Deset sbírek najednou: další exploze edice Opium poezie

Jedním z výborů je i Zneužití důvěry kubánského básníka Ángela Escobara. Výbor sestavil Petr Zavadil, který zároveň v doslovu Psaní o život píše:

Nejeden čtenář, který propadl poezii Kubánce Ángela Escobara, si položil otázku, jak je možné, že se takto jedinečné dílo opomíjí, že si s ním literární kritika neví rady a vytěsňuje je na okraj zájmu. Některé odpovědi se nabízejí samy. Jeho texty nezapadají do žádné předem připravené šablony a jejich četba je mnohdy trýznivá. Od Peruánce Césara Valleja, kterého Escobar miloval od mládí, se žádný jihoamerický básník neponořil tak nebezpečně hluboko do bolesti, žádný se nepropadal s takovou intenzitou do každodenní agónie. Všechno v něm skřípá, škrábe, rozdírá.

Jinou odpověď nabídl on sám, když se ocejchoval trojí okrajovostí: byl chudý, černý a básník. K tomu je třeba připojit ještě čtvrtou, na kterou byl ovšem hrdý: byl Kubánec. Tyto překrývající se kategorie vytvářejí složitou spleť textů, které podmiňuje bída, rasová nerovnost i hrůzné dědictví obchodu s otroky. Historická nespravedlnost se u něj prolíná s velmi bolestivou realitou osobního příběhu.

Třetí odpovědí na úvodní otázku totiž může být jeho velmi těžká psychická choroba, která ho nakonec dovedla až k sebevraždě. Schizofrenie mu v dospělém věku dopřávala jen krátké okamžiky klidu či usmíření.

Mezi jeho prvními a posledními texty je patrné směřování k chaosu, který rozbíjí konvenční, už hotové obrazy skutečnosti. Neústupná snaha o poznání v jeho případě znamenala úděsnou zkušenost, před kterou zároveň chtěl uniknout, před jejími přeludy a znepokojivými hlasy. Jedinečnost u něj nevychází z jedince. Escobarovy básně zalidňují postavy Druhého, Cizího, Jiného, Dvojníka. Sváděl s nimi neustálý boj o sebe, o smysl vlastního života. Nic nemohlo být vzdálenější banalitě toho, co psala řada jeho současníků. A vzpouzel se tím snadnému zařazení svých textů.

Znalec jeho díla César A. Salgado, působící na univerzitě v texaském Austinu, nalezl pro jistou bezradnost kritiky nad schizoidní krajností Escobarových básní působivý příměr u Giorgia Agambena. Italský filosof uvažuje o pohledu Muselmanna, vězně, který si sáhl na dno v nacistických koncentračních táborech, a kvůli jeho naprostému odlidštění ho přirovnává k pohledu Gorgony, v jehož zorném poli prakticky nelze existovat. Escobar také předkládá ve svých básních natolik působivou osiřelost, zalidněnou pouze četnými surovými stíny, že si vynucuje čtenářovo zkamenělé, zajíkavé a soucitné ticho.

Násilí v jeho životě bohužel nezačalo nemilosrdnou duševní chorobou. Takto jeden z jeho nejbližších přátel, básník Efraín Rodríguez Santana, popisuje Escobarovo velmi drsné dětství na východě Kuby:

