Nemůžu se tvářit, že žijeme v líbezném bezčasí

Ve vaší nové kni­ze se obje­vu­jí aktu­ál­ní téma­ta — covid a vál­ka na Ukra­ji­ně. Pro­psa­la se do pří­bě­hu postup­ně, nebo byla pro vás důle­ži­tá od začát­ku a věděl jste, že zde budou hrát pod­stat­nou roli?

Domní­vám se, že zlo­čin je vždy v něja­ké míře pro­duk­tem doby a kon­krét­ní­ho spo­le­čen­ské­ho nasta­ve­ní. Všech­ny mé kni­hy jsou vždy kon­krét­ně časo­vě ukot­ve­né, tudíž když píšu detek­tiv­ku ze sou­čas­nos­ti, nemůžu se tvá­řit, že žije­me v líbez­ném bez­ča­sí. Tak­že od samé­ho začát­ku jsem věděl, že spo­le­čen­ský kon­text, ve kte­rém se román ode­hrá­vá, tedy doba po covi­du, vál­ka, svět plný vyši­nu­tých kon­spi­rač­ních teo­rií, budou v mém pří­bě­hu hrát důle­ži­tou roli jako něco, co posta­vy formuje.

V romá­nu se prá­vě mecha­nis­mus kon­spi­rač­ních teo­rií detail­ně roze­bí­rá. Jak fun­gu­jí a jak snad­no jim pod­leh­ne­me. Nedá mi to se neze­ptat — co vy a kon­spi­rač­ní teorie?

Fas­ci­nu­jí mě. Zejmé­na mecha­nis­mus jejich vzni­ku. A taky men­ta­li­ta lidí, kte­ří jim věří. Viděl jsem video, v němž zastán­ci plo­ché Země pře­svěd­čo­va­li kos­mo­nau­ta Rem­ka, že ve sku­teč­nos­ti Zemi neob­le­těl, ale jen pod­lehl vizu­ál­ní­mu kla­mu. Ta odhod­la­nost a pře­svěd­če­ní o vlast­ní vel­ké prav­dě by byly hod­né obdi­vu, kdy­by to celé neby­lo tak idi­ot­ské. Nebo jiný pří­klad. Mám jed­no­ho zná­mé­ho, je to vzdě­la­ný a inte­li­gent­ní člo­věk, kte­rý rád pře­mýš­lí o svě­tě, a ten mi jed­nou říkal: „Nepři­jde ti div­ný, že od roku 1972 už nikdy nikdo nepři­stál na Měsí­ci? Jest­li to nebu­de tím, že ono to vlast­ně nejde a Ame­ri­ča­ni tam nikdy neby­li?“ A už jsme na ces­tě ke kon­spi­rač­ní teo­rii. Moti­va­ce lidí k tomu, aby kon­spi­ra­ce vytvá­ře­li a šíři­li, je nesmír­ně bar­vi­tá a mno­ho­tva­rá a zahr­nu­je nejen pros­tou hloupost, ale také tou­hu být vidět a sly­šet, ško­dit. A také jsou výsled­kem toho, že někte­ří odmí­ta­jí jed­no­du­chá vysvět­le­ní slo­ži­tých věcí.

Komi­sař­ka Výro­vá už aktiv­ně nevy­šet­řu­je. Učí na vyso­ké ško­le. Bude ješ­tě pokra­čo­vat ve vyšet­řo­vá­ní, nebo v kni­ze Žád­né dob­ré zprá­vy vyře­ši­la svůj posled­ní případ?

Byl bych nerad, aby se z Marie Výro­vé sta­la dru­há sleč­na Mar­plo­vá nebo Jes­si­ca Flet­che­ro­vá, tedy tako­vá ta sko­ta­či­vá bábin­ka, co sbí­rá drby a řeší záha­dy, tak­že když jsem psal Žád­né dob­ré zprá­vy, říkal jsem si, že bude dob­ré tuto posta­vu zavčas opus­tit, aby se z ní nesta­la paro­die sebe samé. Jen­že pak při­šel nápad na dal­ší pří­pad… Tak­že mož­ná — nej­spíš — asi — se v budouc­nu mini­mál­ně ješ­tě jed­né kni­hy čte­ná­ři dočkají.

To se moc těší­me! Pro­zra­dí­te nám ale­spoň v názna­cích, kam bude pří­běh směřovat?

Zatím mám jen tako­vé obry­sy nápa­du — a už se mi něko­li­krát sta­lo, že výsle­dek se nako­nec původ­ní myš­len­ce hod­ně vzdá­lil. Tak­že nepro­zra­dím ani náznaky.

.................

ukázka z rozhovoru pro Kavárnu Hostu