ukázka z kapitoly Jiří Suchý:

Přečetl jsem snad všechny jeho knížky, samozřejmě se mi líbily, jak jinak… Když jsem si však pořídil jeho novou útlou knížečku Klaun si povídá s Bohem, užasl jsem.Takové téma bych od něj nečekal.Vážné, dokonce závažné! Naštěstí ani v této obtížné látce nechyběl typický hu­mor Jiřího Suchého.A tak jsem se za ním vydal, abychom si popovídali i o této knížce.Stejně je mezi Nesmrtelnými osobnostmi, a tak to zmák­neme z jedné vody načisto.Než jsme se dostali ke knížce, vypálil jsem na něj tradiční otázku, která se prolíná mojí knížkou.Tedy jak chápe slovo nesmrtelný?

Nesmrtelný? To se dá samozřejmě vykládat různým způsobem.Jednak v přeneseném smyslu, jednak ve smyslu doslovném.Nesmrtelným je třeba Beethoven, poněvadž složil skladby, které už tu budou navždyc­ky.Nesmrtelný fakticky byl například Kostěj Nesmrtelný, což byl zlo­duch ze sovětské filmové pohádky.Nějak ho nedokázali ubít, vždycky vstal z mrtvých…

Ve své nové knížce Klaun si povídá s Bohem říkám, že Bůh je pro mě cosi, co naprogramovalo celej ten náš vesmír, poněvadž v něm cítím obrovskej řád.

Představa, že se to tak náhodou postupně vyvíjelo, od toho velkého třesku až po Alberta Einsteina, aniž by to bylo předem naprogramová­no, mě jaksi neuspokojuje. Samotný ten třesk: Třesklo to samo? Řekl si ten Třesk, že třeskne, nebo jestli dal někdo povel „pal“? Ten třesk si povel dát nemohl, poněvadž před tím, než to třesklo, nemohl exi­stovat. Existoval jakýsi Netřesk. Ten si povel dát nemohl. Tam cítím program, kterej byl předem vytvořen a podle kterýho se rozjela dejme tomu evoluce.

Třídím si to, abych došel k něčemu, co bych si uměl sám před sebou obhájit. Myslím, že je to poctivější než věřit něčemu, co řekne někdo z kazatelny, a ty ovečky říkaj: „Ano, pan farář má pravdu.“ Rozebírám tam zkrátka různý věci a polemizuju. Jak je třeba možný, že v otče­náši je věta, kde se modlíme k Bohu „Neuveď nás v pokušení“? Uvést v pokušení má přece v popisu práce ďábel. Proč tedy žádáme na Bohu, aby nás neuvedl v pokušení on? K tomu jsem došel před několika lety a hle, teď papež František řekl, že je třeba tuhle větu v otčenáši změ­nit, že v této podobě nedává smysl.

Jeden dobrý muž mi řekl, že se stal ateistou, když mu katecheta nespravedlivě ubalil pár facek. Divil jsem se, že stačilo pár facek a on ztratil víru – nás třískali přes ruce učitelé češtiny a přírodopisu, ale přesto jsem se jakž takž naučil česky psát a přírodní vědy ctím.Ale každej jsme zkrátka jinej.Já vlastně nikdy víru neztratil, jen jsem si zapochyboval o některých místech, která se mi nezdála příliš logická.

V knížce mám taky jednu stať o řadě zjevení Panny Marie.Lurdy, Medžugorje nebo La Saletta. A Panna Marie má na sobě pokaždé jiné oblečení. Kdo jí asi vymýšlí ten šatník? Že by se šaty vymyslely samy, mně připadá nepravděpodobné. Její šaty jsou mimo dobu, kdy žila, jsou i mimo naši současnost. Jsou to vlastně speciální nadčasové mo­dely. Takové pošetilé myšlenky mě napadají.

Jeden pan farář, kterej tu moji knížku četl ještě v rukopise, přišel jednou do divadla, a tak jsem se ho optal, co si o knížce myslí, jestli to není na exkomunikaci. A on odpověděl: „Naopak! To je zralé pro ka­zatelnu.“ Přišel se tenkrát podívat na hru, ve které jsem já hrál faráře, kterýho znectí bulvární tisk. On totiž z takovejch přisprostlejch, drs­nejch holek udělal postupně dobrej pěveckej sbor a noviny ho za tu ušlechtilou snahu pasovaly na děvkaře. Hra se jmenovala Jako když tiskne a já jsem byl v černém obleku, na krku kolárek, zatímco on při­šel do Semaforu v normálním civilu a s rozhalenkou. Upřímně jsme se tomu zasmáli a on slíbil, že příště přijde ve svém profesním oblečení. Opravdu přišel v černém obleku a s kolárkem na krku. Jenomže my zrovna hráli Aristofanovu Lysistratu, a jak známo, tak Aristofanes byl dost velkej sprosťák. Nevím, jak se pan farář toho večera v hledišti cí­til.

◾◾◾

U většiny lidí platí, že čím jsou starší, tím víc věří v Boha, v nesmrtel­nost, zkrátka přemýšlejí o tom, co bude dál, po smrti.Ti, po nichž tady zůstane nějaké dílo, významný odkaz či něco velkého, zapamatovatel­ného, mohou být klidnější. Ale co my ostatní smrtelníci? Co s tím? Jak se připravovat na ten fyzický konec? Je to konec absolutní? Anebo nás ještě něco čeká?