„Chlapce, který se narodil v Sitiocampu v provincii Guantánamo, provází chudoba; chudoba v podobě jedenácti sourozenců, domu z guana s podlahou z udusané hlíny, bosých nohou až do šesti let, matky, která pere prádlo a stará se o děti, a otce, který je holič, prodavač nugátu, venkovan, alkoholik a surový násilník. Luz Marina, jedna ze starších sester, vypráví, že když se otec blížil k chatrči, ve které bydleli, obvykle si pohvizdoval, a že už jen ten zvuk způsoboval, že se menší děti (Cándido, Ángel, Santiago) pomočili do kalhot. Alberto, otec, rodinu opustil, podle všeho kvůli problémům vyvolaným jeho žárlivostí, vždycky spojenou s nelítostným běsněním. Často své děti fyzicky napadá. Cándida, matka, je nedokáže vydržovat všechny, takže se rozhodnou, že se o děti podělí. Nejmladší chlapci (Cándido, Ángel, Santiago) odcházejí s Albertem. Jiná verze mluví o tom, že otec syny unesl, aby donutil Cándidu přijmout ho zpátky. (…) Miriam, jedna z dcer, ujišťuje, že se rodiče s jistou pravidelností vídali. On se chtěl vrátit a ona s tím nesouhlasila. Přesto Alberto dokázal přemluvit Cándidu, pod záminkou, že chlapci jsou nemocní, aby přijela do Santiaga de Cuba, a tehdy k tomu došlo. Alberto zavraždil Cándidu holičskou břitvou. Všechny tři chlapce bude pronásledovat vina. Santiago bodne nožem jednoho souseda; odsoudí ho do vězení v Boniatu, kde se oběsí. Cándido byl alkoholik, panuje domněnka, že dostal infarkt, ale nebylo možné provést pitvu. Objevili ho mrtvého v jeho bytě až po týdnu. Na město v těch dnech udeřil cyklón a on žil sám. Ángel spáchá sebevraždu 14. února 1997. Soudní lékaři upozorňují na to, že ti, kdo se vrhají z budov, si obvykle sednou na okraj balkónu zády k prázdnotě a zvrátí se dozadu; tím si pojistí, že hlava tvrdě narazí na dlažbu.“

Také jeho druhá žena Ana María Jiménezová, zvaná Anita, později vzpomínala na to, jak měl chodidla ještě v dospělém věku zbrázděná jizvami z dob, kdy chodil neustále naboso. Není divu, že v jedné básni Escobar hořce polemizuje s Brechtovým postesknutím: „Střídali jsme země jako boty.“ Hrůzy dětství se pokusil překonat. Jako jediný z rodiny naprosto propadl četbě a odešel studovat do Havany. Nikdy nepřestal být vděčný Castrově revoluci za to, že mu umožnila vymanit se z extrémní bídy. Díky stipendiu se na Národní umělecké škole stal adeptem herectví, mimo jiné ztvárnil Othella, a dramatický prvek je až do konce přítomný i v jeho psaní, se kterým začal velmi mladý a které mu záhy vyneslo i první ocenění. Podobně náruživě prožíval i milostné vztahy.

Brzy se ale jeho mysl, a potažmo i jeho dílo, musela začít potýkat s nemocí. Na jeden z jejích prvních projevů vzpomíná Rodrí­guez Santana:

„Při jakési příležitosti mi herec Jesús González vyprávěl, že se jednoho odpoledne na začátku osmdesátých let procházel po havanském Malecónu s Ángelem, který mu zničehonic sdělil, že se na něj kdosi, kdo šel kolem, ušklíbl. V tu chvíli Jesús neměl jasnou představu o tom, co se přihodilo. Mnohem později jsme o této „události“ uvažovali a vysvětlili jsme si ji jako okamžik, kdy se poprvé veřejně zjevily Ángelovy přízraky. Dalo by se říct, že na té procházce Ángel narazil na Nikoho, na tu podivnou postavu, která bude v jeho díle přítomná s různou mírou intenzity a s různými hodnotami.“

Poezie ho do určité míry dokázala před hrůzou nemoci ochránit. Coby řemeslo i coby zpověď, coby psychoanalýza sebe sama i coby nástroj k pronikání do skutečnosti. Vystihl to sám v jednom z dopisů, které adresoval francouzskému hispanistovi Alainu Sicardovi:

„[…] ty jsi viděl mou poezii, pevně se jí držím, je to jediné místo, kde se se mnou zachází dobře, mohu se vystavovat, předvádět svou duši a Hermés mě netrestá — vláčím své ano, své ne, ztrácím smysly, nacházím a ztrácím sebe.“

ukázka z doslovu Petra Zavadila