Slib, který ovlivnil celé generace

/ Michal Vaněček, Tomáš Weiss

Knihy Mlýn od Michala Vaněčka je časosběrný dokument (zahrnující více než 100 let), který je zpracován na podkladě skutečného příběhu. Navíc se čtenáři mohou přímo na skutečné místo události, kde se děj odehrával, zajet podívat, neboť hoslovický mlýn v okrese Strakonice je nyní kulturní památkou a rovněž se stává častým objektem pro filmaře.
Knihy Mlýn od Michala Vaněčka je časosběrný dokument (zahrnující více než 100 let), který je zpracován na podkladě skutečného příběhu. Navíc se čtenáři mohou přímo na skutečné místo události, kde se děj odehrával, zajet podívat, neboť hoslovický mlýn v okrese Strakonice je nyní kulturní památkou a rovněž se stává častým objektem pro filmaře.

Místo předmluvy:

Děj knihy zahrnuje velice dlouhé časové období a je psán z pohledu imaginárního pozorovatele. Příběh se opírá o skutečné postavy a jejich skutečné osudy. Přesto je celý smyšlený. Ale stejně tak by mohl být klidně pravdivý. Bude-li však několik lidí popisovat tutéž událost, uslyšíme s největší pravděpodobností i několik různých vyprávění. Podobně jako když se dávní spolužáci ze základní školy sejdou na třídním srazu, vyprávějí si historky ze školy a zjistí, že každý si pamatuje něco jiného, a někdy to skoro vypadá, jako by chodili každý do jiné školy.

Proto se nedá pravda najít ani v tomto příběhu. A vlastně asi ani není důležité hledat univerzální pravdu, protože nic takového neexistuje. Nikdo nezná všechna fakta a souvislosti mezi nimi, nikdo neví, co se kdy v jakém okamžiku honilo jednotlivým aktérům událostí hlavou. Není důležité najít pravdu. Důležité je přemýšlet o tom, kde žijeme, jakou máme minulost a kam směřujeme. Věnuji tuto knihu všem, kteří neztratili odvahu a schopnost o věcech přemýšlet a dělat si na ně vlastní názor.

Volně inspirováno skutečnými událostmi a postavami. Děj a osudy postav jsou smyšlené

 

Ukázky:

1930

Velká oprava mlýna

V roce 1930 se Hadrbolcovi rozhodli pro velkou opravu mlýna. Už to za ty roky potřeboval. Bylo třeba vyspravit zeď, která podpírala vodní kolo, vyměnit došky. Roubená stavení potřebovala vyspravit a leckde i omítka už byla opadaná.

Celou usedlost tvořila původní mlýnice s obytnou částí, chlévy s kolnou a stodola. Všechny stavby byly kryté došky, roubené či zděné ze smíšeného zdiva. Jako ke každému mlýnu k němu samozřejmě patřil také rybníček s náhonem a rozlehlý sad a louky.

 

Po náročné opravě mlýn prokoukl. Obytný dům s mlýnicí tvořilo patrové stavení o rozměrech asi deset krát patnáct metrů. Široká střecha byla krytá došky. Obvodové zdi byly zděné kamenné, obytná část, patrové komory a šalanda pak sroubené z mírně přitesaných trámů. Stropy byly povalové, jak se kdysi dělávaly, v mlýnici byl strop vyroben ze širokých fošen. Ze vstupní síně se vcházelo do čtyř prostor. Černá kuchyně byla přizpůsobena vytápění se sporákem, který spolu s pecí vévodil sousední světnici. Do ní se vcházelo po dřevěné podlaze ze širokých prken. Skladový prostor mlýna měl podlahu z udusané hlíny. Mlýnice v levé části byla srdcem celého mlýna. Měla původní jednoduché, takzvané české složení, s jedním mlýnským kamenem, násypkou a ostatními potřebnými součástmi.

