Ukázka:

POSLEDNÍ VEČER VAŠEHO ŽIVOTA

Jakmile Nelson vstoupil dovnitř, v sále se rozhostilo zaražené ticho a on tam jen vzpřímeně stál, popotahoval se za opasek a vnímal pozornost nasměrovanou ke své osobě. Pokud někdy byla doba, kdy potřeboval, aby z něj vyzařovala sebejistota, bylo to právě teď. Kráčel směrem k pokladně a cítil, jak se k němu obracejí oči všech v místnosti, zatímco jakýsi muž středního věku v šusťákové soupravě popadl svoji tašku a rychle zamířil k východu. Za přepážkou seděla žena hodně po třicítce se špatně obarvenými vlasy. Když k ní Nelson přistoupil, vzhlédla od svého výtisku Grazia a přejela ho pohledem odshora dolů.

„Jeden lístek, prosím,“ řekl Nelson a podal jí přes pult desetilibrovou bankovku, načež žena zalovila v přihrádce kasy, aby mu vrátila nazpět a zároveň mu podala nálepku, která na sobě měla číslo, Číslo 37, které si připevnil na sako. V hale bylo shromážděno pár desítek lidí, většinou zaraženě postávajících o samotě a hledících do svých telefonů a Nelson se podíval na hodinky. Načasoval si svůj příchod a myslel si, že všechno začne krátce poté, co projde dveřmi. Možná proto, že jeho oblečení vneslo do místnosti ovzduší autority, přešla ke stojanu s mikrofonem jakási žena, naklonila se k němu a obligátní otázku „Je ta věc zapnutá?“ vyslovila s ústy příliš blízko k ochranné mřížce mikrofonu. Místností se rozlehla natolik silná akustická zpětná vazba, že všichni přítomní o kus couvli a zakryli si uši. „Slyšíte mě?“ zeptala se. „Slyší tě, Alice,“ křikla na ni pokladní, na jejíž vlastní jmenovce stálo Belinda. „Tak se do toho pusť, ty jedna blbko."

Dobře,“ řekla Alice, zářící radostí. „Tak tedy, všechny vás tady dnes večer srdečně vítám. Někteří z vás tady už byli – ano, poznávám vás, vy zoufalci! –, ale jiní jsou tu noví. Předpokládám, že jste všichni nervózní, ale doufám, že jste také natěšení, protože“ – a tady znovu zvedla hlas – „dnes možná bude POSLEDNÍ VEČER VAŠEHO ŽIVOTA!“ Její obličej explodoval štěstím, načež propukla v potlesk, zatímco lidé shromáždění před ní se zmateně dívali jeden na druhého, nejistí, zda správně slyšeli. „Kobyla jedna tupá,“ zamumlala Belinda, která se teď připlížila k Nelsonovi a dostávala se nebezpečně blízko tomu, aby se ho dotkla. Ve skutečnosti si byl jistý, že cítí jednu z jejích rukou, jak jej hladí po levé hýždi. „Ach ne, řekla jsem to špatně, viďte?“ zamračila se Alice. „Není to poslední večer vašeho života. Tedy mohl by být, to nikdo neví. Stát se může cokoliv. Ale ne, já jsem chtěla říct, že“ – znovu zvedla hlas – „dnes by mohl být poslední večer zbytku vašeho života!“ Zasténání z obecenstva. „Ne, takhle to taky není správně? Och, drahoušci, omlouvám se, je to...“

„První večer zbytku vašeho života!“ zařvala Belinda, která ho teď rozhodně svírala za půlky, a Nelson popošel dopředu, aby se dostal mimo její dosah. „Prokrista, Alice, ty to pokaždé řekneš špatně! Je to, jako bys podala mikrofon Melu Gibsonovi, který má za sebou šest hodin rozlučky se svobodou, a zeptala se ho, jestli chce jet v létě na dovolenou do Izraele.“ „Ano, tak je to,“ přitakala Alice, zatvářila se omluvně a její obličej na sebe vzal barvu červené řepy. „Zbytek prvního večera vašeho života. Omlouvám se. A teď mi dovolte poděkovat vám všem za to, že jste přišli na náš šestý večer rychlorandění v roce 2021. Mám takovou radost, když tady vidím tolik osamělých, ubohých lidí, všech doufajících, že najdou někoho, kdo by mohl dát jejich životům smysl. Pro Belindu a mě to tolik znamená...“

„Pro mě to neznamená nic,“ zamumlala pokladní Nelsonovi do ucha. „Ale miluju muže v uniformě, to tedy jo.“ „... že jste sem dnes večer přišli. Jste snílci a my sníme vaše sny. Láska, láska je zvláštní. Mnozí lidé ji považují za hru. Jste osamělí. Můžete být pan Osamělý nebo slečna Osamělá, ale máte víru. Máte víru-víru-víru. Říkám, že máte víru, pokud chcete tančit s někým, kdo vás miluje, a sníte spolu sladké sny, dokud si vás sluneční paprsek nenajde. Cítíte dnes večer lásku? Možná je to trochu legrační, ale já ji cítím...“ „Blábolí tady ten svůj stupidní proslov pokaždé,“ řekla Belinda a podrážděně zavrtěla hlavou. „Opravdu, někdy bych jí nejraději přitiskla polštář na obličej.“ „Ten pocit uvnitř. Takže si nedělejte starosti, pokud řeknete něco hloupého, jako třeba miluji tě, i když to možná říct nechcete, protože se všichni vidíte úplně poprvé, ale pamatujte na to, že každý z vás je krásný, to je pravda, každým myslitelným způsobem, a potřebujete si navzájem otevřít svá srdce, protože jeden z vás drží zámek a druhý k němu má klíč.“ „Myslím, že už byste raději měla odejít,“ vykřikl jakýsi muž v zadní části místnosti a Nelson se tím směrem podíval. Byl velký, plešatý a statný a na nálepce měl Číslo 22.

