Krátké deníkové zápisy Věry Jirousové z let 1956 - 1963

Předmluva

Knížky vznikají z různých důvodů, tahle se vyloupla díky náhodě a vlastně i ze zvědavosti. Na jedno výročí máminých narozenin (kdy jako obvykle jsem neměl nic moc připraveného) mě napadlo (pro odlehčení vzpomínkového večera) přepsat pro přátele něco, co by je překvapilo. Na vrchu bedny od banánů s máminou pozůstalostí leželo několik školních zápisníků. Věděl jsem, že byly pro matku důležité, ale nikdy jsem do nich během jejího života nenahlédl. Milimetrová písmenka dětského rukopisu odrazovala od čtení jako přirozená šifra.

Vzal jsem si lupu. Rozvrh hodin, domácí úkoly… a najednou, uprostřed očekávatelných poznámek, velkým tiskacím písmem: NUDA. A na další stránce zase: NUDA!, tentokrát s vykřičníkem. To mě zaujalo. Co se jí honilo hlavou? Po pár stránkách jsem zjistil, že vedle zapisování školních povinností deníky obsahují krátké „tweety“, rychlé postřehy komentující situace odehrávající se tak nějak pod čarou všedních událostí. Přišlo mi to vtipné, bylo to často nečekaně drzé a přímočaré.

Přepsal jsem první rok 1956 měsíc po měsíci. Přiznám se, nebral jsem to tehdy jako „literaturu“, byla to pro mě milá kuriozita pro pobavení. S dalším únorem (ano, zase na výročí) jsem vyluštil rok 1957. Tím jsem si samozřejmě zadělal na problém, od té chvíle se mě pořád někdo ptal: „A jak to pokračovalo?“

Přepsat deníky kompletně trvalo dlouhé měsíce. Mámino písmo se v průběhu let vypsalo, ale čitelnosti to moc nepomáhalo. Uvědomil jsem si, že málokdy máme možnost vidět důležité momenty v životě člověka tak přímo před sebou. Stránku po stránce se z malé holčičky stávala dívka. Osoba s názory. Někdo, kdo se snaží své myšlenky čím dál lépe formulovat. Jako bych sledoval tenký potůček slov, které se jednou chtějí stát silnou řekou vět. Ze školních zápisníků, kde to podstatné se schovávalo pod čarou, se stalo místo pro nejosobnější záznamy – skutečné deníky.

Tobiáš Jirous