Na počátku

„Nemám rád velká slova,“ řekl pak. „Jenže bez velkých slov se to nedá nazvat.“ Andrzej Sapkowski 

Poslední přání

Na počátku byla láska. Nebo něco na ten způsob. Míň patetickýho, zato o hodně víc frustrujícího. Něco, co se vám zareje pod kůži s tvrdohlavostí lodního šroubu, a ne a ne to dostat ven. Zásah hned napoprvý. Čistej průstřel. Můžu dál pobíhat kolem s křečovitým úsměvem a křičet: „To je dobrý. Je to jenom škrábanec.“ Můžu. Ale stejně jako feťák bude mít už navždycky problém s šedou normálností běžnýho života, protože zahlídnul zlatej záblesk odjinud, i mně bylo jasný, že tahle zabijácká chemie je úplně jiný kafe než doposud. Kdyby mi podobný věci nezpůsobovaly bolení zubů, tak bych musela říct, že to byla láska na první pohled. Protože přesně ten jeden pohled nám stačil. Oběma.

Když ve filmu potkáte pravou lásku, čas se zastaví. Všichni kolem štronzo, hrajou jímavý smyčce, ti dva dotyčný k sobě doplujou a zmizí ve víru růžovejch květů. Klasickej scénář. Nám se teda nezastavilo nic. Čas si běžel zběsile dál. Moment byl pryč a vypadalo to, že všechno bude hezky při starým. Ale osudu se zřejmě naše nesourodá dvojice zamlouvala, nejspíš mu to připadalo legrační. A tak vynaložil poměrně dost úsilí, aby u prvního pohledu nezůstalo. Přišel postupně druhej, třetí, čtvrtej… Citlivější jedince by stačilo párkrát popostrčit. Nám natvrdlejším, který jsme zvolili osvědčenou strategii: „O ničem nevím. Nic se nestalo. Zamíst ten bordel pod koberec. Supr, paráda, uklizeno,“ musel osud hodit rukavici víckrát. Já jsem se nejdřív se slovy „Hele, hochu, něco ti tu upadlo, koukej si to sebrat“ dost bránila. „Sorry, do toho nejdu. Já mám ráda svůj klídek a tohle vypadá spíš na katastrofu.“ Ok, tak ještě jednou. „Ale dyť je menší! A taky mladší. Mám svý zásady!“ „Kláro, ty vole!!!“ „No jo, dyť už jdu.“

Musela jsem se vykašlat na všechno, co si myslím o lásce, vztazích a lidech obecně. Musela jsem se vykašlat na to, co si myslím, že vím o sobě. Musela jsem jednou provždy vypnout ty neustále blikající rudý kontrolky: „Letíte špatným směrem. Obraťte to. Tady to vůbec neznáte. Přecházíte hranici. Zpátky. Zpátky. Zpátky.“ A ty se nejlíp vypínaj tak, že do nich prásknete hlavou. Ze svýho lety opečovávanýho klidu, kdy se moje vztahy odvíjely celkem korektně, předvídatelně, bez zbytečnejch emocí. Kdy jsem nebyla ani tolik zamilovaná jako spíš zvědavá, jsem skočila rovnou do neznáma. Po hlavě. Bez padáku. Já nevím. Dá se mluvit o lásce, když se nemůžu rozhodnout, jestli ho chci obejmout, nebo mu vyrvat holýma rukama srdce z těla a házet s ním o zeď, nebo ho obejmout a vyrvat mu to srdce zároveň, nebo ho obejmout a to srdce mu vyrvat až pak? Myslím, že jo. A něco takovýho se bez velkejch slov vyjádřit nedá.