Dvůr mlýna uzavírala vedle brány obdélná zděná kamenná budova chlévů se sedlovou střechou. Prostor chléva byl sklenut třemi klenbami. Na chlév navazovala kolna pro vozy, nářadí a zemědělské stroje. Prostor pod střechou se využíval jako seník. Ke střední části dvorního průčelí chlévů byly přistavěny roubené prasečí chlívky.

Za mlýnem na svahu stála stodola obdélníkového půdorysu, jejíž sedlová střecha s dřevěnými štíty byla opět došková. Stodola byla zčásti kamenná a zčásti roubená, za stodolou stál žentour. Mlýn poháněla voda přiváděná vantroky z malého rybníka. Rybník byl zajištěn příkrým náspem a hrází a nacházel se těsně nad budovou mlýna, takže na koupání a chytání ryb to nebylo daleko.

 

Skrýš

František už byl chlap jak hora, táhlo mu na třicítku a o svého třináctiletého bratra Karla se staral jak o vlastního syna. Přes veliký věkový rozdíl měli k sobě bratři blízko. Všechnu práci dělali spolu a Karel se snažil, seč mohl, aby svému staršímu bratru, který mu byl kromě otce největším vzorem, ve všem stačil.

Karel byl stejně jako František mimořádně inteligentní a pan řídící také naléhal na Hadrbolce, že chlapec by měl jít studovat. Bratři se někdy bavili tím, že si dávali početní příklady a počítali je z hlavy. Bavilo je to. Ale nenapadlo je, že by měli opustit mlýn. Mlýn byl jejich domov, navíc teď z gruntu opravený, a co by dělali jiného? Mlýn jim oběma učaroval.

Při velké přestavbě a opravě mlýna došlo i na opravu místy se rozpadající zdi, která podpírala val a vodní kolo.

Zeď byla dvojitá, vystavěná ze dvou řad kamenů. V jednom místě, už nad valem, byla ve zdi poměrně velká dutina.

František vyspravoval zeď maltou. Karel mu pomáhal. Míchal maltu a nosil ji Františkovi.

„Franto, udělejme si tady skrýš. Tajnou, víš.“

„A k čemu skrýš?“ smál se František.

„To je jedno,“ mávl rukou Karel, „něco si tam budu schovávat.“

František se smál. „No dobře, jestli ti to udělá radost.“ Byla to sice pro něj práce navíc, ale měl smysl pro legraci a co by neudělal pro mladšího bratra. Chvíli přemýšleli, jak to udělat.

„Necháme volné kameny zvenku, od vodního kola, i zevnitř. Jeden a jeden. Aby se tam dalo dostat z obou stran. Ale nesmí to být poznat. Zevnitř se to může sice zakrýt omítkou, ale necháme si tam značku,“ vymyslel nakonec František.

Karel nadšeně souhlasil. Co tam bude schovávat, nevěděl. Ale to bylo v tu chvíli jedno. Nově opravený mlýn dostal zbrusu nový punc tajemství.

Vymysleli a udělali to dobře. Nepřišel na to ani starý Hadrbolec, když přišel večer po synech kontrolovat práci.

„Když na to nepřišel táta, tak je to opravdu tajný,“ radoval se tiše Karel, když šli večer s Františkem na kutě.

 

Slib

Starý Hadrbolec toho moc nenamluvil. Jeho kluci byli po něm. Proto neskrývali překvapení, když na ně otec zavolal: „Chlapci, chci s vámi mluvit!“

Musel to být skutečně závažný důvod, protože otec donesl lahev pálenky a tři sklenky. Usedli ke stolu. Otec vytáhl špunt z láhve a všem nalil. Pozvedl sklenku a naráz ji vypil. Počkal, až tak učiní i Karel s Františkem, a znovu dolil.

„Čekají nás zlé časy,“ řekl.

Oba synové mlčeli a čekali, co bude dál. Otec se rozhlédl po místnosti a ukázal kolem dokola rukou. „O tohle všechno se musíte starat. Až tady jednou nebudu.“ Karel s Františkem byli zvyklí mluvit jen tehdy, když bylo třeba něco říct. Neunavovali se tedy zbytečnými větami jako „ale tatínku, přece se nechystáte do hrobu, vy nás ještě přežijete“ a podobně. A tak jenom přikývli.

