Nedáv­no jsme se bavi­ly o tom, že řada lidí netu­ší, co slo­vo plá­ně zna­me­ná. Co to tedy je?

Plá­ně má více význa­mů. Jed­nak je to nekul­ti­vo­va­ný, divo­ce ros­tou­cí strom. Také se pláňa­ta říká plo­dům těch­to stro­mů, bez ohle­du na to, jest­li jsou to švest­ky, jabl­ka nebo třeš­ně. A někdy se také říká pla­né děti. A asi všech­ny ty význa­my se v kni­ze objevují.

Kde se u tebe vzal nápad s pláňaty?

Mám od dět­ství pla­né stro­my moc ráda. U nás lemo­va­ly a dodneš­ka lemu­jí kaž­dou men­ší sil­ni­ci. Vždyc­ky se mi zdá­lo, že si žijí úpl­ně tak, jak chtě­jí, což vlast­ně chtě­jí i posta­vy v mé kni­ze. Tou­ží si žít pod­le sebe, mít se dob­ře, kaž­dý po svém. Ale on i tako­vý život nese své pro­blémy — svo­bo­da růst nebo žít si tak, jak chci, při­ná­ší mno­hem více náro­ků, zod­po­věd­nos­ti a čas­to boles­ti. Jed­no­ho dne si někdo může říct, že ta pla­ná tře­šeň je úpl­ně k niče­mu, nero­dí, vět­ve kři­vé — a poká­cí ji.

Hlav­ní posta­va tvé kni­hy, Pavlí­na, je tvo­je vrs­tev­ni­ce. Pří­běh začí­ná v roce 1985, kdy je jí zhru­ba sedm. Vyrůs­tá v oby­čej­né rodi­ně, kte­rá řeší kaž­do­den­ní zdán­li­vě mali­cher­né pro­blémy, jež jsou čas od času ředě­ny vel­ký­mi udá­lost­mi. Vyprá­ví o pocuk­ro­va­ném chle­bu v mlé­ce, co se jedl, když došly pení­ze, o čer­no­byl­ské havá­rii, stra­chu z vál­ky, pří­su­nu slad­kos­tí od strejdy, kte­rý ute­kl za kopeč­ky… Jak na vyrůs­tá­ní v této době vzpo­mí­náš ty?

Jako dítě­ti mi utkvěl hlav­ně život na ves­ni­ci, mezi ostat­ní­mi dět­mi. Malotříd­ka, na kte­rou dodnes nedám dopus­tit. A pak samo­zřej­mě vzpo­mín­ky na ty vel­ké udá­los­ti. Něko­mu může tře­ba při­pa­dat zvlášt­ní, že v roce 1985 se někdo mohl bát, že se vrá­tí Něm­ci a bude zase vál­ka. Ale lidé oprav­du ješ­tě v té době plni­li skle­py zava­ře­ni­na­mi nejen pro­to, že za soci­a­lis­mu se toho moc kou­pit neda­lo, ale taky pro­to, aby měli záso­by, kdy­by Něm­ci nebo i Ame­ri­ča­né zaú­to­či­li. Tyhle stra­chy se pře­ná­še­ly i na nás děti. Když potom při­šla revo­lu­ce a my zaží­va­li tu eufo­rii všu­de kolem, odho­di­ly se i tyhle stra­chy, pro­to­že teď měl být ten úpl­ně jiný svět a život.

Pavlí­na žije se sestrou, rodi­či a pra­ro­di­či v domě, o kte­rém se její otec vyja­dřu­je jako o kuči — sle­pen­ci, kde nic nefun­gu­je, jak má. A čte­nář záhy zjis­tí, že i Pavlí­ni­na rodi­na je tako­vá nefunkč­ní kuča, kte­ré nepo­mů­že ani ta nová a lep­ší doba, jak jsi uved­la. Nako­lik byl pro psa­ní této kni­hy pře­lom osm­de­sá­tých a deva­de­sá­tých let zásad­ní? Říkám si, jest­li by se pří­běh odví­jel podob­ně, kdy­by se ode­hrá­val dnes…

Asi popr­vé jsem napsa­la kni­hu, kte­rá zahr­nu­je dlou­hý časo­vý úsek, Pavlí­na a její sest­ra v ní z dět­ství doros­tou do dospě­los­ti, a já jsem jim chtě­la dát co nej­víc mož­nos­tí. Pro­to je to nejen pří­běh o rodi­ně, ale prá­vě i o té době. Spo­le­čen­ská změ­na fun­go­va­la jako tako­vá vel­ká vlna mož­nos­tí a moh­la Pavlí­ně a její sestře pomo­ci vyma­nit se z ne úpl­ně dob­ře fun­gu­jí­cí rodi­ny. V dneš­ní době tady mož­nos­ti, kte­ré ten­krát byly zje­ve­ním, jsou a čas­to jsou vní­ma­né jako samo­zřej­most. Vždyc­ky pře­mýš­lím, jest­li by to dneska díky tomu bylo pro ty sest­ry snaz­ší nebo ne…

V Pláňa­tech se stří­da­jí růz­né per­spek­ti­vy. Vypra­vě­čem není jen Pavlí­na, ale také její mat­ka Ale­na a otec Jir­ka. Ten­to postup jsi pou­ži­la tře­ba i u Vran. Co tě na něm baví?