Mně v mládí Bůh někam utekl. Z náboženského pohledu jsem vlastně nevěřící. Moc mne to dřív netrápilo. Když jsem se však přiblížil věku, jemuž se říká „stáří“ či laskavěji „podzim života“, najednou mi začala být zima… Jak se ta zima blíží, přemýšlím podobně jako většina z nás. Jak to bude dál? Zmizí i vzpomínky, zážitky, láska? Mohu se ještě na něco těšit? Co po mně zůstane?

Přes svoji celoživotní nevíru však samozřejmě věřím v přírodu, jak mnozí říkáme. Také v něco nadpřirozeného, neuchopitelného, trvalé­ho. Například na vesmír, jehož nekonečnost si však neumím představit. Lidský mozek na to zkrátka nemá, podobně jako třeba papoušek nikdy nesloží a nezazpívá Osudovou anebo žádný pes nikdy nedokáže zareci­tovat Bezručovu Maryčku Magdónovu. Na to někteří z nás lidí mají, ale papoušci a psi zkrátka ne.K tomu je příroda (či Bůh) nestvořila. Nás na­štěstí ano.Na pochopení nekonečna, nechť časového, či prostorového, však nemáme zase my lidé. Většině z nás to nebylo dáno.

Abych se ale vrátil k tomu stárnutí. Jak je to třeba ve stáří se sexem? Můj prastrýc Jan měl například na kamarádku mé mámy chuť i v devadesáti. Při oslavě jeho devadesátin se před ním někdy k ránu zamkla do pokoje a on, ťukaje na dveře, vykřikoval: „Růženko, já ještě tak starý nejsem!“

Říká se, že přikázání „Nesesmilníš“ je dokladem toho, že to desatero dávala dohromady řada moudrých, kteří už měli mládí dávno za sebou, a tak tomu zkrátka nepřáli. S pokročilým věkem samozřejmě tahleta aktivita ubejvá. Když jsem byl při největší síle, v pětadvaceti, třiceti le­tech, tak sex byl středobodem mého myšlení. Jako je to asi u každýho v tom věku. A tak trochu jsem se obával, že jednou mě tyhle síly opustí a co si pak počnu? Ale příroda je – alespoň v mým případě – tak milo­srdná, že ten sex už tím středobodem přestal být a já začal objevovat spoustu jiných věcí.Proto jsem třeba nenapsal knížku o Bohu, když mně bylo dvacet, ale začal jsem ji psát v sedmdesáti.

◾◾◾

S Jiřím Suchým se naprosto shoduji i v názoru na současnou politiku.Donedávna jsme s mojí ženou seděli skoro každý večer u zpráv a větši­nou kroutili hlavami. Najednou jsme si uvědomili, jak je to absurdní, že se pak při procházce za krásného počasí a v nádherné přírodě hádáme o politice, která nám denně bere dobrou náladu. Od té doby jsme zprávy ze svého života úplně vypustili.

Jiří Suchý ve hře Šest žen probírá s Jitkou Molavcovou, že kdyby Jindřich VIII.nezdědil po otci trůn, musel by získat sympatie voličů, aby byl králem. Diváci se samozřejmě smějí a Jiří Suchý na závěr dodá­vá: „Jak by se měl chudák Jindřich rozhodnout, koho získat, když jedni mají pravdu a těch druhých je víc?“

V historii Semaforu jsme se několikrát stali kočující společností. Na­konec nám Praha 6 vybudovala krásný divadlo, je nám tam dobře.Je to nejkrásnější Semafor, jaký jsme měli. Poslední dobou dostáváme od města nádherný grant. Byly doby, kdy se na magistrátu dostala kul­tura do nepravých rukou a z původně slíbeného grantu jsme nedostali ani polovinu.Tenkrát všechna postižená divadla vyrazila do ulic a de­monstrovalo se. Já jsem řečnil na náměstí – nikdy by mě nenapadlo, že budu donucen něco takovýho provozovat .Ale provozoval jsem a do­cela mě to bavilo. V divadle jsme hráli dokonce jakejsi kabaret a najeli jsme na satiru. Kabaret se jmenoval Děti kapitána Granta. Byl nesmír­ně úspěšnej, ale hráli jsme ho jen pětkrát, protože pak jsme náhle slí­benej grant dostali. Příslušnej radní byl posléze odstraněn a bylo zas dobře.

Nevím, jak to bude, až přestanu hrát. Před časem jsem si o tom po­vídal se Zdeňkem Svěrákem. Rozesmál mě, když říkal, že je to zatím ještě dobrý, ale že v souboru bohužel nastává ztráta paměti. S tou i já mám své zkušenosti, ale ta se souboru netýká, protože my tam máme skoro samou mládež a ta si ztrátu paměti nemůže dovolit. Se Zdeňkem Svěrákem jsme si řekli, že necháme na rozhodnutí diváků, kdy přestat hrát. Ti nám to naznačí, že přestanou chodit.

Pro mě je vzorem německej herec holandského původu Johannes Heesters. Za protektorátu jsme ho vídali v mnoha filmech. Byl to hez­kej člověk, herec a zpěvák. Když mu bylo sto šest, tak podnikl turné po Německu se svojí one man show. A taky jsem viděl jeho reklamu na benzín – to mu bylo teprve sto čtyři let! Jel v takovým sporťáku, sám ho řídil, najednou prudce zastavil a řekl: „To byla nádhera! Cítil jsem se, jako kdyby mi bylo pětadevadesát!“ Zemřel ve sto osmi letech. A já se rozhodl pro stejný věk.