Napsat román z lékařského světa u nás nemusí být nic lehkého — přece jen asi každý viděl aspoň nějaký díl z Nemocnice na kraji města nebo Ordinace v Růžové zahradě. Bralas to jako výzvu, chtělas třeba zobrazit dění a vztahy v nemocnici jinak?
Víš, já si myslím, že ona je to výzva hlavně proto, že příběh z nemocnice nenapíšeš bez perfektní znalosti prostředí. Nemocnice na kraji města je podle mě takovým fenoménem i díky tomu, že je tam dokonalá znalost života v nemocnici, profesního světa, skvělá psychologie pacienta… V tomto ohledu mám velkou výhodu, že jsem ve zdravotnictví pracovala. Nemusela jsem studovat, jak to chodí na operačním sále, jaké jsou aspoň rámcově operační postupy, znám špitální slang i atmosféru… Když jsem začala psát Chirurga, výzvou pro mě byl hlavně samotný příběh. Na druhou stranu — to téma v současné české literatuře podle mě spíš chybí a úplně si nemyslím, že to nahradí seriály. V tomto ohledu jsem měla naprosto volný prostor…

Sama jsi pracovala jako zdravotní sestra. Najdou se v knize i situace, které jsi doopravdy zažila?
Z běžného provozu nemocnice je tam asi spousta situací, které zažije každý zdravotník. Ale některé pasáže vznikly tak, že jsem si v knize domyslela to, co mě tenkrát jako zdravotní sestřičku napadalo ve smyslu, co by kdyby… Třeba hned úvodní scéna, ta s uplavaným žlučníkem. Kdysi jsem měla na operačním sále za úkol rozstřihnout a umýt vyjmutý žlučník. Dala jsem ho do misky, pustila na něj nad výlevkou vodu, ta málem přetekla a já jsem si uvědomila, že mi ten žlučník klidně mohl s vodou sklouznout do výlevky a uplavat. Tenkrát jsem si říkala: Ty jo, to by byl průser… A v knize jsem si tu situaci domyslela do konce — žlučník uplaval a průser jako Brno je na světě.

Píšeš knihy z prostředí či situací, které důvěrně znáš. Pro mě jako čtenáře je tohle důležité, víc pak autorovi věřím. Láká tě vymyslet si někdy svůj vlastní svět a všechno si úplně vyfabulovat? Zkoušelas to někdy?
Víš, to máme hodně podobné — já totiž taky jako čtenář potřebuju autorovi věřit. A moc dobře vím, že napsat něco autenticky znamená mít detailní znalost dané oblasti. Tu si nenačteš na internetu ani z odborných knih. Podle mě je na knize vždycky poznat, jestli a jak moc to prostředí znáš. Nebo můžeš vymyslet umělý, plně funkční svět, což asi nikdy nebude můj případ. Na to fantazii nemám. Na druhou stranu — znalost prostředí pro mě funguje jen jako kulisa. Svět, který si v ní tvořím, je vyfabulovaný, úplně nový. Takže si toho vymýšlení užívám vrchovatě.

Předchozí Dědina zaznamenala u čtenářů velký úspěch, ale Chirurg má podle mě ještě větší spád a tah na branku. Máš za sebou už řadu knih a přijde mi, že se jako autorka pořád posouváš dopředu. Jak to vnímáš ty? Jde ti psaní pořád líp a líp?
U mě je vlastně každá kniha nový začátek, nový pokus. Vím, že to při osmé knize může znít absurdně, ale je to tak. Když jsem psala Chirurga, říkala jsem si, jestli vůbec budu schopná dát dohromady takhle rozsáhlý příběh. Jasně že se člověk postupem času naučí určité grify — jak napsat svižný dialog, jak vylíčit atmosféru… ale psaní je přece jen něco víc než řemeslo. Ještě tam člověk musí dostat nějaký x-faktor, nějakou magii, kterou má jen literatura… A nikdy nevíš, jestli to dokážeš, jestli to bude pro čtenáře zachytitelné. A na tom může velice rychle pohořet i zavedený autor. Takže já v tom mám spíš pořád respekt…

A bereš psaní jako zábavu, očistu, potřebu? Čím pro tebe je?
Já vlastně píšu dost sobecky proto, že si tím tvořím světy, ve kterých můžu chvíli žít. I Chirurga jsem začala psát proto, že se mi zdály sny, jak pracuju na operačním sále, a stýskalo se mi po tom. Když píšu, tak si žiju za tu postavu v jejím světě, zakusím její emoce a pak se zase pěkně bezpečně vrátím do své reality a jsem dost ráda, že si můžu žít svůj spokojenej život tady doma ve Znojmě. A samozřejmě si přeju, aby z mé knihy pak měli podobný zážitek i čtenáři. A jestli se to povede, je vždycky tak trochu mezi nebem a zemí.

Jak dlouho ti trvá příprava, než se ponoříš do vytváření nového příběhu? Napadá tě třeba nový příběh už ve chvíli, kdy dopisuješ ten starý?
Ten nápad popravdě přichází, jak chce a kdy chce. A moc to nejsem schopná ovlivnit. Většinou mám první impulz, třeba mi najednou hlavou bleskne obraz chirurga na operačním sále a napadne mě, co si právě myslí. A chytí mě to. Začnu si psát rukou do sešitu poznámky, je to spíš takové přemýšlení o příběhu „přes ruku“. Jsou to většinou drobnosti, kterými si pomáhám svou postavu a její příběh „vidět“.

A zajímá mě taky taková ta klasika — píšeš každý den, máš vyhrazenou nějakou hodinu, nebo je to spíš nárazové, že třeba píšeš den v kuse a pak týden odpočíváš?
Když už se do psaní příběhu pustím, je to obvykle mela. Můj problém je, že když píšu, tak se přepnu do světa a emocí té postavy, takže mě to hrozně pohlcuje. A neumím třeba napsat stránku za týden, žene mě potřeba projít celým tím příběhem. Proto píšu v jednom kuse, domácnost je zanedbaná, to si nepřej vidět. Ještě že existují myčky, robotické vysavače a další uklízecí vymoženosti.

Věřím, že psaní poezie může být trochu snazší, když člověk píše kratší útvary — něco napíše a pak už to jenom ladí. Obdivuju ale prozaiky, protože dokážou udržet atmosféru a stejné napětí po celou dobu knihy. Dá se tohle naučit?
No, pro mě je psaní poezie nedosažitelná meta. Možná právě tím, že báseň je kratší útvar, tak je mnohem náročnější, musíš celý svět stvořit několika slovy. Při psaní prózy se spoustu věcí můžeš naučit — třeba právě uhlídat atmosféru nebo gradovat napětí a řadu dalších věcí. Problém ale je, že to samo o sobě ještě neudělá dobrý text. Sama se setkávám s texty jiných autorů, kde vidím, že dodrželi všechna pravidla tvůrčího psaní, ale stejně to nějak nefunguje. Tam fakt asi končí řemeslo a začíná talent. A ten když nemáš, bude to vždycky jen řemeslně dobře vystavěný text, ale nic víc.

převzato z  Kavárny nakladatelství Host