Když dámy načtou S elegancí ježka - rozhovor s Taťjánou Medveckou a Lucií Pernetovou

Jak na vás působila samotná kniha a její příběh?

Taťjana Medvecká: Přiznám se, že jsem z úvodních stran byla poněkud zmatená a celé se mi to zdálo být příliš sofistikované. Ale postupně se mi text víc a více zamlouval a nakonec jsem byla opravdu stržená a dojatá.

Knihu vyprávějí vaše postavy „na střídačku“? Četla jste ji celou nebo jen své linie?

Lucie Pernetová: Četla jsem ji celou. Netroufla bych si přijít do studia a znát jen své „repliky“.

Jak se vám líbila Renée jako postava "utajené intelektuálky"?

Taťjana Medvecká: Shodou okolností jsem nedávno četla v rozhlase Himmlerovu kuchařku, která je také francouzské provenience. Nemohu se ubránit dojmu, že v obou případech jde až o jakousi exhibici znalostí zmíněných autorů. V prvním případě historicko-politických, ve druhém filosofických. A navíc jsou v obou případech protagonistkami prosté ženy: kuchařka a domovnice. Zvláštní shoda náhod, nemyslíte?

Řekla byste, že máte něco společného?
Taťjana Medvecká: Renée a já? Nic mě nenapadá! Na rozdíl od  Renée mi nebyla dána schopnost nějak originálně přemýšlet nebo se dokonce zabývat filosofií. Možná nacházím drobnou podobnost v okouzlení japonskou kulturou, jejíž úspornost mě vždy fascinovala nebo jisté zalíbení v jazyce a gramatice. Přišlo mi nádherné, jak se Renée dokázala vytočit nad špatně umístěnou čárkou ve větě. To, co se může většině lidí jevit jako naprostá marginálie, kterou ani nevnímají, ji přimělo k obžalobě celého společenského systému. Tu pasáž jsem si vychutnala.

A jak vy jste se sžila s Palomou, předčasně vyspělou, přemýšlivou dvanáctiletou dívenkou?

Lucie Pernetová: Nejprve jsem moc nevěděla, jak na to, ale naštěstí v tom člověk není sám, takže jsme snad s paní režisérkou Jitkou Škápíkovou našly cestu, která se líbila nám a bude snad i posluchačům. Zjistilo se, že pokud se nesnažím znít dospěle, jsem vlastně dítě. Takže nakonec těch dvanáct let nebyl tak těžký úkol.

A čím vás inspirovala?

Lucie Pernetová: Jako s každou knihou si člověk uvědomuje, že je tolik toho, co nezná a zajímalo by ho to. Určitě je inspirující její láska ke všemu japonskému.

Posluchači a diváci vás mají možná spojenou hlavně s pozitivně naladěnými postavami, ale Renée je spíš taková nabručená. Jak jste se rozhodla ji herecky pojmout?

Taťjana Medvecká: Byl to nesnadný úkol. Vedle nenáročných situací tady byly části filosofující, uměnovědné. Mou snahou bylo co nejlépe přetlumočit velmi složitou větnou a myšlenkovou strukturu textu. Některá souvětí se táhla přes osm řádků;  když si knihu čtete, máte možnost se vrátit, zatímco já bych měla být schopna přečíst to tak, aby to bylo pochopitelné okamžitě. Přitom se nejedná o typ hrabalovské prózy, kdy ze sebe vypravěč chrlí jeden obraz za druhým. Tady šlo o náročné myšlenkové dedukce. Pokud se mi to podařilo, budu spokojená.  A jestli jsem to pojala nabručeně nebo ne…  Snažila jsem si prostě tu postavu představit. Dokonce mě napadlo, zda se autorka, profesorka filosofie, narozená v Casablance, sama neprojektuje do postavy Renée. Zda pro pány profesory z pařížské Sorbonny není jakýmsi parvenu, člověkem odjinud, s podstatně nižším společenským postavením… Nevím, nejsem literární vědec ani badatel. Rozhodně to byla nejsložitější četba, kterou jsem kdy v životě nahrávala.

Jak jste se na četbu audioknihy připravovala?
Taťjana Medvecká: Dělám si do textu poznámky, je to taková moje grafická příprava: důrazy, předěly, slovní celky, pauzy, intonace. Dělám to tak odjakživa i u jednoduchých textů. U takhle složitého textu bych si vůbec netroufla přijít do studia nepřipravená. Přesto si nedokážu představit, jak to nakonec dopadlo. Můj part byl navíc jen polovinou knihy, stejně důležitý je i part Palomy, který četla Lucie Pernetová. Doufám, že se spolu budeme dobře doplňovat.

Lucie Pernetová: Poznámky do textu si moc nedělám, ale přečtu si celou knihu, pak znovu jen své pasáže a nakonec před každou frekvencí znovu ten úsek, který se bude načítat. Ale určitě záleží na typu knihy.

Bylo pro vás něco při četbě audioknihy obtížnější?

Taťjana Medvecká: Myšlenková náročnost. Množství pojmů z filosofie. Při přípravě jsem pořád jen googlovala.  A vlastně se celou dobu styděla, jak jsem velice nevzdělaná.

A co francouzština?
Taťjana Medvecká: Ta nebyla problém, protože jsem se francouzsky učila. Tam spíš hrozilo nebezpečí, aby to člověk s výslovností nepřeháněl. Je potřeba to říct správně, ale nesmí to znít nepříjemně afektovaně. Třeba moje dcera mluví plynně francouzsky, a když začne hovořit s těmi ostrými a zavřenými „e“, tak to najednou působí, že se člověk trochu předvádí. A přitom to tak není, ale českému uchu to najednou může znít, že se člověk vytahuje a dává najevo, že to umí.

Lucie Pernetová: Pro mě to bylo naopak náročné, protože francouzsky neumím ani slovo. Naštěstí správnou výslovnost znala režisérka Jitka, spoluhráčka Táňa i Google. (směje se)

Co by si podle vás měl posluchač odnést z poslechu audioknihy S elegancí ježka?

Taťjana Medvecká: Zamyslet se nad tím, jak žije. "Vnímat okamžiky věčnosti v obyčejném běhu světa," jak říká domovnice Renée.

Lucie Pernetová: Jé, nevím…tam je toho tolik… Snad úsměv. Doufám.

Co vy jako posluchačka a audioknihy?

Taťjana Medvecká: Díky svému pracovnímu nasazení nemám čas poslouchat, co jsem kdy sama natočila ani co natočili mí kolegové. Navíc jsem vůči sobě hyperkritická, takže se obávám, že bych mohla přijít o své pracně budované sebevědomí. Neumím řídit, odpadá tak i možnost poslouchat audioknihy cestou odněkud někam. A tak jen vzpomínám na šest neděl pobytu v nemocnici při rizikovém těhotenství, kdy jsem jako posluchačka poprvé ocenila rozhlasovou četbu na pokračování. Ovšem v té době dnešní audioknihy ještě neexistovaly. Mám zkrátka co dohánět.

připravilo nakladatelství One Hot Press