Jste neje­nom jed­ním z nej­ob­lí­be­něj­ších sou­čas­ných němec­kých auto­rů, ale také uči­te­lem. Učí­te s rados­tí? A na co kla­de­te při výu­ce důraz?

Prá­ce uči­te­le mě pořád ješ­tě baví — kon­takt s žáky mě jis­tým způ­so­bem uzem­ňu­je. Při výu­ce mi při­ro­ze­ně jde také o mé před­mě­ty, ovšem hlav­ní jsou pro mě hod­no­ty, kte­ré chci žákům pře­dat. Hod­no­ty a pak samo­zřej­mě něja­ké ty vědo­mos­ti o svě­tě. Nej­víc mě na tom všem baví hovo­ry s žáky.

Vypra­věč a záro­veň hlav­ní posta­va Vel­ké­ho léta Frie­der ve ško­le zrov­na dva­krát nevy­ni­ká. Jak se daři­lo v lavi­ci vám? Znám­ky jste prý — stej­ně jako Frie­der — neměl nejlepší…

Je to tak, ve ško­le jsem měl potí­že. Pátou tří­du jsem si zopa­ko­val dob­ro­vol­ně, v devá­té jsem, stej­ně jako můj Frie­der, pro­pa­dl a musel se učit na oprav­né zkouš­ky u své­ho dědy, kte­rý byl veli­ce přís­ný. Zkouš­ku z mate­ma­ti­ky a fran­couz­šti­ny jsem sice zvlá­dl, ale v desá­té tří­dě jsem pro­pa­dl hned z pěti před­mě­tů: z mate­ma­ti­ky, lati­ny, ang­lič­ti­ny, fran­couz­šti­ny a fyzi­ky. Ang­lič­ti­nu dnes učím…

Teď jste povzbu­dil hod­ně rodi­čů včet­ně mě, díky! Také Frie­der, kte­ré­mu je něja­kých šest­náct, s lati­nou a mate­ma­ti­kou boju­je. Má před sebou prázd­ni­ny, ale mís­to na rodin­né dovo­le­né je má strá­vit — stej­ně jako ten­krát vy — uče­ním pod tak­tov­kou přís­né­ho dědy. Odpo­led­ne má naštěs­tí vol­no, a tak se z obá­va­né­ho léta sta­ne léto, kte­ré ho navždy změ­ní. Zažil jste vy sám tako­vé léto?

Tako­vé jako Frie­der úpl­ně ne, nicmé­ně dvě tři zásad­ní léta jsem v tom věku zažil — v mé kni­ze se slé­va­jí do jed­no­ho. Něko­ho jako Bea­te jsem ale teh­dy nepotkal. 

Bea­te je dív­ka, do kte­ré se Frie­der to léto bez­hla­vě zami­lu­je. Čte­ná­ři s ním a jeho par­tou zaži­jí lás­ku se vším všu­dy, sílu přá­tel­ství i pří­ko­ří. To však není všech­no — vaše kníž­ka je plná let­ních zvu­ků a vůní. Kte­rou z těch vůní máte nejraději?

Samo­zřej­mě vůni per­níč­ků v létě! Norim­berk je měs­to per­níč­ků a s peče­ním se tam začí­ná už v létě. Pokud tuto vůni ucí­tí­te v hor­ký let­ní den, nikdy na ni nezapomenete.

Ve Frie­de­ro­vě živo­tě hra­jí vel­kou roli rodi­na a přá­te­lé. Výji­meč­né mís­to pak zau­jí­má babič­ka. Vy se v roz­ho­vo­rech neta­jí­te tím, že romá­no­vou babič­ku Nanu inspi­ro­va­la vaše sku­teč­ná babič­ka. Obě za sebou mají pohnu­tou minu­lost a obě se sta­ly inspi­ra­cí pro své vnu­ky. Může­te nám svou babič­ku tro­chu představit?

Babič­ka pochá­ze­la z Gdaň­sku, své dvě děti (mimo jiné mou mat­ku) poro­di­la za vál­ky a na kon­ci vál­ky muse­la uprch­nout. Zku­še­nost s útě­kem sil­ně pozna­me­na­la jak ji, tak mou mat­ku. Milo­val jsem na ní, že bra­la váž­ně mé prv­ní lite­rár­ní poku­sy. Ilu­stro­va­la teh­dy mou prv­ní bás­nic­kou sbír­ku, kte­rou jsem sepsal tak v sedm­nác­ti, tech­ni­kou psa­li­gra­fie (silu­e­ty vystři­ho­va­né z papí­ru, pozn. redak­ce). Tuto spo­lu­prá­ci vní­mám jako začá­tek naše­ho vzta­hu — i toho umě­lec­ké­ho —, kte­rý trval celý život.

Vel­ké léto se ode­hrá­vá na začát­ku osm­de­sá­tých let. Téma roz­dě­le­né­ho Němec­ka a teh­dej­ší nála­dy se v romá­nu obje­vu­jí okra­jo­vě. Do jaké míry jste vy sám teh­dy řešil napja­tou atmo­sfé­ru a to, co se ode­hrá­vá za zdí?

Vel­mi. Neu­stá­lé vyhro­žo­vá­ní svě­tu nuk­le­ár­ní kata­stro­fou, roz­dě­le­ní Němec­ka a kom­pli­ka­ce, když jsme chtě­li tře­ba jen do Ber­lí­na — to všech­no jsme inten­ziv­ně vní­ma­li. Účast­ni­li jsme se demon­stra­cí pro­ti umís­tě­ní jader­ných zbra­ní v SRN a byli jsme poli­tic­ky dost anga­žo­va­ní. A záro­veň dost frustro­va­ní, pro­to­že se zdá­lo, že roz­dě­le­ní svě­ta je defi­ni­tiv­ní. Nikdo z nás by teh­dy nevě­řil tomu, že za devět let zeď padne.

V květ­nu pro­běh­la němec­ký­mi médii zprá­va, že by se Vel­ké léto moh­lo dočkat fil­mo­vé adap­ta­ce. Vypa­dá to nadějně?

K tomu můžu říct jen tolik: reži­sér Mar­cus Rose­nmüller se za mnou chys­tá na pod­zim do Norim­ber­ku, aby se podí­val na romá­no­vá mís­ta a načer­pal inspiraci…

Ješ­tě něco mi vrtá hla­vou. Pro­hlí­žím si vaše fot­ky a vidím gentle­ma­na ze začát­ku dva­cá­té­ho sto­le­tí. Jak k tomu došlo, že jste se našel zrov­na v tom­to mód­ním stylu?

Občas už ani sám nevím, proč se mi tak zalí­bil. Oble­ky jsem nosil už v sedm­nác­ti osm­nác­ti. Fas­ci­no­va­la mě Casa­blan­ca, fil­my ze tři­cá­tých a čty­ři­cá­tých let. Chtěl jsem na sebe tro­chu upo­zor­nit a být u toho elegantní.

Je léto a vy máte jako uči­tel prázd­ni­ny. Co dělá­te jako spi­so­va­tel? Odpo­čí­vá­te, ane­bo píšete?

Občas musím něko­mu poskyt­nout roz­ho­vor. Ale po vět­ši­nu času píšu. Léto je jedi­ným obdo­bím, kdy můžu kaž­dý den pra­co­vat na svých kni­hách a nikdo mě u toho neru­ší. A dost si to užívám.

psáno pro Kavárnu Hostu