Může být detektiv hračička a snílek? Nebo dokonce musí být?

/ Tomáš Weiss

Autor knihy Příručka pravého detektiva Jedediah Berry (1977) je Američan. Prý je stejný hračička jako třeba režisér Wes Anderson (Grandhotel Budapešť, Život pod vodou, Až vyjde měsíc...) Posuďte sami, jak se redaktorovi nakladatelství Malé pivo (Small Beer Press) jeho první kniha podařila.
Autor knihy Příručka pravého detektiva Jedediah Berry (1977) je Američan. Prý je stejný hračička jako třeba režisér Wes Anderson (Grandhotel Budapešť, Život pod vodou, Až vyjde měsíc...) Posuďte sami, jak se redaktorovi nakladatelství Malé pivo (Small Beer Press) jeho první kniha podařila.

PRVNÍ KAPITOLA (ukázka)
O stopování

Detektivovo odborné sledování zůstane nepovšimnuto, ale ne proto, že není ničím pozoruhodné. Spíše to bude vypadat, že detektiv k podezřelému neodmyslitelně patří
jako jeho stín. Pro případ, že byste detaily mylně považovali za stopu, povšimněte si, že pan Charles Unwin, celoživotní obyvatel tohoto města, jezdil na svém kole do práce každý den, i za deště. Vynalezl metodu, jak ponechat svoje paraple otevřené a šlapat při tom do pedálů: zahákl držadlo deštníku za řidítka kola. Tato metoda snižovala ovladatelnost bicyklu. Snižovala také rozsah Unwinova zorného pole, ale pokud byl na programu neoficiální výlet na Hlavní nádraží z neoficiálních důvodů, pak bylo záhodno očekávat určitá rizika. Přestože byl Unwin od přírody nenápadný, jako cyklista a paraplista byl vidět až až. Davy pěších občanů se okamžitě rozestupovaly před cinkáním jeho zvonku, matky k sobě pevně tiskly své děti a děti otevíraly ústa nad velkolepostí jeho jízdy. Na křižovatkách se vyhýbal očnímu kontaktu s řidiči dopravních prostředků, aby nevyvolal mylný dojem, že by jim mohl uhnout z cesty. Dnes nestihl vyjet podle plánu. Připálil ovesnou kaši, vzal si špatnou kravatu a skoro si zapomněl nandat náramkové hodinky. To všechno kvůli snu, který se vynořil těsně před probuzením, kvůli snu, který ho ještě nyní sužoval a rozptyloval. Začal mít mokro v botách, a tak se opřel do pedálů ještě víc.
Slezl z kola na chodníku před západním vstupem na Hlavní nádraží a připoutal bicykl ke kandelábru lampy. Otočné dveře nepřetržitě kroužily a vysunovaly přitom do deště cestující i s černými deštníky, které rozkvétaly v rychlém sledu za sebou jako obří černé květy. Unwin sklopil deštník a vklouzl dovnitř. Než se vnořil do tlačenice, ještě si stihl zkontrolovat čas.
Náramkové hodinky, dar Agentury za dvacet let věrné služby, nepotřebovaly nikdy natáhnout a byly seřízeny tak, aby na vteřinu přesně odpovídaly času na krychli se čtyřmi ciferníky, umístěné nad informační budkou přímo v srdci Hlavního nádraží. Bylo dvacet tři minut po sedmé hodině ráno. To znamenalo, že má přesně tři minuty, než se žena v kostkovaném kabátě a s vlasy pevně přišpendlenými pod šedivým kloboučkem objeví u jižního východu.
Popošel do fronty u snídaňového vozíku a muž, co stál v řadě první, si objednal kávu, se dvěma cukry a bez smetany.
„Dneska to jde pomalu, co?“ prohodil Unwin, ale muž stojící před ním neodpověděl, protože nejspíš Unwina podezříval z nějaké kličky, díky níž ho chtěl připravit o místo ve frontě. Stejně bylo pro Unwina jistější se konverzaci vyhnout. Kdyby se někdo ptal, proč začal chodit každé ráno na Hlavní nádraží, když jeho kancelář je jenom sedm bloků od jeho bytu, řekl by, že si tam zašel na kávu. Ale to by byla lež a on doufal, že ji nikdy nebude muset vyslovit. Unaveně vyhlížející chlapec, kterého pověřili péčí o přístroje na vozíku, z nichž se kouřilo – podle jmenovky Neville –, vždycky zamíchal cukr v hrníčku po každé další lžičce. Muž, který čekal na svou kávu, se dvěma cukry a bez smetany, pohlédl na hodinky a Unwin věděl, aniž by zkontroloval čas, že ta žena v kostkovaném kabátě sem dorazí, tedy spíš tam, na jižní konec nádražní haly, za méně než minutu. Kávu už ani nechtěl. Ale co kdyby se ho někdo zeptal, proč chodí na Hlavní nádraží každé ráno v tutéž dobu, a on by řekl, že si přišel pro kávu, a v ruce by žádnou nedržel? Horší než lež je lež, které nikdo nevěří.
