Série Kostičas se stala populární v době, kdy jsi byla hodně mladá a ještě jsi studovala. Jaké to tenkrát bylo? Zaskočil tě úspěch? A jak se na to díváš dnes, očima starší Samanthy?

Byla jsem velmi mladá, bylo mi teprve dvacet, když jsem dostala smlouvu na knihu, kterou vlastně zatím nikdo nečetl. Úplně cizí lidé mi předpovídali, že budu další J. K. Rowlingová a že budu fenomenální. A já jim pořád odpovídala: „Nikdo moji knížku ještě nečetl, chci, aby mě hodnotili podle ní, a chci uspět jako Samantha Shannonová, ne J. K. Rowlingová.“ Byla jsem pod velkým tlakem. Celé to období bylo velmi stresující a těžké. Teď se cítím mnohem sebevědoměji, protože mám pocit, že mě skutečně hodnotí na základě mé práce. Vydala jsem od té doby šest knih, podle kterých mě veřejnost může soudit, a to už je myslím dobrý základ.

Jsi ke svým starším textům kritická?

První kniha je málokdy nejlepší věc, kterou jste napsali. Stále se učíte psát, učíte se, jak strukturovat román, rozvíjíte svůj osobní styl psaní a získáváte potřebné zkušenosti a svůj hlas. Letos v létě uplyne deset let od vydání Kostičasu a můj vydavatel připravuje jubilejní vydání. Dostala jsem text zpátky k editaci a řekli mi, že tam můžu něco maličko změnit, pokud se mi to za těch deset let uleželo a vidím to jinak. Slíbila jsem jim, že provedu drobné úpravy. Jenže pak jsem se do toho ponořila. A vrátila jim úplně rudý text se spoustou změn. Myslím, že to krásně ukazuje, jak se člověk mění. Když publikujete, neustále se učíte a děláte chyby. Jen je neděláte sami před sebou, ale veřejně.

Kostičas je od začátku plánován jako sedmidílná série. Za těch deset let jsi dokončila čtyři díly, na pátém právě pracuješ. To je velký závazek, uvažovat o příběhu jako o rozsáhlé sérii.

Je to obrovský závazek — vůči čtenářům, vůči mému nakladateli i vůči mně samotné. Ten proces je pomalejší, než bychom si všichni přáli. Od začátku jsem ale pevně rozhodnutá sérii dokončit. Text, který už je vytištěný, nemohu změnit. Musím s tím počítat v rozvíjení děje a někdy to opravdu komplikuje práci. Začala jsem psát v devatenácti a teď je mi jednatřicet. Když mě na autorských čteních a besedách přestali představovat jako „mladou autorku“, uvědomila jsem si, jak čas utíká, že už uplynula nějaká doba od první knihy, ale nemám z toho strach.

Naučila jsem se, že psaní vyžaduje svůj čas, i když celý ten proces je nesmírně frustrující. Každý autor, jehož osobně znám, měl ve své kariéře špatnou knihu, která ho téměř psychicky zničila. Pro mě to byla A zrodí se píseň (třetí díl série, pozn. red.). Při jejím psaní jsem hodně spěchala. Odevzdala jsem ji svému redaktorovi narychlo, abych dodržela termín a kniha se co nejdřív dostala ke čtenářům. Nakonec jsem si to jen zkomplikovala. Musela jsem ji celou přepsat. Od té doby si dávám větší pozor a pracuju pečlivěji, i když to znamená, že to bude trvat déle.

....................

psáno pro Kavárnu Hostu