu, když sešla dolů. Křeslo stálo hned vedle plynového přímotopu, jehož mřížka jasně žhnula, a když jsem se k ní otočila, zahřívala mi obličej. Jinak byla v místnosti taková zima, že člověk viděl obláč ky vlastního dechu. Zrovna jsem pozorovala hnědé, oranžové a hořčicové obrazce na našem koberci, připomínající vzory, které jsme kreslili na spirografu, co jsem dostala loni na Vánoce, když mi došlo, že se nálada v místnosti změnila, jako by z ní někdo vysál všechen vzduch. Byl to podobný pocit, jako když jsme se ve škole všichni z plných plic nadechli a tak dlouho zadržovali dech, dokud jsme celí nezčervenali a se smíchem a hekáním nezačali lapat po vzduchu.

Odtrhla jsem oči od koberce, na obrazovce se objevil vážně se tvářící policista, ověnčený různými vyznamenáními. Všimla jsem si, jak táta upřeně pozoruje mámu, jako by kontroloval, jestli je naživu. Když se nedočkal žádné reakce, obrátil se na tetu Jean a obočí mu létalo nahoru a dolů. Vždycky jsem se tomu smála. Jenomže teď na tom nic vtipného nebylo. Nechápala jsem, co se děje. „Mohu potvrdit, že dvaadvacetiletá Jean Jordanová je šestou obětí yorkshirského Rozparovače. Jedná se o brutální vraždu. Byla udeřena do hlavy tupým předmětem a utrpěla množství řezných ran. Jde o další prostitutku…“

Narovnala jsem se, tohle slovo jsem ještě nikdy neslyšela. Táta v tu chvíli zakašlal a přehlušil televizi, tetička Jean se postavila, aby přepnula program, ale já už jsem vyhrkla: „Co je to prostitutka?“ Táta a tetička Jean si vyměnili další pohled. Táta se za vrtěl, teta ztuhla. Máma dál nepřítomně zírala na obrazovku, jen nepatrný záblesk v očích prozradil, že něco vnímá, ten ale zmizel stejně rychle, jako se objevil. Na mě se nikdo nedíval.

Nakonec se ozval táta: „Ehm, to je někdo… někdo, kdo pomáhá policii.“ „Dáš si před spaním meltu?“ zeptala se mě tetička Jean hlasem tvrdým jako kámen, zamířila ven z pokoje a mně pokynula, ať jdu za ní. Když jsem se vrátila, v televizi běžel úplně jiný program a celý ten rozhovor jako by se nikdy neodehrál.

Od toho dne Rozparovač číhal všude kolem. Ve škole jsme si už nehráli na normální honěnou, ale na „Rozparovače“, což bylo mnohem strašidelnější. Kluci z naší třídy si své lesklé bundy proti dešti zapnuli jenom u krku, a když pobíhali kolem, bundy okolo nich vlály jako křídla dravých ptáků. Lítali po hřišti a naháněli nejhezčí holky, včetně mé nejlepší kamarádky Sharon, a ty před nimi s křikem prchaly. Já jsem se o jeho oběti moc nezajímala, jenže pak byla pár dní před volbami zabita devatenáctiletá Josephine Whitakerová, úřednice stavební spořitelny.

Táta odešel do hospody a na kuchyňském stole nechal položené noviny. Zvedla jsem je, abych je uklidila, proto že tetička Jean nesnášela nepořádek. Nejvíc mi v paměti utkvěly obrázky na titulní straně: Josephinina usměvavá tvář s velkýma očima olemovaná hustými, tmavými vlasy a vedle ní fotky jejího částečně zakrytého těla v tamním parku. Utržila dvacet jedna ran šroubovákem. Měla jsem pocit, že umřel někdo, koho jsem znala. Možná za to mohl její věk, byla ještě dost mladá na to, aby o ní muži v televizi mluvili jako o „dívce“, a jen o pár let starší než já. Možná to bylo proto, jakými slovy ji popisovali: „nevinná“ a „počestná“. Nepatřila mezi tamty ženské, jak je nazývala tetička Jean. Na ty fotky jsem se dívala pořád dokola, přeskakovala jsem očima z jedné na druhou a srdce mi bušilo až v uších.

...............

překlad Anna Halfarová