Shakespearovi nablízku - knižní rozhovor s legendou české anglistiky Martinem Hilským

Z Úvodu:

Věcí, na něž jsem se ho chtěl zeptat, se přitom za ta léta, co se známe, nastřádalo doopravdy hodně, včetně těch, na něž se neodpovídá snadno. Snad i proto trvala příprava přítomné knihy tak dlouho. Začali jsme se nad ní potkávat už v roce 2022; hned na začátku jsme si vytyčili základní obrysy a témata, jimž jsme se chtěli věnovat, a povětšinou jsme se jich drželi, i když nás hovor často zavedl do zcela nečekaných končin.

Tomu ostatně napomáhalo prostředí: scházeli jsme se u Hilských doma, v jejich zimní zahradě, jež je zároveň jejich domácí knihovnou, takže jsme měli většinu knih, na něž přišla řeč, neustále po ruce – nebylo tudíž nic jednoduššího než po té či oné sáhnout a nalistovat právě probíranou pasáž. Občas jsem nějakou knihu či literární časopis přinesl coby námět já (domácí přípravě na každé setkání jsem se věnoval minimálně stejně poctivě, jako bych se připravoval na vysokoškolský seminář), občas nám nějaký ten materiál chyběl a parafrázovali jsme jej zpaměti, ale do příště jsme si jej dohledali verbatim. 

Pravidelnou frekvenci našich setkání někdy narušilo neobvyklé pracovní vytížení, jindy třeba zdravotní problémy či další nečekané komplikace, ale nakonec jsme nahráli bezmála padesát hodin rozhovoru.

Hodně z toho, o čem jsme si povídali, se do knihy nevešlo: leccos zůstalo z různých důvodů off the record hned, leccos spadlo pod stůl při závěrečném redakčním zpracování knihy. Těch bezmála tři sta stran, které nakonec čtenářům předkládáme, každopádně zachycuje jednu z nejkrásnějších kapitol mého pracovního života – a nezbývá než doufat, že v nich nalezne zalíbení i čtenář.
Petr Onufer 

Ukázka z rozhovoru:

Když jsem se poslední dobou soustředěně pročítal recenzními ohlasy tvého rozsáhlého překladatelského a esejistického díla, uvědomil jsem si, že těch negativních je doopravdy málo. O to víc stojí za pozornost. V několika případech jsi na ně dokonce reagoval, což mi též připadá hodné pozoru, protože myslím nejsi zrovna polemický typ.

Nejsem, no. Nejsem na polemiky stavěný, nemám je rád a nikdy v životě jsem žádnou nevyvolal. Což o mně samozřejmě něco vypovídá – v dobrém i ve zlém, to nevím, podle toho, jak se to vezme. Když třeba v půlce devadesátých let vyšla v Kritické Příloze Revolver Revue negativní recenze Petra Dudka na moji knihu Modernisté, náš společný přítel Láďa Nagy, vynikající anglista a překladatel, mi právě tohle vytýkal; říkal mi: „Martine, vždyť v Anglii se kritici a literáti a básníci veřejně přou příšerně ostře, někdy se úplně verbálně rvou, proč ty si to necháš líbit? Proč na to nereaguješ?“ No, „vytýkal“ možná není ten správný výraz, ale rozhodně měl dojem, že bych měl být daleko ostřejší a razantně se ozvat. Jenže člověk je takový, jaký je, a já jsem v tomhle možná měkký, což může být chyba, to do jisté míry přiznávám. 

Řekl bych, že to je věc charakterového ustrojení. Že prostě nemáš rád konflikt. 
Nemám, to máš pravdu. Ale taky jsem si uvědomil, že to souvisí i s mou akademickou prací, protože jsem napsal doslova stovky posudků na diplomové a disertační práce a vím – a dodnes si to vyčítám –, že jsem možná byl někdy nespravedlivý, moc přísný, zvlášť když těch prací bylo moc… Posuzoval jsem jich třeba deset najednou, chápej, a termín byl čtrnáct dní. Každopádně jsem brzo pochopil, že mi dělá daleko větší radost napsat posudek na diplomku či disertaci, která se mi líbí, a že mě trápí, když musím psát posudky negativní. U těch posudků pro Odeon jsem to měl podobně, a ve vlastním psaní zrovna tak. A co se kritiky týče…

Říkám to, Petře, trochu nerad, ale já svým založením de facto nejsem kritik. A to je problém. Jsem velmi kritický vůči sobě, na sebe umím být velmi přísný, to mě nijak netrápí. Ale s hodnocením jiných (ať už studentů na fakultě, nebo lidí mimo fakultu) jsem měl vždycky potíže, a hlavně se mi těžko říkaly ty negativní věci. A taky jsem se občas mýlil, což se myslím stane úplně každému, jen ne každý to přizná. Já se to přiznávat snažím; nebyly to snad těžké omyly, ale chyby jistě ano. 

