Úvod do buddhistického nazírání duchovní skutečnosti

1. V ZRCADLE SMRTI

Svou první zkušenost se smrtí jsem zažil, když mi bylo asi sedm. Chystali jsme se opustit východní vysočinu a cestovat do středního Tibetu. Samten, jeden z osobních asistentů mého mistra, byl obdivuhodný mnich, který byl ke mně v dětství moc hodný. Měl jasný, kulatý, boubelatý obličej, vždycky ochotný rozzářit se v úsměvu. V klášteře ho měli všichni rádi, protože byl tak dobrosrdečný. Můj mistr každý den předával učení a iniciace a vedl praxe a obřady. Kvečeru jsem shromáždil své kamarády a pořádali jsme malé divadelní představení, při němž jsme si přehrávali dopolední události. Samten mi vždycky půjčil šatstvo, které měl mistr ráno na sobě. Nikdy mě neodmítl.

Potom Samten najednou onemocněl a bylo zřejmé, že nepřežije. Odjezd jsme museli odložit. Na následující dva týdny nikdy nezapomenu. Nad vším visel jako mrak pach smrti; cítím ho znovu, kdykoli pomyslím na onu dobu. Klášter byl prosycen intenzivním vědomím smrti. Nebylo to však vůbec morbidní nebo děsivé; v přítomnosti mistra nabývala Samtenova smrt zvláštního významu. Stala se lekcí pro nás všechny. Samten ležel na lůžku u okna v chrámku mistrovy rezidence. Věděl jsem, že umírá. Občas jsem vešel a sedl si k jeho loži. Nemohl mluvit a já jsem byl otřesen změnou jeho obličeje, který byl teď vychrtlý a stažený. Uvědomoval jsem si, že se nás chystá opustit a že ho už nikdy neuvidíme. Bylo mi z toho moc smutno a cítil jsem se opuštěný.

Samten neměl lehkou smrt. Zvuk jeho těžkého dechu nás pronásledoval všude a cítili jsme, jak se jeho tělo rozkládá. S výjimkou jeho oddechování bylo v klášteře naprosté ticho. Všechno se soustřeďovalo na Samtena. Ale ačkoli bylo v Samtenově dlouhém umírání tolik utrpení, všichni jsme viděli, že hluboko v jeho nitru vládne mír a důvěra. Napřed jsem si to nedovedl vysvětlit, ale pak jsem si uvědomil, z čeho pocházejí – z jeho víry a výcviku a z přítomnosti našeho mistra. A ačkoli mi bylo smutno, věděl jsem, že když je tu náš mistr, všechno bude v pořádku, protože bude s to pomoci Samtenovi k vysvobození.

Později jsem se dozvěděl, že je snem každého praktikujícího umírat v přítomnosti svého mistra a mít to štěstí, že ho smrtí povede mistr. Když Džamjang Khjence klidně vedl Samtena jeho umíráním, seznamoval ho postupně se všemi etapami procesu, kterými prochází. Přesnost mistrových vědomostí i jeho jistota a klid mě ohromovaly. Pokojná důvěra mého mistra, byl-li přítomen, povzbudila i nejvystrašenějšího člověka. Teď nám Džamjang Khjence odhaloval svou nebojácnost vůči smrti. Ne že by kdy bral smrt na lehkou váhu; často nám říkával, že se jí bojí, a varoval nás, abychom se k ní nestavěli naivně nebo samolibě. Co to však umožňovalo mému mistrovi čelit smrti způsobem, který byl současně střízlivý i veselý, tak praktický a přece tak tajemně bezstarostný? Ta myšlenka mě fascinovala a stále jsem se jí musel zabývat. Samtenova smrt byla pro mne otřesem. Už v sedmi letech jsem poprvé zahlédl mohutnou sílu tradice, jejíž součástí jsem se stával i já, a začínal jsem chápat účel duchovní praxe. Praxe umožnila Samtenovi smířit se se smrtí a pomohla mu jasně pochopit, že útrapy a bolest mohou být součástí hlubokého, přirozeného procesu očisty. Praxe přinesla mému mistrovi úplné poznání toho, co je to smrt, a přesnou techniku, jak člověka smrtí provést.

.............

překlad Dušan Zbavitel