Další dokumentární povídky Miloše Doležala

Kro­mě zná­mých osob­nos­tí, jaký­mi byli bás­ník Jan Zahrad­ní­ček nebo farář Josef Tou­far, v nové kni­ze nalez­ne­me i pří­běhy lidí mož­ná dáv­no zapo­me­nu­tých, kte­ří ovšem ve své „hvězd­né hodi­ně“, ať to v jejich pří­pa­dě zna­me­na­lo coko­liv, doká­za­li úmy­sl­ně či nevě­dom­ky ovliv­nit osu­dy mno­ha těch, kte­ří o jejich exis­ten­ci v té chví­li mož­ná nemě­li tušení. 

Titul kni­hy půso­bí jako tak tro­chu poťouch­lá parafrá­ze pio­nýr­ské­ho hes­la. Podob­ných poťouch­los­tí se dopouš­tí­te v kni­ze více­krát, zvlášť při popi­sech osu­dů čas­to nevzdě­la­ných, ale ambi­ci­óz­ních esté­bá­ků, dozor­ců nebo před­se­dů míst­ních výbo­rů atd. Jde o sna­hu v rám­ci mož­nos­tí odleh­čit text, nebo na kon­tras­tu osu­dů zdů­raz­nit absur­di­tu té doby?

Poťouch­los­tí bych to nej­spíš nena­zval. A nejde ani o odleh­če­ní tex­tu. Spíš v tom zahlí­žím něja­ký prvek dobo­vé per­ver­zi­ty, zlo­vol­ný a absurd­ně pichla­vý. Ten název i dal­ší „zvrá­ce­nos­ti“ vlast­ně vychá­ze­jí z rea­li­ty, kte­rá byla oblud­ná i jedo­va­tá, není tře­ba si vymýš­let. Kom­so­mo­lec, pio­nýr, sva­zák, jis­kra, ti všich­ni byli for­mo­vá­ni k bdě­los­ti a ostra­ži­tos­ti. Doma od fot­ra-sou­dru­ha či v orga­ni­za­ci, na schůz­kách, schůzích. Ješ­tě i já sám jsem na pře­lo­mu sedm­de­sá­tých a osm­de­sá­tých let v Led­či nad Sáza­vou od sou­dru­ha Kosí­ka, fíz­la sta­lin­ské­ho zrna, zažil při bese­dě na základ­ce instruk­ce, jak máme být nápo­moc­ni Pomoc­ným strá­žím Veřej­né bez­peč­nos­ti, pokud uvi­dí­me něja­kou pro­ti­so­ci­a­lis­tic­kou akti­vi­tu či někdo bude roz­ši­řo­vat zaká­za­né kníž­ky, hud­bu, ba dokon­ce novi­ny z roku 1968. Říkal nám, že máme „infor­mo­vat orgá­ny“, ale bylo to v pod­sta­tě doná­še­ní a udá­vá­ní. Ostat­ně, Kosí­kův syn byl vskut­ku učen­li­vým žákem své­ho táty, neboť na začát­ku sedm­de­sá­tých let udal kon­cert PPU v Led­či v sále na hote­lu Kože­luž­na a byl z toho poprask. 

Zno­vu se zde věnu­je­te posta­vě fará­ře Jose­fa Tou­fa­ra. Je to pro­to, že od doby Jako bychom dnes zemřít měli jste obje­vil nové sku­teč­nos­ti, kte­ré stá­ly za při­po­me­nu­tí? Nebo je jeho osud pros­tě sou­část chro­no­lo­gie vyprá­vě­ní a my jsme v čase dospě­li do chví­le, kdy komu­nis­té likvi­du­jí jeden z pilí­řů teh­dej­ší spo­leč­nos­ti, tedy církev?

Můj zájem o posta­vu Jose­fa Tou­fa­ra je dlou­ho­le­tý. Je to jeden z páteř­ních pří­bě­hů čes­ké­ho (vyso­čin­ské­ho) ven­ko­va ve dva­cá­tém sto­le­tí, se vše­mi roz­por­nost­mi, dra­ma­ty a tragé­di­e­mi. A postup­ným odkrý­vá­ním jed­not­li­vých vrs­tev toho koša­té­ho pří­bě­hu, pro­lé­zá­ním archi­vů, kro­nik, dení­ků a roz­ho­vo­rů se stov­ka­mi lidí, jsem začal zjiš­ťo­vat, kolik dal­ších pří­bě­hů s ním sou­vi­sí a je v něm ukry­to. Že to není jen Tou­fa­rův pří­běh, ale i dal­ších desí­tek lidí kolem. Pří­bě­hů lidí, ať už z jed­né či dru­hé (esté­bác­ké) stra­ny. Může to tro­chu při­po­mí­nat hor­ní­ka, kte­rý sfá­ral „pod zem“ a nako­pl „žílu“. 