„Mlýn dostane tady Karel,“ řekl otec a ukázal prstem na Karla.

Karel nadzvedl obočí. „Ale táto, grunt přece dědí nejstarší, a to je tady Franta.“

„Františkovi zaručíš výminek. Budete mlýn spravovat spolu. Ty jsi mladší, tak je to záruka, že třeba Františka přežiješ a budeš mlýn spravovat dál. Kdybyste nedej bůh neměli potomky. A slíbíte mi, tady a teď, že tento rodinný majetek navždy uchráníte. Ať se stane cokoliv!“ Bouchl pěstí do stolu a rozhlédl se po synech. „Slibte mi to!“

Nebylo o čem diskutovat. „Slibuju,“ přikývl Karel. „Slibujeme, táto,“ pokýval hlavou František. Otec pozvedl sklenku a synové ho následovali.

František neměl nic proti tomu, aby mlýn zdědil Karel. Karel si vždy s otcem rozuměl lépe. Totiž přesněji řečeno, ti dva spolu nejlépe mlčeli. A v tom mlčení si rozuměli. František tak jako tak vnímal mlýn jako něco, co je třeba převzít a spravovat z generace na generaci, a bylo mu vcelku jedno, komu v rodině to bude patřit. Karel to vnímal stejně a ani ve snu by ho nenapadlo, že by František neměl ve mlýně zůstat.

Otec nalil potřetí.

Pozvedl sklenku, ale na půli cesty se zarazil. „Byl tu Kejzlar a vedl divné řeči.“

„Jaké řeči?“ zeptal se František.

„Máme mlýn a největší statek ve vsi. Závist, chlapci, závist. Budou nám chtít všechno sebrat.“

„Jak sebrat?“ nechápal Karel.

„No prostě znárodnit, ukrást,“ zavrčel na něj František.

„Jeden by řekl,“ začal Karel a obrátil do sebe sklenku, „že skončila válka a to nejhorší máme za sebou.“

„Nezapomeňte na to, co jste mi slíbili!“ pozvedl otec sklenku. Pak mlčky vstal a odnesl lahev do almary. „No, co tady sedíte,“ řekl škádlivě, „to nemáte co na práci? Pojďte, jdem něco dělat, práce stojí!“

Bratři se na sebe podívali a přikývli. Vstali a vyšli ven za otcem.

 

Hrabě Chánovský

„Hele, to snad není možný,“ ukázal František rukou do dvora, „sám mladej pan hrabě přijel s obilím.“

Zaclonil si oči rukou a pozoroval přijíždějící vůz. Na kozlíku vedle kočího a čeledína skutečně seděl mladý hrabě Chánovský. Bertík. Tak mu aspoň říkali oba bratři. Jmenoval se Albert. Však byli od sebe s Karlem jen o čtyři roky. A František ho znal jako malého chlapce, když přijížděl do mlýna a nadšeně pozoroval, jak se z obilných zrn stává voňavá mouka.

Hrabě seskočil z vozu a oprašoval si oděv. Pozoroval, jak čeledín s kočím skládají pytle se zrním.

„Jak se daří, mladej pane?“ poplácal ho po rameni Karel.

Albert se mu zahleděl do očí.

„Děláš si legraci?“ usmál se smutně. „Jak se může dařit?“

Karel sklopil oči. „Promiň, já vím. Blbá doba. Asi pro všechny.“

Hrabě pozoroval kočího s čeledínem a bylo vidět, že převrací v hlavě nějakou myšlenku. Vzal Karla kolem ramen a odvedl ho stranou.

„Karle,“ řekl tiše, „možná budu muset pryč.“

„Jak pryč? Kam?“ nechápal Karel.

„Prostě pryč, to je jedno,“ mávl rukou hrabě, „mám část rodiny venku, to přece víš.“

Karel se na něj pátravě díval.

