Emil Hácha byl především člověk, nikoliv politik

ÚVOD

Kniha Prezident lidskosti se začala rodit už v době po pádu komunismu, kdy se české veřejnosti otevřela cesta k poznání osobnosti prezidenta Háchy, a to nejen z hlediska jeho politického působení, ale i ve vztahu k jeho lidskému profilu. K textům zpřístupněným v roce 1990 patřily vzpomínky Háchovi po několik let velmi blízkého Františka Schwarzenberga, napsané s cílem, aby z lidské paměti nevymizel „Hácha – člověk“ a nezůstal v ní jen „Hácha – nešťastný státník“.

Dr. Emil Hácha byl vždy znám především jako problematický protektorátní prezident (v  lepším případě jako třetí prezident ČSR). Pro mne se však právě díky Schwarzenbergovým vzpomínkám a pak i dalším pramenům podobného druhu nestal jen jednou z  kontroverzních postav českých dějin, ale osobností, která natrvalo upoutala mou pozornost. Provází mne celým životem, od 
první studentské seminární práce o Háchovi z počátku devadesátých let přes první háchovskou knihu začínajícího historika z roku 1992 až k této o více než dvacet let pozdější vědecké monografii již mnohem zkušenějšího autora.

Ta je zcela novou prací, nikoliv jen doplněnou a upravenou verzí předešlého díla, od kterého se odlišuje jiným autorským stylem, zaměřením na vědecký ráz textu s  důkladně zpracovaným 
poznámkovým aparátem a  dalšími náležitostmi, mnohem větší šíří použitých zdrojů včetně nejnovější odborné literatury a v neposlední řadě i odlišným obsahem, daným mj. zohledněním kritických ohlasů na mou první knihu a výsledky mnoha let dalšího bádání.

Můj přístup k Háchovi je spojen s empatickou snahou o porozumění jeho způsobu myšlení a  jednání, přičemž se však samozřejmě nevyhýbám ani pramenům, které by toto myšlení a jednání  mohly stavět do špatného světla.

Jde mi o věcné poznání Háchy jako člověka, který měl – tak jako každý – své silné i slabé stránky, který však byl právě především člověkem a neměl by být hodnocen jen v politických, nebo dokonce ideologických souvislostech. Legitimní kritika jeho politických kroků by neměla zapomínat na to, že Hácha nebyl politikem, ale byl ke vstupu do politiky na sklonku života proti své vůli donucen za situace, v níž pro muže v čele národa a státu neexistovala možnost zachovat si čistý štít.

V rámci diskuse o vztahu mezi historickým poznáním a předem danými morálními soudy se ztotožňuji s konstatováním, že „období od konce první Československé republiky až do května 1945“ 
je v českých dějinách specifické tím, že v žádné jiné jejich fázi se „neobjevuje tolik osob, událostí a situací, jejichž historické posouzení by bylo tolik vytlačováno morálním hodnocením. Kategorie 
jako hrdina, zavrženíhodný zrádce či zbabělec nelze při zkoumání dějin protektorátu a přemýšlení nad nimi pominout. Problém však spočívá v tom, že morální soudy historické porozumění často 
zastiňují a znesnadňují."

Ve vztahu k  Háchovi nemůže historikovi jít ani o  jeho oslavování jako hrdiny, ani o jeho zavrhování jako zbabělce, protože černobílé přístupy tohoto druhu by překážely skutečnému pochopení jeho smýšlení.

Pro toto pochopení je však také zásadně důležité nezaměřovat se jen na dobu jeho prezidentství, ale vnímat celý Háchův životní příběh, jehož těžiště leželo jinde než v posledních sedmi letech. Žádnou osobnost nelze objektivně hodnotit jen optikou zaměřenou na léta jejího stáří. Emila Háchu je třeba posuzovat i podle toho, čím byl v době, kdy stál na vrcholu svých sil, tedy za první republiky a především před první světovou válkou. Již v době počátků svobodného historiografického bádání o Háchovi po roce 1989 zaznělo konstatování, že objektivní poznání této osobnosti „s sebou může přinést až detailní studium pramenného materiálu z období před prezidentskou volbou v listopadu 1938“.I když době Háchova prezidentství je z pochopitelných důvodů věnována největší část této knihy, její rozdělení do šesti velkých kapitol zdůrazňuje potřebu celistvého uchopení Háchovy biografie.

První kapitola se zabývá Háchovými jihočeskými kořeny, druhá představuje Háchu jako mladého právníka a českého vlastence působícího v Praze na sklonku habsburské monarchie, třetí je věnována jeho soudcovské dráze vrcholící dlouholetým působením v roli nejvyššího správního soudce první Československé republiky a teprve čtvrtá a pátá pojednávají o Háchovi jako prezidentovi druhé republiky, respektive nesvobodném prezidentovi okupovaných a k nacistickému Německu připojených českých zemí. Předmětem závěrečné šesté kapitoly je pak nejen Háchova poválečná tragická smrt ve vězení bez řádného soudu, ale také soud odborných i laických hlasů a hodnocení Háchy v kontextu nejnovějších českých dějin.

Nejrozsáhlejší a nejkontroverznějšímu období věnovaná pátá kapitola nezačíná až vyhlášením protektorátu, ale již Háchovou cestou do Berlína ze 14. března 1939. Tou skončilo období, ve kterém byl Hácha svobodným člověkem, a začala léta, v nichž byl v podstatě prezidentem v nepřátelském zajetí. Při svém posuzování Háchovy osobnosti a především jeho projevů přihlížím k tomu, že pouze před uvedeným datem mohou být brány jako svobodný výraz jeho přesvědčení, zatímco po něm šlo o projevy člověka nesvobodného.
 

Vít Machálek, z úvodu ke knize