Kdopak je vlastně šťastný na světě?

Jak pseudonym vznikl, už si přesně nepamatuju. Takové věci většinou začínají jako hra – podepíšete se přezdívkou a ona se vám pak zalíbí. Zní přece hezky, ne? Ta řada hlásek je libozvučná a taky je příjemné se trochu vzdálit sám sobě. Každopádně jsem v dětství četl Příběh lvice Elsy a epidemie AIDS představovala vydatný zdroj nejrůznějších mýtů a fobií: pozor na jehly před hlavním nádražím! Další věc je literární kontext. Na přelomu tisíciletí se spousta českých básníků snažila navazovat na tradici a někteří si dokonce přibírali druhé křestní jméno – jako obrozenci v devatenáctém století. To mě opravdu zaráželo! Vůbec jsem nechápal, proč by se po všech avantgardních a subkulturních stylizacích uplynulého století měli mladí básníci prezentovat jako nějací venkovští učitelé. Takže jsem to vzal za opačný konec. 

Elsa Aids, z rozhovoru pro Česká centra

Ukázky:

Zlatohlávek

Kocovina a první sníh.

Ráno se dívám na holé kmeny

na prázdném pozadí

a připadám si napůl šťastný a napůl po smrti.

Nejspíš jsem tam, kde jsem chtěl být.

Když mi byly čtyři roky,

měl jsem jemné blonďaté vlásky.

Stařena z přízemí mi říkala zlatohlávek,

dokonce andílek,

a lákala mě k sobě sladkostmi.

Jednou, když mě zase vzala dovnitř,

povalil jsem ji na zem

a utekl na schodiště.

Co bylo dál,

už nevím.

Časem mi vlasy ztmavly,

skoro zčernaly.

Hezké vzpomínky

Na libeňském nádraží už jsou vánoce.

Žena se jmelím v kabelce mluví o štěňátkách:

Stane se, že se přidusí,

ale jsou to mazlíčci.

Já míval kolii,

svěřuje se pracovník ostrahy

a sklesle se usmívá.

Salát nemám, ale vezu si cukroví.

Rohlíčky vyskládám

na talíř s obrázkem měsíce

a letících vran.

Zhasnu, abych viděl ven na stíny za okny,

a kousek po kousku budu ujídat.

Kdoví, třeba přivolám

hezké vzpomínky.