Příští voda Lady Vávrové - jaké výzvy přináší život po ztrátě milovaného partnera

Lada Vávrová staví novelu na krátkých, úsečných kapitolách a tlumeném světle z barevných vitráží Martina domu. Motiv barev a světla má v příběhu svůj význam stejně jako odkazy na barokního architekta Jana Blažeje Santiniho.

Autorčiným velkým trumfem je civilnost. Příští voda zbytečně nemele, ale lecjaký břeh citlivého čtenáře by podemlít mohla.

„Zblízka jsem viděla, jak může ztráta milovaného člověka proměnit pozůstalé a deformovat vztahy v rodině. Při psaní Příští vody mě nezajímalo mě, jak se ze ztráty ´uzdravit´, ale jak přežít a nějak pokračovat. Chtěla jsem si tu zkušenost osahat, byla to pro mě určitá terapie. S mužem máme krásné manželství, tím textem jsem se léčila z představy, že by předčasně odešel, byla by to pro mě strašná ztráta. Snažila jsem se vyjádřit svou lásku k němu. Teď mám pocit, že díky knížce bude ještě dlouho živ,“ říká Lada Vávrová o své novele.

Autorka trpěla v náročném životním období nespavostí a jako únik před černými myšlenkami si začala v duchu vymýšlet starší dům, který postupně opravovala. Hádala se sama se sebou, jakou použít dlažbu nebo jestli se do domu hodí luxfery. Jen barevné vitráže tam byly od začátku, o těch nepochybovala. Postupně začala do vysněného domu dosazovat postavy. A najednou o tom všem psala.

„Někdo chce bejt s tebou a někdo vod tebe / ale na každej pád všichni chcem do nebe,“ zpívá se v písničce od Krausberry, kterou nechala Marta, hrdinka Příští vody, zahrát na Janově pohřbu. Jan byl Martinou pozdní láskou. Konečně našla muže, s nímž byla ráda. Ale bohužel ho zas ztratila…

Takže je znovu sama v domku takřka na samotě. Dcery se vytratily. Je to snad proto, že Marta začala žít s Janem? Věnovala se jim dostatečně? Jedna odjela až do Austrálie, druhá zůstala poblíž, ale o to víc se zas odcizila: žije sama a vztah a rodinu jí má nahradit alespoň pes. Kniha se dotýká tématu rodinných tabu. Proč je tak těžké mlčení prolomit?

„Naši předci věřili, že o čem se nemluví, to neexistuje – byla to jejich strategie, jak přežít útrapy,“ myslí si Lada Vávrová. „Patřím k první generaci, která to začala měnit. A nebylo to snadné. Narušit rodinné tabu znamená dotknout se zranitelnosti svých blízkých. Dnešní děti už na takovou hru odmítají přistoupit. Věci pojmenovávají přímo a bez pocitu viny. Co jsme my složitě analyzovali a odpracovávali si v sobě, ony berou jako přirozenou očistu.

Ticho má obrovskou setrvačnost a otevřenost je jediný způsob, jak zatuchlé rodinné vody pročistit. Mimochodem – moji rodiče ještě nenašli odvahu si Příští vodu přečíst.“

V knize sledujeme složitou linii ženských vztahů. Nakolik se Marta snaží staré rodinné vzorce prolomit? „Ze začátku se nesnažila moc šťastně, protože s dcerami nekomunikovala. Zaběhnuté vzorce často prolomit ani nejde. Stává se, že se chováte opačně, než se chovala vaše matka, a přeženete to do jiného extrému,“ říká Lada Vávrová, „věřím, že současná společnost je otevřenější, že už bychom mohli rodinná schémata opustit či je alespoň pojmenovat.“

Proč bývají vztahy mezi matkami a dcerami tak komplikované?

„Matka je pro dceru prvním vzorem ženské role. Sledujeme ji od dětství, učíme se od ní a postupně si všímáme i věcí, které dělá špatně. Často pak v dospělosti spadneme do druhého extrému – ve snaze nebýt jako ona to přeženeme opačným směrem, což vytváří napětí. Vztahy s matkami jsou navíc zatížené obrovským očekáváním. Zatímco otcům společnost i my samy odpouštíme mnohá selhání poměrně snadno, od matek podvědomě požadujeme dokonalost. A to, co jim neodpustíme, si pak v sobě neseme jako zátěž,“ uzavírá autorka Příští vody.

Lada Vávrová (*1967) vystudovala ČVUT FEL. Více než dvě desetiletí podnikala v oblasti personalistiky, pracovala s lidmi a jejich profesními i osobními příběhy. V současnosti působí ve státní správě a věnuje se koučování. Ve svém psaní se zaměřuje na mezilidské vztahy, na to, co zůstává nevyřčené, a vnitřní proměnu. Novela Příští voda je jejím literárním debutem.