Ke kontextu ukázky. Ta pochází z prosince 1989, kdy byl Jáchym Topol součástí Nezávislého tiskového střediska, které v Praze vydávalo Informační servis, důležitou info tiskovinu těch nepřehledných a překotných dnů. Přímý nástupcem Infromačního servisu se později stal týdeník Respekt.

O důvěře
Ze zprávy parlamentní komise, otištěné v Rudém právu dne 5.12. 1989, vyjímáme: „Důsledné objasnění událostí ze dne 17. 11. 1989 a uplatnění politické i právní odpovědnosti vůči konkrétním viníkům protiprávního jednání jsou podle názoru parlamentní komise jedinou cestou k obnovení důvěry veřejnosti ve Sbor národní bezpečnosti a jednou z forem položení záruk funkčnosti právního státu.“ Podle této citace bychom snad mohli uhodnout následující scénář. Několik viníků na nejrůznějších stupních velení bude snad odhaleno, jejich jména zveřejněna. Budou postaveni před soud a možná i odsouzeni. Každému je jasné, že nejde o nějakého toho majora, plukovníka nebo kapitána, který k útoku na demonstranty bezprostředně zavelel, ale že obvinění jsou namířena proti osobám, které stály anebo dosud stojí na nejvyšších stupních stranického žebříčku. A možná že i na této úrovni dojde k odhalení a nakonec i k soudům. Ale obnoví tohle všechno „důvěru veřejnosti ve Sbor národní bezpečnosti“? A nebyla důvěra veřejnosti k SNB zcela prázdným pojmem již dávno před 17. 11.? Důvěra ve sbor, který od roku 1948 slouží ve všech svých složkách jako vykonavatel moci KSČ, sbor, jehož příslušníci, tito vykonavatelé povolání „skutečných mužů“, bojovali vždy nejen proti kriminalitě, ale jejichž funkcí byla i neustálá kontrola obyvatelstva a uplatňování následných represí proti komukoli, kdo se opovážil projevit svůj názor, jakkoli vybočit z pořádku diktovaného totalitní mocí, ať už šlo o opoziční činnost nebo o vtipkování v hospodě. Zprávy o poměrech v nápravných zařízeních také nenasvědčují tomu, že by příslušníci SNV požívali obzvláštní důvěry veřejnosti. Tedy nejen toho zlomku populace, který v čs. vězeních pobývá více méně stále. K dispozici jsou otřesná svědectví z doby zcela nedávné, např. sborník „O československém vězeňství“, vydaný Chartou 77, který je souhrnem zkušeností politických vězňů posledních let.(Mezi autory je Jiří Volf, Jiří Gruntorád, Ota Veverka, Jaroslav Šavrda a další.) Činnost SNV z padesátých let se v období pražského jara stala námětem vyšetřování zvláštních komisí, mj. komise Kolderovy. Neexistuje žádný důvod, proč ve vyšetřování těchto zločinů nepokračovat.
Nejde nám o to plivnout na každého, kdo nosí či nosil uniformu, je jisté, že příslušníci SNB i PS VB byli vždy řízeni z vyšších, odpovědných míst, že hlavní roli při politických procesech a při celkovém „normalizování“ hrály špičky stranického aparátu a samozřejmě Státní bezpečnosti. Pro obnovení důvěry veřejnosti je nezbytné, aby sami příslušníci SNB přestali hrát roli, která je ve vědomí veřejnosti zafixovaná – totiž roli všemocného arogantního policajta, slepě vykonávajícího všechny příkazy – ať už šlo o rozehnání koncertu, anebo sledování bytu nějakého aktivisty, až po bití bezbranných lidí, ukazujících prázdné ruce, a začali se chovat podle dobře známého, i když zdiskreditovaného hesla: „Sloužím lidu“. K tomu by podle našeho názoru posloužily i dobře viditelná osobní označení jednotlivých příslušníků. Tedy opatření vylučující jakoukoli anonymitu, opatření naprosto běžné v demokratických zemích, opatření, které se svého času dobře uplatnilo i u nás.
Informační servis, 1989