Kolik dílů bude mít série z Oddělení Q? Zdá se,  že díl po díle stoupá význam postavy Asada. Máte s ním velké plány?

Co se týče Asada, je to jeden z klíčových elementů Departmentu Q.  A samozřejmě má Asad taky svůj zvláštní příběh, který odhalíte  v průběhu jednotlivých dílů. Předpokládám, že to skončí deseti díly. Nakonec budete znát téměř všechna tajemství, nejen ta Asadova, ale i Carlova a Rosina…

Pátý díl v řadě se odehrává v prostředí dětských gangů. Jak vypadal výzkum, nebo s tímto prostředím máte své zkušenosti?

Svým způsobem dělám průzkum pokaždé. V případě knihy Marco bylo nejexotičtějším místem, kam jsem jel, Kamerun. Ale v zásadě jsem strávil spousty času pozorováním každodenního života kolem. Marco jako jedinec patří k té nejspodnější spodině společnosti. Když budete mít oči otevřené, uvidíte takové lidi v ulicích Kodaně.

V Zabijácích popisujete partičku vyvolených, kteří tvoří jakési běsnící bratrstvo. Má tento příběh nějaký reálný předobraz?

Před lety mne opravdu dostaly dva filmy – jeden z nich je „Kdyby“ Lindsay Andersona a další „Mechanický pomeranč“  Stanleyho Kubrica. A pak bylo zveřejněno, že byl vyloučen jeden ze studentů velmi známé dánské internátní školy v souvislosti s případem znásilnění. Původní název knihy „Zabijáci bažantů“ (poznámka: tak se kniha jmenuje v Dánsku) vzbuzuje představu lidí, kteří se cítí přehlížení a které můžeme najít ve skupinách, kde jsou lidé spojeni v jakémsi bratrstvu a udělají úplně cokoli, aby jej udrželi pohromadě.  Takové skupiny lidí najdete kdekoli, nejen v internátních školách, a mohou být pro své okolí velmi škodlivé.

Co bude po Oddělení Q.?  Nemáte v plánu zkusit i jiný žánr, jako třeba Jo Nesbo, který napsal pár dětských knih?

Než jsem začal psát sérii Oddělení Q a ještě pár let před  tím, než začal psát Jo Nesbo, jsem napsal několik politických thrillerů – těším se, že se k tomu vrátím. Už mám pár nápadů…

V sedmi letech jste poslal dánským úřadům petici, abyste mohl používat křestní jméno Jussi. Jak vás to napadlo a proč zrovna toto jméno?

Nebyl jsem pokřtěn Jussi, moje rodina mi začala říkat Julle, pak Juniore, ale nakonec mi matka, velká fanynka švédského tenora Jussi Björlinga, začala říkat Jussi.  Když jsem měl jít do školy, tatínek mi řekl, že bych si měl zvyknout na to, že mi budou říkat Carl, protože jsem nebyl pokřtěn Jussi.  S tím jsem prostě nemohl žít a tak moji rodiče poslali žádost králi a poprosili ho, aby přidal „Jussiho“ na seznam mých křestních jmen.  Potvrzení jsem dostal těsně před začátkem školy.