Zemřel básník a redaktor Milan Ohnisko

Milan Ohnisko (1965 - 2026) vyrůstal v Brně sedmdesátých let, jeho rodina si jako mnohé další vypěstovala dvojaký vztah ke komunistickému zřízení – sice vystupovala vůči režimu konformně, doma se však poslouchaly zprávy z Hlasu Ameriky. Rodiče byli přesvědčeni, že není jiná možnost než žít dvojím životem. Jejich syn ale tento názor nesdílel. První povědomí o existenci jiných než většinových občanských aktivit a iniciativ získal Milan Ohnisko, tehdy dvanáctiletý, začátkem roku 1977, v období vzniku prohlášení Charty 77. „O Chartě, v tehdejší dikci režimu skupině samozvanců a zaprodanců, se psalo i v satirickém časopise Dikobraz. Ptal jsem se tehdy matky na to, kdo jsou chartisté, ale podala mi dost bizarní vysvětlení, související s tehdejší diskreditující kampaní proti Ludvíku Vaculíkovi, že to jsou lidé, kteří se fotografují nazí na hřbitově,“ vzpomíná.

Rozhodující pro něj bylo setkání s neoficiální hudební a literární scénou zkraje osmdesátých let, které označuje za iniciační. Tvrdí, že poslech tehdy zakázaných písničkářů jako Karel Kryl a Jaroslav Hutka, jejichž nahrávky získal díky staršímu kamarádovi, ho utvrdil v domněnce, že, kunderovsky řečeno, „život je jinde“. Toto přesvědčení podpořila i četba samizdatem šířené literatury, zejména Bondyho Invalidních sourozenců. Zatímco mnohým lidem četba a poslech pro jejich pocit postavení se režimu stačily a po osobním zapojení do disentu netoužili – od recepce k akci je dost daleko – pamětník naopak o bližší zapojení do disentu usiloval.

zdroj: Paměť národa

..............................

Co tě přivedlo na ten nerozumný nápad psát poezii?

Takovou volbou slov správně naznačuješ navýsost důležitý fakt: ať to bylo, co bylo, člověk k tomu byl přiveden, nikoli že by se pro to rozhodl. Už slovo nápad to v sobě nese. Napadne tě to: zezadu, ze tmy, zákeřně, z keře. Spouštěčem toho, co už kdesi vskrytu čekalo, byla četba básníků, kteří mně mluvili z duše. V mém dospívání to byli mnozí velikáni: Skácel, Holan, Seifert a Halas například, taky Zahradníček či Březina. Rovněž jsem miloval Egona Bondyho. A vůbec celý český underground i různé písničkáře. Záběr jsem měl dost široký. Nicméně opravdu osudovým se mi stalo až setkání s Wernischovou knížkou Včerejší den. Začetl jsem se – a náhle mě to vcuclo, vtáhlo jak vír. Byla to iniciace. Do té doby jsem všelijak tápavě, nejistě napodoboval, hledal tu i onde... Až tohle setkání způsobilo, že jsem objevil svou vlastní notu, melodii, rytmus, bol. Našel svůj intimní karambol. Onen pomyslný bod, z něhož již nebylo návratu.

z rozhovoru s Michalem Šandou, Salon Práva 2015