„Podívej, kdyby o to šlo a musel jsem odejít, můžu si u vás něco schovat?“

Karel nezaváhal. „Samozřejmě, kdykoliv.“

Hrabě si povzdechl. „Čeká nás špatná doba. Mnohem horší, než si umíte představit. Bojím se, že mě zavřou.“

„Prosím tě, proč by tě zavírali?“ snažil se odlehčit situaci Karel.

„Proč?“ zvýšil hlas Chánovský. „No zkrátka protože můžou. A potřebujou se zbavit šlechty, kulaků, těch, co bojovali v Anglii, prostě všech, co nejsou komunisti a můžou jim škodit.“

„Vidíš to moc černě,“ chlácholil ho Karel.

„Kéž by! A za vaším tátou snad nebyl Kejzlar a nevyhrožoval, že vám to tu stejně všechno znárodní?“

„No jo, ale to je Kejzlar, však víš, že je to vůl,“ namítal Karel.

„Jenže oni jsou takoví všichni,“ stál si na svém Chánovský, „a jestli nejsou, tak za chvíli budou. Zachutná jim moc a pocit, že můžou všechno.“

Karel mlčky přemýšlel.

Chánovský mávl rukou. „Za pár let si to všechno řeknem,“ usmál se, „třeba máš pravdu a bude všechno jinak.“

Poplácal zvesela Karla po zádech, aby hovor nějak ukončil.

Za těch pár let uvidíš, že jsem měl pravdu já, pomyslel si v duchu.

 

Nikdy nepodceňujte hloupost většího množství lidí

Farář Hřib šel v neděli odpoledne na procházku. Rád chodíval kolem mlýna. To místo mu připadalo magické a oblíbil si i oba bratry.

Vrata do dvora byla otevřená. Tak ze zvědavosti nakoukl do dvora. Bratři seděli na zápraží.

„Pozdrav pánbůh,“ řekl Hřib.

„Ale to jsou k nám hosti!“ zvolal František. „Pojďte dál, velebnosti.“

Faráře měli rádi a vždy ho rádi viděli. Od něj se nedala čekat zrada ani úskok. Navíc to byl vzdělaný člověk a bratři se vždy těšili na jeho kázání. A k tomu to byl chlap samý sval, a to jim, silákům, samo sebou imponovalo.

Farář došel k zápraží a usedl za stůl.

„Chcete napít? Vodu, nebo něco ostřejšího?“ zeptal se Karel.

„Děkuji, voda stačí,“ poděkoval farář.

Chvíli seděli a mlčky užívali pohody nedělního odpoledne.

Na Karlovi bylo vidět, že o něčem přemýšlí.

„Copak je?“ ozval se Hřib, jako by mu četl myšlenky.

„Ale,“ začal pomalu František, „zrovna jsme tady s Karlem rozmlouvali, co nás čeká. Pane faráři, jak vy to vidíte? Co je to teď za divnou dobu? Tak jsme se všichni radovali, že je po válce. No, všichni říkají, že to komunisti myslí s lidma dobře. Ale, víte, byl tu nedávno hrabě z Hněvčic, ze zámku, Chánovský, znáte ho, taky občas přijede k nám do kostela…“

Farář přikývl.

„Bertík, teda rozumějte jako hrabě, mluví divně, bojí se…“

Hřib mlčel.

„Pane faráři, myslíte, že to bude špatný, bude to malér? Přece se lidi nenechají okrást nebo ovládnout, to přece není možný!“

„Drazí moji,“ pohlédl na ně farář, „nikdy nepodceňujte hloupost většího množství lidí. A stejně tak lidskou závist.“

„Vy myslíte, že lidi jsou hloupí?“ nechápal Karel.

„Většina lidí nedokáže domyslet důsledky drobných činů, rozhodnutí. Za války spousta lidí ve své podstatě poslušně trpěla fašismus, německé jho, řada lidí kolaborovala. Teď hledají viníky. Hledají viníky za sebe. Za všechno, za všechny křivdy, za svoje viny hledají ty, kteří mají být ukřižováni a doufají tak ve své vlastní vykoupení.“

Farář se napil vody z hrnečku.