Když na Unwina přišla řada, aby si objednal, Neville se ho zeptal, jestli si dá smetanu a cukr.
„Pouze kávu. Pospěšte si, prosím.“
Neville naléval kávu s velkou opatrností, s ještě větší přiklopil víčko na hrnek a pak jej zabalil do papírového ubrousku. Unwin si jej od něj vzal a zmizel dřív, než se chlapci podařilo vylovit drobné.
Ranní houfy přespolních cestujících se náměsíčně pohybovaly v šumu ohlašovaných stanic a šustění novin. Unwin zkontroloval své neustále natažené, neustále natahované hodinky a horká káva zpod netěsnícího víčka mu kapala na prsty. Následovala další muka. Aktovka mu narazila do kolen, deštník začal sklouzávat z podpaží a podrážky bot skřípěly po mramorové podlaze. Ale nic ho nemohlo odradit. Nikdy nepřišel pozdě. Před ním čněl vznešený oblouk vstupní brány nástupiště číslo čtrnáct a bylo přesně dvacet šest minut po sedmé. A žena v kostkovaném kabátě, s pevně přišpendlenými vlasy pod šedým kloboučkem, vplula otočnými
dveřmi do zelenkavého světla Hlavního nádraží. Vyklepala vodu z deštníku a zadívala se nahoru na klenutý strop jako na nebe, které hrozilo dalším deštěm. Dvakrát kýchla do ruky v rukavičce. Unwin zaznamenal tuto variaci při jejím příjezdu se zaníceností archiváře, který má před sebou nově odhalené dokumenty. Její cesta přes nádraží proběhla bez jediného zakolísání. Třicet devět kroků (nikdy to nebylo méně než třicet osm a nikdy více než čtyřicet) ji dovedlo na obvyklé místo, několik kroků od brány. Měla zrůžovělé tváře a pevně třímala deštník. Unwin vytáhl z kapsy kabátuhodně opotřebovaný jízdní řád. Předstíral, že si v něm se zájmem čte, a přitom spolu (každý sám) čekali.
Kolik takových rán tam asi už stála, než si jí poprvé všiml?
A čí obličej doufala, že najde v tom vystupujícím houfu?
Byla krásná takovým tichým způsobem, jakým zkrásní osamělí, nenápadní lidé těm, kteří si jich všimnou. Někdo nedodržel daný slib? Úmyslně, nebo z nějakého nenadálého neštěstí? Jako úředník Agentury neměl v popisu práce zaobírat se tím příliš do hloubky ani provádět jakékoli aktivity podobné vyšetřování. Před osmi dny šel na Hlavní nádraží, dokonce si obstaral lístek, jelikož uvažoval, že by město na čas opustil. Ale když uviděl ženu v kostkovaném kabátě, zůstal. Pohled na ni ho nutil k dalším úvahám a nyní zjišťoval, že již není schopen ten proud úvah zastavit. Tohle byly neoficiální pochůzky a ona byla jeho neoficiálním důvodem. Od kolejí se zvedl přízemní vánek a rozvlnil lem jejího kabátu. Vlak ve dvacet sedm přijel na nádraží s jednominutovým zpožděním jako obvykle. Pauza, zasyčení: svíticí dveře se rozevřely dokořán. Přes sto černých pláštěnek se naráz vyvalilo z vlaku a rozešlo se směrem k východu. Jediný proud cestujících se k ženě přibližoval a rozděloval se
kolem ní na dva. Stála na špičkách a rozhlížela se střídavě na obě strany. Proběhla kolem ní poslední pláštěnka. Nikdo z cestujících si ji nevyzvedl. Unwin vrátil jízdní řád do kapsy, dal si pod paži deštník, zdvihl aktovku, pak kávu. Osamělosti této ženy si nikdo nevšiml: měl by se cítit vinen, že se mu ulevilo? Dokud si ji nikdo nevyzvedne, budou její návštěvy Hlavního nádraží pokračovat, a tím pádem i ty jeho. Nyní kráčela dál zpátky k otočným dveřím, Unwin šel za ní; sladil svůj rytmus chůze s jejím tak, že nakonec kráčel ke svému kolu jen pár kroků za ní. Byl tak blízko, že viděl chomáčky hnědých vlasů, které jí vyklouzly zpod kloboučku. Mohl dokonce spočítat pihy na její šíji, ale to číslo zatím nemělo žádný význam; všechno
bylo zahaleno tajemstvím. Stejně jako předcházející ráno a těch sedm předtím Unwin toužil veškerou mocí své dušičky, aby se čas zastavil podobně jako vlak na konci kolejí.
A tohle ráno se opravdu zastavil. Žena v kostkovaném kabátě upustila deštník. Otočila se a podívala se na něj. Její oči – nikdy je neviděl z takové blízkosti – měly barvu matného stříbra na starých zrcadlech. Očíslované panely na příjezdových a odjezdových tabulích znehybněly. Hlášení o vlacích zmlklo. Čtyři vteřinové ručičky na čtyřech cifernících se chvěly na místě. Strojek Unwinových neustále natažených náramkových hodinek se zastavil.
 