Pono­řil jsem se do těch osu­dů, kte­ré pře­de mnou defi­lo­va­ly se zvlášt­ní obna­že­nos­tí, nebo při­nejmen­ším si svo­jí dra­ma­tič­nos­tí a význa­mem říka­ly o zachy­ce­ní, popsá­ní. A měl jsem také mož­nost řadu z těch lidí osob­ně poznat a to se pak lépe píše – tře­ba esté­bá­ka Máchu, spo­luvra­ha Jose­fa Tou­fa­ra, nebo paní Sko­č­do­po­lo­vou, onu tra­gic­kou lás­ku esté­bá­ka Růžič­ky (kte­rý byl u Tou­fa­ro­va úno­su), nebo Marii Zahrad­níč­ko­vou či Jose­fa Něm­ce, věz­ně­né­ho prá­vě v tom pří­pa­du „pio­nýr­ských šát­ků“, kte­rý dal název kníž­ce. Někdy pomoh­la i zvlášt­ní náho­da — to když jsem tře­ba stu­do­val spis esté­bá­ka Růžič­ky, abych sesta­vil jeho kra­tič­ký živo­to­pis, a ze spi­su náh­le vypa­dl pro­jek­til, kte­rým si pro­stře­lil hla­vu. Chá­pal jsem to jako pobíd­ku se jeho pří­pa­dem více zabý­vat. Navíc je oprav­du zají­ma­vé, jak se Tou­fa­rův pří­běh do dějin roz­ros­tl. Teď zrov­na pra­cu­ji na his­to­ric­ké stu­dii o bez­má­la třech desít­kách lidí, uči­te­lů, vojá­ků, fará­řů, řehol­nic atd., kte­ří byli v prů­bě­hu pade­sá­tých let po celé repub­li­ce tvr­dě pro­ná­sle­do­vá­ni pro veřej­nou obha­jo­bu a pod­po­ru číhošťské­ho fará­ře. A co posta­va, to jedi­neč­ný příběh.

Podob­ně jako v před­cho­zí kni­ze 1945: Léto běsů se setká­me s roz­po­rem v oče­ká­vá­ní „kli­du“ po skon­če­ní vál­ky a rea­li­tou, kte­ré čas­to pomá­ha­li na svět lidé zkom­pro­mi­to­va­ní za pro­tek­to­rá­tu. Vytvá­řel jste tu para­le­lu k sou­čas­nos­ti? Nará­ží­me tu na pří­běhy rodin sed­lá­ků nebo sklá­řů, kte­ré po roce 1948 likvi­do­va­li jejich vlast­ní zaměst­nan­ci, kdy spo­leč­nos­ti zevnitř roz­klá­da­li jejich vlast­ní pří­sluš­ní­ci. Nachá­zí­me se teď v podob­ně kri­tic­kém okamžiku?

U sklář­ské rodi­ny Císa­řů se dokon­ce jed­na­lo o likvi­da­ci již v květ­nu 1945, niko­li až po úno­ru 1948. Spo­di­na, kte­rá za pro­tek­to­rá­tu drže­la hubu a krok, se najed­nou ozva­la, ucí­ti­la pří­le­ži­tost a dosta­la mož­nost veřej­né­ho půso­be­ní. V pří­pa­dě sklá­ře Čeň­ka Císa­ře to navíc byli jeho zaměst­nan­ci, kte­rým za vál­ky zachrá­nil život. Je zřej­mé, že někte­ré vzor­ce „cho­vá­ní“ se v ději­nách opa­ku­jí, i když tře­bas v jiných kuli­sách. Spo­leč­nost byla po vál­ce ostře roz­dě­le­na, což se ješ­tě více pro­hlou­bi­lo po prv­ních pová­leč­ných vol­bách v roce 1946. K „uta­ho­vá­ní šrou­bů“ dochá­ze­lo postup­ně, ale o to sys­te­ma­tič­tě­ji. Ano, i dnes jsme svěd­ky i akté­ry podob­né­ho spo­le­čen­ské­ho roz­pol­ce­ní (a tím nemys­lím jen soci­ál­ní­ho) a ke slo­vu se dostá­vá lůza a mno­zí poli­ti­ci se cho­va­jí jako Got­twal­do­va sol­da­teska. Když jed­na mocich­ti­vá paní nazve pre­mi­é­ra „par­chan­tem“, dav řiči­vě zatles­ká a sou­druž­ce stoup­nou preference. 

Zásad­ní se v kni­ze jeví i pří­běh zachrá­ně­né­ho ruko­pi­su bás­ní Jana Zahrad­níč­ka, zasa­hu­jí­cí až do sou­čas­nos­ti. Mimo jiné i svým smíř­li­vým vyzně­ním v závě­ru. Je mož­né díky tomu vní­mat kni­hu jako závě­reč­nou část zamýš­le­né­ho roz­sáh­lé­ho vyprávění?

Přál jsem si, aby v té kníž­ce neby­lo jen čer­no­bí­lo, čímž mys­lím ty zaje­té kole­je názo­ru, že v poli­tic­ké poli­cii pra­co­va­li jen padou­ši a tře­ba v kato­lic­ké církvi jen pro­ná­sle­do­va­ní a trá­pe­ní. Že je to dale­ko slo­ži­těj­ší a pes­t­řej­ší spek­trum a napří­klad pří­běh dozor­ce pan­krác­ké věz­ni­ce Vác­la­va Sis­la uka­zu­je na tu kom­pli­ko­va­nost naše­ho zpět­né­ho hod­no­ce­ní. Pří­sluš­ník minis­ter­stva vni­t­ra v raných sta­lin­ských pade­sá­tých letech na dosti expo­no­va­ném mís­tě a cho­vá se sluš­ně, etic­ky a zachrá­ní důle­ži­té lite­rár­ní dílo. A pokud jde o to, zda se jed­ná o závě­reč­nou kapi­to­lu kniž­ní série – spíš to vypa­dá, že patr­ně niko­li. Zrov­na se zabý­vám osu­dem Jiří­ho Kubíč­ka, sig­na­tá­ře Char­ty 77 a veli­ce zají­ma­vé­ho, filo­zo­fu­jí­cí­ho uměl­ce, truh­lá­ře, kte­rý byl tra­gic­ky usmr­cen začát­kem osm­de­sá­tých let za dosud nevy­jas­ně­ných okol­nos­tí. Byl to otec mé ženy Hany a postup­ně se uka­zu­je, že mě pát­rá­ní při­vá­dí k dal­ším pří­bě­hům šede­sá­tých a sedm­de­sá­tých let. 

psáno pro Kavárnu Hostu