A víš, ta recenze Petra Dudka mě tehdy vzala hned z několika důvodů. Jednak člověk samozřejmě není rád, když někdo pohaní jeho práci. S tím se ovšem musí počítat, když jdeš s kůží na trh, a je to v pořádku, nemusí se každému líbit, co děláš. Ale mě mrzelo, jakým způsobem byla ta recenze napsaná a taky že hodně mířila – aspoň se mi zdálo – ad hominem. To poslední mi bylo líto asi nejvíc,

Petr Dudek byl můj oblíbený student a hodně jsem si ho vážil; když jsem se stal šéfem anglistiky, stál jsem o to, aby na té katedře taky nějak figuroval, ale on brzo po škole nastoupil myslím do české redakce BBC či kam. Každopádně mi bylo všelijak, když se v té recenzi podprahově naznačovalo, že jsem nějak spjat s minulým režimem a že se z toho už nikdy nevybabrám. Já se ti přiznám, že jsem to bral jako lidský faul, protože jsem měl za to, že jsme s Petrem přátelé… A přátelé můžou k sobě být klidně kritičtí; právě proto, že jsou přátelé, si mohou říct věci, které by těžko řekli někomu jinému – jenže mně nic podobného do očí Petr nikdy neřekl. 

Jistě, nebyl jsem disident, ale přece jen jsem se snad nějak nezaprodal nebo nekolaboroval. Petr Dudek měl asi pocit, že ano, a dokládal to na mé knize Angloamerická „nová kritika“, což byla 
jediná kniha, která mi za normalizace vyšla, a to v univerzitním nakladatelství v nákladu sedmi set kusů. A to byl druhý problém té recenze: tvářila se jako kritika právě vydaných Modernistů, ale skoro půlka z ní byla věnována té dvacet let staré práci, psané a vydané za normalizace, v podmínkách tuhé cenzury. A v té recenzi se naznačovalo, že Modernisté jsou kniha bez názoru, protože jsem se svůj názor naučil schovávat za normalizace (příkladem toho byla právě Angloamerická „nová kritika“), a už se to nemůžu odnaučit – ta recenze se ostatně jmenovala „Na schovávanou s vlastním názorem“.

Upřímně řečeno, mně se tehdy v té recenzi nezdálo ani to, jakým způsobem její autor odmávnul Angloamerickou „novou kritiku“. Ano, je to kniha vydaná za normalizace, někde tam cituješ Marxe, aby to vůbec mohlo vyjít, ale je to kvalitní přehledová monografie. A mimochodem: dodnes tu o „nové kritice“, stěžejním kritickém hnutí anglofonní literatury 20. století, nevyšla zasvěcenější práce. Z té recenze se ovšem zdá, že by Dudek býval chtěl, abys tu knihu napsal jinak: myslím, že ta recenze není ani tak útok ad hominem jako spíš střet koncepcí. Dudek chtěl metakritickou analýzu, ty jsi napsal literárněhistorickou příručku. 

Možná. Mně se ale zdálo, že se ta recenze tváří jako suverénní, velmi erudovaná kritika, a přitom je to spíš takový politicko-kulturní akt. Co se týče té Angloamerické „nové kritiky“, prosím, to je celkem snadný terč, nejsem na tu knížku nijak pyšný – navzdory tvým vlídným slovům o ní – a dneska bych ji napsal jinak, i když doopravdy myslím, že kritická literatura, o níž pojednává, je tam přečtená a reflektovaná poctivě. Ale co se týče Modernistů, tam podle mě recenzent naprosto nepochopil žánr, to není literárněhistorické nebo literárněkritické pojednání, to je kniha esejů, propána! Mně šlo o esej ve staré britské tradici, essay, který mluví v nutných zkratkách, ale ve zkratkách, které jsou prožité, vydřené hodinami práce, a pak na ty hodiny práce zapomeneš a nahodíš třeba kapitolu o hlemýžďovi u Virginie Woolfové. A přes toho hlemýždě tam dostaneš věci, které bys pracně popisoval na mnoha stránkách – vlastně je to jakási metafora, která se tu Woolfovou snaží postihnout v její podstatě.

Připadá mi, že vlastně jediná relevantnější výtka se týkala doslovu, takového žertovného postskripta, v němž jsem se pokoušel odlehčeným způsobem říct něco o postmodernismu. Tam nemám Petru Dudkovi ani trochu za zlé, že to napálil, protože jsem věděl, že to je riskantní a že si o nějakou tu kritiku koleduju. Celý ten doslov je postavený na tom, že nikdo přesně neví, co to postmodernismus je, a přesto to figuruje jako takový střechový termín, který pojmenovává spousty různých věcí. A já jsem to v takových vypointovaných aforismech chtěl nějak přiblížit.