Mys­lím si, že je nesmír­ně důle­ži­té podí­vat se na situ­a­ce, na život z pohle­du dru­hé­ho. Je to důle­ži­té v mezi­lid­ských vzta­zích, v komu­ni­ka­ci, v poro­zu­mě­ní svě­tu. Pro­to se sna­žím měnit pohle­dy, pocho­pit, jak to vidí dru­hý. Když se totiž zkou­ším dívat na svět oči­ma dru­hé­ho, nemůžu ho pak povrch­ně odsu­zo­vat, ale hle­dám v komu­ni­ka­ci s ním efek­tiv­něj­ší ces­ty. Je to vlast­ně něco, co leží i mimo lite­ra­tu­ru. A je fajn, když tomu lite­ra­tu­ra pomáhá.

Zají­ma­lo by mě, jak by rodin­nou situ­a­ci oko­men­to­va­la babič­ka — mat­ka Ale­ny, kte­rá má se svou dce­rou kom­pli­ko­va­ný vztah, pro Pavlí­nu je ale zásadní.

Domní­vám se, že babič­ka má Ale­nu ráda, ale sou­čas­ně se dopus­ti­la vel­kých chyb, kte­ré také čás­teč­ně sou­vi­se­ly s dobou a se způ­so­bem pře­mýš­le­ní o dětech. A to, jak se Ale­na cho­vá, je důsle­dek toho­hle pří­stu­pu. Pod­le mě je doce­la čas­té, že mat­ka s dce­rou mají naru­še­ný vztah, ale s vnou­ča­ty to má babič­ka lep­ší. Pro­to je v pří­bě­hu pro obě dív­ky i tako­vým záze­mím, zvlášť když nepo­ro­zu­mě­ní mezi Pavlí­nou, její sestrou a rodi­či vybublá­vá na povrch. 

Ne popr­vé v kni­ze pou­ka­zu­ješ na to, jaké sto­py může na dítě­ti zane­chat absen­ce lás­ky­pl­né­ho pro­stře­dí, empa­tie a bez­vý­hrad­né­ho při­je­tí. Jako mat­ku mě pří­běh dost zasá­hl. Pro koho jsi ho psala?

Když píšu, tak asi nemys­lím na kon­krét­ní sku­pi­nu čte­ná­řů, kte­ří by kni­hu měli číst. Spíš jsem při psa­ní mys­le­la na své vrs­tev­ní­ky coby sou­put­ní­ky téže gene­ra­ce — už jen pro­to, že v kni­ze je zachy­ce­ný svět, kte­rý už dnes není —; mys­le­la jsem na to, kolik mých kama­rá­dek se doma pokou­še­lo ušít si něco na sebe z pokout­ně obsta­ra­né Bur­dy, kolik z nás cho­di­lo na pochoďá­ky s ply­no­vou mas­kou… Kolik z nich si nese rány nejen z toho, jak bylo tře­ba nasta­ve­né škol­ství, jak se odmě­ňo­va­la posluš­nost a ovco­vi­tá uni­for­mi­ta a tresta­la indi­vi­du­a­li­ta. Uvě­do­mu­ju si a setká­vám se s tím, že mlad­ší gene­ra­ce si to vůbec neu­mí před­sta­vit. Tak­že mož­ná i pro ni budou Pláňa­ta v něčem zajímavá…

Na kon­ci kniž­ní ano­ta­ce sto­jí: Může vůbec člo­věk změ­nit a opus­tit svůj malý svět a najít ten vysně­ný, sku­teč­ně lep­ší? Bez ohle­du na to, jak se vyvi­ne Pavlí­nin pří­běh — mys­líš si, že může? 

Věřím, že může. Je ale důle­ži­té vědět, k čemu smě­řu­ju, co potře­bu­ju a proč. Mož­ná že pro­blém někte­rých postav v kni­ze tkví pře­de­vším v tom, že to nevě­dí. Plá­ca­jí se od niče­ho k niče­mu, chtě­jí jakési abs­trakt­ní štěs­tí. Pavlí­na a její sest­ra na to jdou sice občas dost krko­lomně, ale pře­ce jen už jinak než jejich rodiče.

psáno pro Kavárnu Hostu