„Rád bych vám dal jasnou odpověď, ale já ji nemám. Bojím se jako vy. Tím víc, že se obávám, že v nové době nebude místa pro víru.“

„Seberou nám majetek?“ zeptal se František.

„Asi ano, a nejen vám,“ přikývl farář, „ale co je horší, seberou nám víru. Víru v Boha, víru v budoucnost. Dohromady to znamená, že v nás potlačí víru v sebe sama. A z toho mám strach. Toho se bojím. Doopravdy bojím.“

Slunce zapadalo za les a kreslilo stíny, které se postupně prodlužovaly. Nebe měnilo barvu do oranžova a pak do temně rudé barvy.

„Bůh s námi.“ Farář vstal a zamířil domů.

 

Mlýn

359

Další články

„Druhá půlka padesátých let. Stalin před nedávnem zemřel. Skrz Libeň projíždí vlak. V dělnické periferii Prahy stále žijí a pracují dělníci. Za jedním rozsvíceným oknem pozoruje malá školačka okolní svět. Co se jí dnes přihodilo a co ji čeká zítra? Říkají o ní, že je epes krotilelka tygrů…“ Víc jak půl století staré "tweety" připravil k vydání syn Tobiáš Jirous  a a jednotlivé zápisky ilustroval linoryty Matěj Lipavský. Foto u článku Bohdan Holomíček.
Ukázky

Krátké deníkové zápisy Věry Jirousové z let 1956 - 1963

„Druhá půlka padesátých let. Stalin před nedávnem zemřel. Skrz Libeň projíždí vlak. V dělnické periferii Prahy stále žijí a pracují dělníci. Za jedním rozsvíceným oknem pozoruje malá školačka okolní svět. Co se jí dnes přihodilo a co ji čeká zítra? Říkají o ní, že je epes krotilelka tygrů…“ Víc jak půl století staré "tweety" připravil k vydání syn Tobiáš Jirous a a jednotlivé zápisky ilustroval linoryty Matěj Lipavský. Foto u článku Bohdan Holomíček.
 | Tobiáš Jirous, Tomáš Weiss
Na otázku: co děláte? většinou odpovídá, že se kymácí na volné noze. Rád se prochází městem a umí ťukat do klávesnice. Má talent na svižné zachycení řečí, co lidi vedou a situací, které žijou. Jeho nová kniha Výsek je výběrem z jeho sloupků, které psal pro  webový časois Čilichili.
Ukázky

Hakl - sloupkař z pavlače

Na otázku: co děláte? většinou odpovídá, že se kymácí na volné noze. Rád se prochází městem a umí ťukat do klávesnice. Má talent na svižné zachycení řečí, co lidi vedou a situací, které žijou. Jeho nová kniha Výsek je výběrem z jeho sloupků, které psal pro webový časois Čilichili.
 | Emil Hakl, Tomáš Weiss
"Pro tuto knihu jsem se snažil získat co nejvíce dosud aktivních osobností ve vyšším věku. Doufám, že se mi podařilo vytvořit naprosto ojedinělou skupinu umělců, vědců, lékařů, sportovců, politiků, kněží a dalších osobností známých širokému okruhu čtenářů. Jejich prostřednictvím lze nejlépe přesvědčit ty, kdo si se stářím nevědí rady, že si lze prodloužit život, především aktivitou." Miloš Zapletal  - Nesmrtelní
Ukázky

To už je ten podzim života nebo ještě ne?

"Pro tuto knihu jsem se snažil získat co nejvíce dosud aktivních osobností ve vyšším věku. Doufám, že se mi podařilo vytvořit naprosto ojedinělou skupinu umělců, vědců, lékařů, sportovců, politiků, kněží a dalších osobností známých širokému okruhu čtenářů. Jejich prostřednictvím lze nejlépe přesvědčit ty, kdo si se stářím nevědí rady, že si lze prodloužit život, především aktivitou." Miloš Zapletal - Nesmrtelní