Další články

Kniha Ďábel od amerického spisovatele Donalda Raye Pollocka, je vydatná surovina. Když se spojí literární tradice amerického Jihu s pěkně vyceněnou hororovou atmosférou, vznikne kniha, o které američtí recenzenti píšou jako o "brutálně kreativní". Autor, který se teprve v pětačtyřiceti učil, jak se vlastně píše a to, jak říká, hlavně podle Hemmingwaye a Cheevera, je podle všeho tvůrce, kterého si může oblíbit nejen čtenářská krimi-thriller-scéna.
Ukázky

Je ďábel Švéd nebo Američan?

Kniha Ďábel od amerického spisovatele Donalda Raye Pollocka, je vydatná surovina. Když se spojí literární tradice amerického Jihu s pěkně vyceněnou hororovou atmosférou, vznikne kniha, o které američtí recenzenti píšou jako o "brutálně kreativní". Autor, který se teprve v pětačtyřiceti učil, jak se vlastně píše a to, jak říká, hlavně podle Hemmingwaye a Cheevera, je podle všeho tvůrce, kterého si může oblíbit nejen čtenářská krimi-thriller-scéna.
 | Tomáš Weiss
Jdete si jako vysloužilec speciálních jednotek kondičně zaběhat a tam do vás vrazí dvanáctiletá vyděšená holka. Ukáže se, že ji jistá parta honí a chce ji za každou cenu zabít. To jim ale mariňák nebude chtít umožnit, protože znáte tyhle speciály - pořádná přesila je teprve probere z letargie a začnou rambovat. Kniha, kterou chválí speciální spisovatel akčňáků Lee Child.
Ukázky

Bývalý mariňák a holka, co vidí do budoucnosti

Jdete si jako vysloužilec speciálních jednotek kondičně zaběhat a tam do vás vrazí dvanáctiletá vyděšená holka. Ukáže se, že ji jistá parta honí a chce ji za každou cenu zabít. To jim ale mariňák nebude chtít umožnit, protože znáte tyhle speciály - pořádná přesila je teprve probere z letargie a začnou rambovat. Kniha, kterou chválí speciální spisovatel akčňáků Lee Child.
 | Tomáš Weiss
A přece je z ní kniha nová, svébytná, Aniž by použil jediné své slovo, podařilo se doktorovi přírodních věd a spisovateli Milanu Špůrkovi (1938) dát dohromady unikát. Spojit věty a odstavce, propojit cizí myšlenky a styly mu trvalo několik desetiletí. Víc o knize a autorovi knižní redaktor Jan Šulc.
Ukázky

Kniha, poskládaná z jiných knih

A přece je z ní kniha nová, svébytná, Aniž by použil jediné své slovo, podařilo se doktorovi přírodních věd a spisovateli Milanu Špůrkovi (1938) dát dohromady unikát. Spojit věty a odstavce, propojit cizí myšlenky a styly mu trvalo několik desetiletí. Víc o knize a autorovi knižní redaktor Jan Šulc.