Hle­dám krát­ké, sil­né pří­ho­dy, bou­ře mezi fád­ní­mi dny...

Pro for­mát povíd­ky ses roz­hod­la už podru­hé v řadě. V čem ti povíd­ky vyhovují?

Zce­la prag­ma­tic­ky: mým pánem je čas. A abych napsa­la dal­ší román, potře­bo­va­la bych ho jed­no­du­še víc. Kli­ka­ře Beny­ho jsem napsa­la za covi­du — a ne že bych si přá­la dal­ší pan­de­mii, ale tře­ba kdy­bych si zlo­mi­la nohu… K romá­nu musím při­stu­po­vat jinak, potře­bu­ji mít del­ší roz­běh, dostat se do kni­hy, pře­mýš­let o posta­vách vel­mi inten­ziv­ně, vyso­chat si jejich základ­ní rysy tak, aby moh­ly potom začít hrát. Jako když vyře­žeš lout­ku a roz­po­hy­bu­ješ ji. Když znám jejich kon­tu­ry, mohu je oži­vit a ony potom vkro­čí do situ­a­ce, kte­rou jim při­pra­vím, a hra­jí tam čas­to i mimo mé vede­ní. Kdež­to povíd­ky jsou krát­ké pří­běhy, kte­ré mohu poměr­ně rych­le po prvot­ním nápa­du začít, vykle­nout jejich děj a skon­čit. Něko­li­krát jsem vysly­še­la prosbu z novin nebo časo­pi­sů napsat povíd­ku a nau­či­la jsem se díky tomu zhod­no­tit mož­nos­ti a man­ti­ne­ly toho­to for­má­tu. Prv­ní povíd­ka z Boles­tí je o kapsá­ři čer­s­tvě pro­puš­tě­ném na pod­mín­ku z kri­mi­ná­lu, vznik­la pro potře­by brit­ské anto­lo­gie a vyšla v ang­lic­kém pře­kla­du v edi­ci Rea­ding the City v nakla­da­tel­ství Com­ma Press.

Jak na to v Bri­tá­nii rea­go­va­li? Pro­to­že ta povíd­ka se ode­hrá­vá na Žiž­ko­vě a v Kar­lí­ně, má časo­vý kon­text těs­ně po same­to­vé revo­lu­ci a umím si před­sta­vit, že pro brit­ské čte­ná­ře nemu­sí být pochopitelná.

Mys­lím, že může být pocho­pi­tel­ná i tam. Šéf­re­dak­to­ro­vi se líbi­la a zařa­dil ji na začá­tek kni­hy, tak­že sta­rý kapsář ote­ví­rá vyprá­vě­ní o praž­ských pro­mě­nách. Povíd­ky v anto­lo­gii jsou vel­mi růz­né, já jsem tema­ti­zo­va­la pro­mě­nu Kar­lí­na po povod­ních. Jak měs­to vní­má člo­věk, kte­rý tam dlou­ho nebyl. Zrov­na Kar­lín dostal straš­ně nařezáno.

V jakém smyslu?

Povo­deň Kar­lín splách­la tak, že nevrat­ně zmi­ze­la celá jeho část kolem Vlta­vy. Mám to tam moc ráda, býva­lá čtvrť děl­ní­ků a tová­ren se ale mění spíš k hor­ší­mu, zejmé­na pobřež­ní zástav­ba je pro mě pří­liš zalé­ha­jí­cí a nevkus­ná. Vní­mám obec­ně Pra­hu hod­ně podob­ně jako kapsář Kos­ťa. Přes dva­cet let žiju u Jin­dři­cho­va Hrad­ce a do Pra­hy jez­dím jen občas a mám jis­tý odstup, s kte­rým se dívám na její pro­mě­ny. Mám Pra­hu ráda, strá­vi­la jsem tam svá pod­stat­ná léta. Lidi se mě čas­to pta­jí, jest­li mi chybí.

A chy­bí?

To je ambi­va­lent­ní. Zvyk­la jsem si na pro­stor, zahra­du, neře­ším, kde zapar­ku­ji… Když mi chy­bí kul­tu­ra a kama­rá­di, pros­tě si do Pra­hy zaje­du. A chy­bí mi někte­rá mís­ta, ale ta už nejsou. Z dru­hé stra­ny je mno­ho změn, kte­ré mě vel­mi těší a posu­nu­jí Pra­hu mezi moder­ní a živé metropole.

Vrá­tím se zpát­ky k povíd­kám. Kro­mě toho, že tvým pánem je čas — jaké máš dal­ší důvo­dy pro psa­ní povídek?

Rad­nič­ní novi­ny Pra­hy 3 mi vytvo­ři­ly pro­stor pro pra­vi­del­né psa­ní poví­dek. Jejich zakáz­ka je záro­veň vel­ká výzva, neboť mám k dis­po­zi­ci vel­mi malý počet zna­ků. Zjis­ti­la jsem, že mě baví odliš­ný pří­stup, je to vel­ká ško­la, učit se řezat text na kost a nachá­zet pří­běhy, kte­ré se vejdou do tak malé­ho pro­sto­ru. Zda­le­ka ne kaž­dý pří­běh je pro ten­to for­mát vhod­ný. Musí se ihned po začát­ku prud­ce vykle­nout a měl by být ukon­čen sil­nou poin­tou. Hle­dám tedy krát­ké, sil­né pří­ho­dy, bou­ře mezi fád­ní­mi dny. Ale i při psa­ní poví­dek jsem zača­la pra­co­vat na pokra­čo­vá­ní Kli­ka­ře Beny­ho, mám pra­cov­ní název, kte­rý bych si ráda zatím necha­la pro sebe, a bude to pokra­čo­vá­ní v raných deva­de­sát­kách. Mám posta­vy, mno­ho díl­čích pří­bě­hů, mám začá­tek, jen jsem dosud nemě­la dosta­tek času, ale věřím, že se to brzy změ­ní. Nau­či­la jsem se sekat nejen v tex­tu, ale taky ve svých akti­vi­tách, kte­ré mě čas­to odvá­dě­ly od psaní.

-----------

ukázka z rozhovoru, psaného pro Kavárnu Hostu