„Nepoddejte se pocitu, že jste pod tlakem, to je vše, oč vás žádám,“ pokračovala Alice. „A možná pro vás dnešní večer skončí tím, že vzlétnete bez křídel!“ „Takže se pak zřítíte k zemi a rozletíte se na kusy jako meloun,“ zařvalo Číslo 22. „V pořádku,“ řekla Alice, která zjevně dospěla ke konci svého proslovu, a skoro se zdálo, že se jí ulevilo, stejně jako všem ostatním v sále. Nelson pociťoval zklamání a přemítal, zda nejenže nevyhodil 9 liber za lístek za tuhle šaškárnu, ale také 142,50 libry za svoji policejní uniformu. „Za starých časů,“ pokračovala Alice, „kdy muži doma dělali všechny kutilské práce a ženy věděly, jak upéct dokonalý piškotový dort, jsme mívaly dvě řady sedadel, ženy na jedné straně a muži na druhé. Tohle se samozřejmě už dělat nesmí, protože by to protiřečilo zákonům o rovnoprávnosti pohlaví a podle všeho, co vím, mohou být někteří z vás heterosexuálové, někteří mohou být gayové a někteří mohou být lesbičky. Což je v pořádku. Je tu místo pro všechny z vás bez ohledu na to, jaké máte úchylky. Někteří z vás možná ani nevědí, co jsou. Nedávno jsem uváděla jednu z těchto akcí v Battersea a jeden muž mi tam řekl, že je pansexuální. Když jsem přišla domů, vygooglila jsem si, co to znamená! Jenže to bylo v Battersea, a jak jistě víte, vy jste tady na mnohem vyšší úrovni. Možné je cokoliv. Měla bych dodat, že necítím žádné předsudky vůči těm ženám, které nejezdí na mé straně autobusu, ať jsou jakékoliv. Anebo vůči mužům, kteří… také jezdí… možná sedí dole. V patrovém autobuse. Anebo možná dokonce chodí pěšky! Anebo používají bicykly, kdo ví?“

Celá rozzářená přejela pohledem obecenstvo, které již nepohodlně šoupalo nohama a říkalo si, zda by si nemohli udělat přestávku. „Stávají se všelijaké věci,“ dodala Alice, „tak například sousedka mojí nejlepší kamarádky má dceru, která je lesbička, a je to opravdu milé malé stvoření, takže je to velmi smutné, jenže se letos bude vdávat, dá-li se to tak říci, za ženu, dá-li se to tak říci, a já mám za ni velkou radost, dá-li se to tak říci. Prostě to tak bývá, na světě je šance pro kohokoliv! Každá stará ponožka potká svoji starou botu!“ Nelson se díval, jak si dva lidé strhli svoje nálepky s čísly a odešli ze sálu, a zvažoval, že udělá to samé, ale měl pocit, jako by pomalu projížděl kolem místa automobilové nehody. Nechtěl na to zírat, ale nemohl si pomoci.

„Tak dobrá,“ řekla Alice, znovu se opřela o mikrofon a zhluboka vydechla. „Takže takto děláme věci od té doby, co nastoupila rovnoprávnost.“ Při slově rovnoprávnost nakreslila prsty ve vzduchu uvozovky. „Posaďte se na jakékoliv místo, které se vám líbí, a začněte si povídat s člověkem, sedícím naproti vám.“ Při slově naproti opět udělala ve vzduchu z nevysvětlitelných důvodů uvozovky. „Někteří budou lidé toho pohlaví, které vás přitahuje, a jiní nebudou. Ale bez ohledu na to, koho máte proti sobě, povídejte si spolu. Mluvte, jako byste byli normální, vyrovnaní lidé. A když zazvoním na zvoneček, což bude každé tři minuty, všichni se přesunete o jedno místo doleva a začnete si povídat s tím, kdo bude sedět proti vám. Je vám to jasné? Samozřejmě že je. Jasné jako facka, slyším vás odpovídat! Ha ha ha! Jestli ne, všechno pochopíte, hned jak začneme. Takže teď, bez dalších okolků, a vycházejíc z toho, jak nejsem zvyklá hovořit nahlas, dovolte mi vyzvat vás všechny, abyste se posadili, a jakmile zazvoním na zvoneček, mluvte, mluvte, prostě jenom mluvte...“ „Prostě kurva mluvte,“ ozvala se Belinda. „Takže ať hra začne a ať je vám osud příznivě nakloněn, a čest těm, kteří dnes padnou!“ Vzala zvoneček a zazvonila na něj těsně u mikrofonu tak hlasitě, až si Nelson pomyslel, že mu vystříkne krev z uší. „Tak, jděte na to, inspektore Gadgete,“ řekla Belinda a odlepila se od jeho těla. „Snažte se, jak jen to půjde. Budu vás sledovat.“

překlad Hana Březáková